Holandsko

Zaletěli jsme si o víkendu s Lan za Irisem do Holandska. Když si na to teď, již po nějaké době, vzpomenu, cítím v sobě stále smíšené jaderné pocity. Bohužel jsem při pobytu tam prodělal teplotu a tak silnému proudu čerstvých dojmů byla postavena přehrada. O to pozvolněji na mě doléhají a vracejí se mi.

Tak ze všeho nejdřív mě udeřil do nosu čerstvý oceánský vzduch se spoustou větru, který má pro mě vždy toužebné pocity. Nejvíc jsem se těšil na moře, oceán. První dva dny jsem se však ještě nedočkal, procházeli jsme si města a nasávali tamější atmosféru.

Každého hned zaujme doprava a vůbec stavba uliček a ulic. Velmi rádi jezdí na kolech a je to znát, neboť kola jsou opravdu všude i cyklochodníky vedou prakticky vedle všech silnic. Nenajdete křižovatku, kde se nemyslí na cyklisty a vždy tam nějakého zahlédnete. Celkově i řízení provozu mi přijde velmi efektivní a pokročilé - intervaly světel zdají se optimalizované na míru, světelné odpočítávání, jak dlouho ještě bude červená, je také příjemné...

Lidé se tu zdají aktivní a milí. Nejeden stařeček s prošedivělou hlavou pádí si to kolem na kole. Pokud je někdo v cestě, přirozeně zastaví a počkají či překážku obejdou. Nevšiml jsem si, že by se někdo tvářil nepříjemně, když jsme mu stáli v cestě nebo jsme se vyhýbali protichodícím. Naopak v případě, že došlo k očnímu kontaktu, což se stávalo celkem často, vyměnili jsme si spokojené úsměvy. U nás se vyhýbání děje v lepším případě s trpkým úsměvem, často nezaujatě bez očního kontaktu, mnohdy však i za doprovodu brblavých zvuků o tom, jak někdo furt překáží. Z Holandska jsem si zato odvezl pocit uvolněné atmosféry běžného života. Téhle naladěnosti se člověk nerad vzdává... :)

 

Architektura je zde odvážná a bohatá. Většinu tradičních domků zahlédnete z cihel s velkými otevřenými okny skrz které je vidět přes dům až na vnitřní zahradu. V okrajových čtvrtích nevidíte moc ploty kolem domů, maximálně přirozené živé ploty. Více v centru stojí domy hned u chodníku a měl jsem stále nepřekonatelný pocit jako by na mě volaly: "Pojď si šáhnout. Jsem hned tady." Jsou přístupné stejně jako jejich obyvatelé. Ve městě často vidíte, že se někde něco staví či přestavuje. Rostou tu moderní budovy všelijakých zvláštních tvarů a je znát, že si přejí se odlišovat. Přesto nemůžete říct, že by nezapadaly, vypadaly příliš kýčovitě či působily jinak rušivým dojmem.

V Amsterdamu jsme si prošli bohaté centrum, navštívili jsme Red Light District i jsem se podíval do coffee shopu, kterých tam bylo opravdu požehnaně. :-) A další den jsme konečně jeli k oceánu do Den Haag. Pláž, vítr, vlny... Nádhera. Více už jsem si nemohl přát. Jen možná ochutnat nějaké místní speciality, což se nám za pomoci skvělého průvodce podařilo. Asi se mi bude velmi stýskat po burákovém másle, sušenkové pomazánce, levném ovoci, mořských plodech... Ale což, proč jinak někam cestovat, kdybychom měli všechno tady, že?

Českým lesem

Ano, jak už někdo přede mnou prohlásil, ještě se mi nestalo jít jen tak na jaře na vandr a mít celé čtyři dny tak nádherné počasí s blankytem modrým ráno i večer... Nádherněji snad nemohlo být, ani chladno ani vedro, přesto dost tepla na koupání. Nespálil jsem se, přesto jsem se trochu opálil. Nešli jsme zrovna v civilizaci, přesto jsem měl jen jedno klíště :)
Jak nádherně je v Českém lese, jak nádherně je v přírodě. Jeden den jsme šli úplně sami, neviděli jsme jediného člověka... Jen krávy, kopce, pampelišky a stromy. A nebe. Měl jsem času na přemýšlení. Skupinka, se kterou jsem čundroval mi dala spoustu námětů na prozkoumávání a rád jsem si s nimi vyměňoval myšlenky.
Ponořili jsme se trochu do tajů zenu i jak se na to dívá Osho. A musím říct, že meditace v přírodě to byla dokonalá. Nebylo těžké žít v tom sladkém teď, čuchat vůně, sledovat svět, žít... Večerní debaty u ohínku byly moc příjemné. Ne tak často si takhle zafilosofuji. Nové pohledy na život? :D Že by?
Do Prahy se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. A z Prahy se mi chce, ale opravdu chce zase někam ven. Jak plný pocit to bude, až zas někam vyrazím? Těším se zase na to nerušené nevinné "žbluňk".

Organizování

A jsem zpět z týdenní akce, řádně vyčerpán a znaven, ano - byla to ŠMF. Nejskvělejší druh akce, na které jsem kdy byl. Stejně jako minulý rok, vrátil jsem se přeplněn dojmy ze všech lidí, které jsem tam potkal a nevím, jestli je to pro mě teď jen taková iluze, ale milejší a přátelštější skupinku jsem ještě neviděl. Co člověk, to osobnost. Každý na mě nějak zapůsobil...

Tentokrát jsem se na akci poprvé díval z druhé strany, ze strany organizátorské. Byla to docela náročná zkouška a zjistil jsem, že vážně ne tolik věcí jde tak snadno, jak to možná na první pohled vypadá. Mnoho věcí jsme dodělávali až těsně před programem a u většiny přednášek jsem musel improvizovat. Jsou to pro mě cenné zkušenosti a dobré podklady pro poučení do příště. Zbylo by mi pak víc času na věnování se atmosféře akce, ostatním...
Myslím, že sem teď přijeli ti nejúžasnější lidi ze všech akcí, co jsem kdy poznal. Ze začátku jsem se docela bál, náš program pro ně prvního dne totiž spočíval v tom, že je budeme k smrti nudit trapnými vtipy a matematikou, aby pak následně ocenili úplně opačný program a změnu, která byla nachystaná. Někteří vypadali skutečně zhnuseně (což mě jistým zvrhlým způsobem velice těší), ale o to víc mě naplnili teplem, když na konci týdne byli tito všichni ze všeho nadšení. Moc děkuji... Co mě ale trochu zděsilo, že některé ten první den tak bavil (to nudné počítání - faktoriály, násobení z hlavy, písemné dělení...), až jsem se neskutečně bál, že je ta změna nebude ani lákat. Nezklamali mě ale ani tito, protože byli stejně nadšení a báječní i po zbytek ŠMF...
Jsem strašně šťastný, myslím, že se to celé povedlo líp, než jsem vůbec mohl doufat. A to jen díky všem lidem, co se na tom podíleli, mým spoluorgům (moc mi pomáhali, díky) a všem účastníkům, byli jste fakt dobří...

Dá se říct, že je mi líto jen jedné věci. Co mě opravdu nejvíc mrzí je, že jsem nemohl jet s touto skvělou, poctivou skupinou jako účastník, že nejsem o nějakých pár let mladší a nemohl jsem si s nimi užívat jejich neskrývané přátelství tak moc, jak bych chtěl. To samozřejmě neznamená, že jsem si neprožíval některé skvělé zážitky na pozici orga, nicméně je to důvod, proč chci být příště lépe připraven, abych nedodělával program ve chvíli, kdy mohu být blízko ostatních...

Některé margaritky (vzkazy) mě vážně dojaly, dělají mě strašně vděčným, ale i neskutečně smutným. Moc doufám, že Vás, které jsem tam měl tu čest poznat, budu aspoň čas od času vídat. Že budete mými přáteli dlouho a dlouho... Děkuji za ně.

Konec velkého flákání

Vím, že tímto nadpisem asi mnoho lidí naštvu, ale s jistou nadsázkou je snad pochopitelné, kam tím směřuji. Právě mi začíná letní semestr. Včera večer jsem si utvářel rozvrh a zdá se, že nepoučen z minulých zkušeností, opět si nabírám docela dost předmětů. Ani moudřejší ráno mě nevytrhlo ze snu, takže za pár minut hurá na první hodinu!
Chci mít ale zároveň víc volna, velmi mě štval minulý rozvrh, kdy jsem měl všechno roztáhlé přes celý den. Takže tentokrát nic nehrotím a zapsal jsem si jen to, co mi dobře sedne do rozvrhu (bez ohledu na zájem - mám přeci ještě pár let před sebou, stihne se to, ne?)... V souvislosti s tím se mi tam např. nevešla angličtina. Zato se mi povedlo si udělat prázdninovou středu a ve čtvrtek mám jen jednu ranní přednášku. Zatím se mi to líbí :)
Snad bude také čas na více víkendových akcí, protože ta, na které jsem byl teď, se mi velmi líbila :) Přes velkou zimu i sníh jsme se potkali s docela dost milými zvířatky, teplo v noci bylo (mj. díky vytouženému seníku), nálada byla veselá. Skvělé Ondrovy specialitky z domova, ale nejvíc mě zaručeně dostal jeho porcelánový talíř :) Medovina, ženy, zpěv, co víc si můžu přát? Příkládám pár foteček na pokochání...

Tvůrčí komín

Tak poprvé za svou psavou činnost píši něco, co přesahuje maximální počet příspěvků za měsíc - 3. Bojím se toho, že to značí jistou degradaci, možná ale taky víc času a zamýšlení se nad věcmi jiným způsobem (extravagantnějším). Též sem ale chci psát i o věcech, které nemusí být úplně extra, za kterými si nestojím vyloženě nastopro, které nemusí na čtenáře přenést něco výjimečného. Může to být i z mého středu, z běžného žití, co se mi stalo, krátké zamyšlení, co chci někomu sdělit. Něco v čem je znát můj styl psaní, beru to jako jistou novou etapu. Mám v poslední době tvůrčího ducha :P

Tedy... Těžko se mi popisuje něco, co už Iris na svém blogu tak krásně svým způsobem popsal. Vzal jsem Lan a Irida na komín - 105 metrů - krásný výhled, větrno, noc. Snažil jsem se, aby to vypadalo trochu akčně, ale ne, nikdo nás nenačapal. Původně počasí moc nevypadalo, ale nakonec nad námi bylo i jasno, hvězdičky byly. Škoda, že nemám moc dobrý foťák. Natož stativ. Nicméně foto napoví.

K-Scuk

Ke svým příspěvkům o prázdninových akcích, na kterých jsem byl, musím zařadit i tuto: K-Scuk. Tím nejspíš zakončuji velkoakční příspěvky a budu nejspíš dál psát své postřehy o okolí. Toto soustředění totiž výrazně zastiňuje většinu organizovaných akcí, na kterých jsem se ve svém životě objevil, a tak se plně a hrdě zařazuje mezi KSP soustředko i skvělou ŠMF.
Každá taková akce na vrcholu je prostě nej a jen její specifika určují, v čem člověka nejvíc osloví. KSP mi otevřelo oči do nového světa, dalo mi energii (a největší spánkový deficit, kdy vůbec) přemýšlet, má z těch tří asi nejkvalitnější přednášky. ŠMF je zato nej v herním světě, spousta zajímavých situací a plnost s kvalitou celého programu spojené se spoustou pozitivně energicky naladěných lidí dává čas strávený na soustředku neskutečně krátký.

A teď K-Scuk - brněnské soustředko seminářů informatického, fyzikálního a ekologického. Mohl jsem si myslet, že už mě nemůže nic tak nadchnout a oslovit, ale jako vždy jsem se mýlil. Vždy se nejspíš najde něco, co člověku v jeho fázi života fakt sedne. A pokud je to něco nového, je to něco extra... Něco mi to dá.
Tohle bylo pro mě nejfilosofičtěji zaměřené soustředko vůbec. Jakože já rád přemýšlím, filosofuji si. Nevím, čemu to mám přisoudit, snad části ekologického programu, snad všeobecné koncepci her a přednášek, možná charakteru instruktorů, kteří nám fakt hezky provětrali hlavy. Učili jsme se takové základní věci, které by člověk měl znát a umět, přesto se je ve škole nenaučí. Kooperace v týmu, rozdělení základních funkcí, celá psychologie tohoto problému. Vše bylo prověřeno spoustou her, fakt mi to hodně dalo. Nejen něco, o čem bych mohl přemýšlet. Přednáška a hry na decentralisaci - přidali kooperaci v týmu hodně. Trocha telepatie, poslechu ostatních taky nechyběla... Prostě dokonalá teorie spojená s praxí.
Každému, kdo má tu možnost, vřele doporučuji řešit brněnské korespondenční semináře, abyste se mohli dostat na tohle soustředko příští rok. Mě už to mine...

Po takovýhle zážitcích mám sto chutí křičet na některé části světa. Troufám si tvrdit, že mě tyto akce připravili na život mnohem víc než nějaká střední škola (možná i gymnasium). Jsem rád, že jsem se jich účastnil, byl bych jinak teď mnohem chudší. Přijde mi, že mnohé školy (včetně té naší) jsou v tomto ohledu velice neefektivní pro vzdělávání mladých lidí...

Albeř

Konečně to přišlo!
Těšil jsem se jak koza na ledě. Tak jsem se těšil, že se mi ráno podařilo vstát včas. Dokonce jsem si nezapomněl nic zabalit a ještě jsem si stačil užít ranní sprchu. To se mi opravdu nestává často.
No co mám povídat? Nesmím přece nic prozradit. To by mě potom hnali, zveřejnit první zasvěcovací sraz matfyzáků... :) Dobře, kromě různých testů, dostali jsme různá poučení. Nebylo jich moc, ale mnoho. Musím stejně ještě sednout za počítač a spoustu věcí si najít.

Pršelo a pršelo. Byla zima. Občas teplo. Mokro. Na fotce vypadám jako pako. Mokro. Co víc?
Fajn fajn lidi :D

Rumunsko

Vždy, když se vrátím z nějaké takové podobné velké akce jako je tato, mám chuť sem napsat úplně všechno. Pak přijde druhá myšlenková vlna, která mi říká, napiš sem jen to výrazné, navnaď, protože kdo neokusí, stejně nepochopí. Jako se ŠMF. Stejně bych zapomněl na nějakou důležitost, tak všechno raději osobně vyprávím. Proto jen útržky :)

Celkově musím celou akci hodnotit pozitivně, ačkoliv ti, co tam byli se mnou jistě potvrdí, že spousta věcí (zejména organizačních) docela drhla. Ne vždy se vydaří, ale teď jsem o mnoho zkušeností bohatší (co se organizace větší akce týče) a ničeho nelituji. Jen už vím, že je potřeba velmi dobře zvážit, s jakými lidmi tam skutečně chcete jet, protože v nějaké dálce se to pak těžko bere zpět. Neumím odmítat, ale tato otevřená výprava mě naučila, že si tohle příště na triko neberu a radši řeknu ne... Nenechám se ale kazit dojmem některých zúčastněných a už jen ze svého pohledu... ;P

Bylo to úžasné, skvělé... Velmi lituji, že jsem neměl vlastní foťák, ale aspoň mě to nutí s tím něco dělat. Díky Ireně sem ale přesto mohu naservírovat pohled jejího oka ;) Hrubý nástin toho, kde jsme byli připravil Iris v Google Maps. A teď už!

Inu, cestovali jsme v Banátu - jeli jsme sem s cílem navštívit místní české vesnice. Tam jsme dorazili druhým dnem, kdy jsme chytli jako poslední stop samotného hostinského ze Sfanta Eleny, který zrovna dovážel svým obrovským autem (kam se nás všech sedm krásně naskládalo) rychlou porci zmrzliny. To byla pro mě tak trochu předzvěst toho, že zrovna okrajová Sfanta Elena je docela turisty prolezlá a i oni tvrdili, že jich tam jezdí spousta. Nakonec ale, když si odmyslím tamější hospody, mají ještě dost zachovalou kulturu a nejsou tak moc ovlivněni agroturismem. Znát to ale je, což člověku přijde docela škoda...
Více jsme se zastavili až v druhé vesnici - v Gârnicu. Tam jsme došli k jednomu večeru a skončili v jedné ze dvou hospod - v té starší (říkali jsme si, že bude dobovější). Hospodský byl, stejně jako všichni lidé, které jsme tam zatím potkali, velmi milý a přívětivý. Dal nám ochutnat jeho domácí pálené slivovice a tak jsem neodolal a koupil flašu :) Spali jsme u něj na zahradě, takže jsem se naštěstí nemusel motat moc daleko. Byla silná! Někdo si nakonec přivezl i vzorek :) Tak co, Laupi, nezahučel už? ;)
Jéjej, to jsem toho tolik vypil?? :D
Ve třetí vesnici v Ravensca jsme si prohlédli místní základní školu s muzeíčkem, ve kterém nás provedla sama paní učitelka. Zdá se, že pracují s počítači víc než my tady :) Ale co, taky jich je na pět počítačů v celé škole jen osm. Mají krásně zařízenou třídu, ale nutno přiznat, že hlavně z příspěvků ostatních.
Výborný byl místní sýr i med. Po pečivu se zem slehla již za svítání. Všude jsme potkávali povozy s koňmi, kozy, krávy, kravince... Vodu jsme nabírali z rumpálovitých studní.

Pak jsme pokračovali z kulturnějších vesnic do volnější přírody. Jeden německy mluvící obchodník, kterého jsme stopli, nám poradil, že je zachovalá moc krásná příroda v Cheile Nerei a jen, co jsme to zřeli na mapě, bylo jasné, že o to nesmíme přijít. Fakt to stálo zato. Nádherné skály okolo říčního koryta. Docela dobrodružná cesta po značce. Jedna polorozpadlá dřevěná lávka (nebo jak se tomu říká), na kterou nejdřív nikdo nechtěl ani vstoupit, až jsme si všichni oddechli, že značka vede dál podél řeky... Nakonec v nás ale dohlodalo a většina jsme se koukli až na druhou stranu, kde jsme viděli, na čem visí jeden kus lana a začlo nám být špatně :D (jeden rezavý drátek...)

Viděl jsem pár hadů, škorpionů, nějakou vysokou, co ostatní neviděli. Zmiji ani medvěda jsme nespatřili a myslím, že jsme za to spíš rádi. Aspoň co se týče medvěda byla skupina značně vystrašená, a když pak byl vyvolán poplach kvůli skupince pěti krav, co šli podél řeky, všichni měli bobky až za ušima :)Co se mi tu nelíbilo, byly hromady odpadků. Ze začátku kolem řeky stanovala (v tom vedru!!) velká kupa rekreantů a kolem všude papírky, flašky. Pálili tam plasty, pouštěli hlasitou hudbu a vůbec kazili dojem např. ještě z Lacul Dracului - Dračího jezera, jednoho velkobodu v celé oblasti. Později po cestě už nedojela auta, tak jsme tam takřka nikoho nepotkali a už to bylo fajn. Na některých místech ale byly obrovské zaschlé kupy plastových lahví, nejspíš přinesených nedávnou povodní...

Předposlední večer před spaním jsme se zaslouženě koupali v jedné nádržce řeky, když nám jeden místní Rumun nabízel, že u něj můžeme v noci přespat, protože se o nás prý bojí, aby nás tady nepřepadli. Nakonec jsme souhlasili, i když někteří z toho byli pořádně vystrašení. Než pro nás přijel autem, připravovali jsme se na krizovou situaci, při níž by mohl vytáhnout samopal, kluky zastřelit, holky znásilnit a pak odvézt do Srbska... Prostě, byl to strašně milý člověk a společně s jeho ženou nás uvítali u sebe doma, dali nám večeři a docela dlouho jsme si s nimi povídali. Jeho žena byla cikánka a uměla snad 5 jazyků, díky nimž jsme si s ní povídali takřa bez obtíží plynně česko-nějak.
Zvenku domek vypadal dost zchátrale asi jako všechny ostatní všude ve vsi. Vevnitř ale, kde nás nakonec nechali spát, nám to úplně vyrazilo dech. Barevně vymalované stěny, všechno zdobené a pokryté různými dekami a koberci. Neskutečně přepychové. Ráno nám ještě připravili snídani, až všem bylo strašně trapně, že se jim nemáme pořádně jak odvděčit. Byl to skutečně ten zážitek, ke kterému pasuje jejich: "Host do domu, Bůh do domu." Tady jsme si pořádně uvědomili, jak silně jsou všichni věřící.
To mi potvdil ještě zážitek v obrovském kostele v Timişoaře, kde jsem si chvilku poseděl a nasával atmosféru všech modlících se a křižujících se. Opravdu mocná magie...

A teď ještě nějaké fotky ;)

Místní bezdomovec v Reşiţa nás o čemsi přesvědčuje. Škoda, že mu nerozumíme...
Čápi a studna v jedné trochu honosnější vesnici, skrz kterou jsme stopovali.

Náměstí v Timişoaře... Opravdu přeplněné :D


A to by nebylo, abych se nepochlupil, že jsme vylezli na jeden komín (či snad nádržku??) poblíž převýchovného centra pro mladistvé v Buziaşi. Kolik mohl mít? Tak 25 m? :D

Šumava

Všem, kdo se mnou jeli, moc děkuji za úžasný cyklovýlet po Šumavě. Bylo to vážně fajn. Už dlouho jsem nikde takhle nebyl, že bych vážně nějak čundroval - delší dobu - spal pod širákem (i když s plachtičkou:)) - vařil si na ohni... Je tomu už dávný čas, kdy jsem na turisťáku pěšoval stezky, orientoval se v mapě, rozdělával oheň, maskoval oheň, maskoval i jiné v přírodě zanechané ostatky :D

Mrzí mě, že někteří s námi nemohli být celou tu dobu, někteří vůbec, ale žehnám těm, co se zúčastnili celého týdne. Musím si dát za pravdu, že člověku to probudilo tělo. Skoro se zas bojím usednout takhle za počítač, abych napsal, co píšu, protože vím, jak mé fyzično strádá nedostatkem pohybu. Nemohu se dočkat Velkých prázdnin, kdy mám až do téměř konce srpna plno a budu mít o čem psát.

Musím říct, že zážitků je docela dost :) Ujeli jsme za celý týden asi 400 km. (Moc jsme nespěchali a v těch kopcích to zas tak rychlé nebylo.) Byli jsme na Orlíku, navštívil jsem tátu na chatě (už jsem tam hooodně dlouho nebyl), vypadá to tam fajn. Jeden den jsme se trmáceli bez jídla až do devíti večer a hledali jsme celý den jakoukoli hospu, restauraci, kde by nám něco slušného uvařili. Za celý den jsme nenašli zhola nic, ani značky po kterých jsme měli jet, až jsme se ke sklonku dne trmáceli bahnitou bažinatou zaklackovanou cestou, kde všude byly pokácené stromy, a přenášeli jsme tam kola snad kolem hodiny!
Grrr, nechápu, jak si vůbec můžou dovolit, když už těží těsně u chráněných oblastí, tam nechávat takový bordel. Po cestě se ani s křídlama nedá jet, a to ani pomalu bez popadaných stromů. Tak odstrašující zážitek jsem dlouho nezažil. Kromě toho jsme jeli z Buchara do 1 km vzdálené vesničky - no věřili byste, že nám to potrvá celkem asi hodinu a půl??
Mám ale i fajn zážitky. (Samozřejmě jsme dělali to, co se nesmí:)) Koupali jsme se v Čertově jezeře (přírodní rezervace), spali jsme a opékali si buřty v Šumavském národním parku (Je jasné, že se umíme chovat maximálně přiměřeně a šetrně k přírodě, proto nemám strach, že bychom naším chováním mohli nějak poškodit tamější oblast. Když jsme odcházeli, vypadalo to tam úplně stejně jako když jsme přišli.), ale na Boubín jsme se nakonec nedostali. Už se nám vážně nechtělo za poslední dvě hodiny dne překonávat 500 metrové převýšení a ještě hledat spaní v nejvyšší chráněné zóně ještě s koly, která je už tak veřejnosti nepřístupná...
Na závěr jsme dojeli asi kolem druhé hodiny odpolední do Českých Budějovic (moc pěkné město), odkud jsme se vlakem dostávali do Prahy s několika mnoha překlady kol až do 20:30 nezměněného místního času. Bezva trip!

Přidám pár fotek, první pochází z místa blízko Plánice, pěkné, že? ;-)

Tyto (asi poznáte) jsme našli válet se u Čertova jezera...

A tyhle dva jsem potkal (čirou náhodou) v Národním parku poblíž Železné rudy.

Komíny...

Nemohu vám nepovědět něco o mé ukrutné zálibě. Nevím jak, ale stalo se, že mě velmi začlo bavit šplhaní na různá vyvýšená místa, ať jsou to skály, stromy či jiné prapodivně vypadající objekty. A taky komíny.
Jednou, ani nevím jak, jsem se nechal překecat jednou úžasnou osobou (a že to dlouho netrvalo) k výlezu jednoho komína. A ten den jsme nakonec pokořili celé tři. Bylo to dokonalé, nezapomenutelné a... uchvacující :) A tak jsem nelenil a stal se zasvěceným komínářem! Od té doby sem tam někam vylezu a kochám se. Výhled je moc pěkný...

Musím se ovšem pochlubit, že ne vždy jde vše tak hladce, i když mé štěstí (nechápu, kde ho pořád beru takové zásoby) mě předchází na míle daleko :) Tak tuto neděli se mi poštěstilo, že nás zavolali policii...
To si tak člobrda v klídku sedí a kochá se. Válí se, povídá si a jeho srdce netrpělivě očekává vrcholící západ slunce. Pak mu ale někdo poradí, aby se kouknul dolů, že prý tam někde projelo policejní auto. Oki, proč ne, ale nic nevidím. Tvrdé zahoukání mě už probudilo z letargie a dívám se pořádně. Opravdu a ne jen jedno. Mávají na nás. Taky zamáváme a usmíváme se. Je to takový ten smích šílenců, kteří si právě uvědomili, že už je jim všechno jedno, páč horší to být nemůže :D
Asi budem muset dolů. Cesta je dlouhá, náročná. Dvě hlídky o desetičlenné posádce, radost pohledět. Vzadu skupinka pohihňávajících se mladých (z toho, co jsem slyšel už jsou na podobné výjezdy zvyklí), vepředu korba tvářící se jako Drápalík - právě ten klade ironickou otázku: "Jaký byl výhled?" Jelikož jsem na to byl zatím sám, ujišťuji se, že slova, která se mi derou na jazyk a která by mi byla dobře prošla ve škole, by teď neměla být má skutečná nadšená: "Skvělý!" Jako už menší sebevrah jsem se trpce omlouval za obtěžování výjezdem, který chudáci museli protrpět jen kvůli nám, a protože jim to v práci neproplatí, chtějí po nás spropitné 20 000 kč... Mezitím mi již dorazila posila zbylých dvou spolukořitelů.
Nebudu to protahovat, když jsem se vytasil, že patřím ke komínářům, objevil se už úsměv na tváři všem. Dále konverzace probíhala o něco přátelštěji. Nic jsme neplatili, ale museli jsme složit slib. "Už nidky na žádný komín nepolezete," zněla jeho slova. Pohled na spolukořitelku, která mlčejíc zabodla pohled do země, pak na spolukořitele, kterýžo na oplátku pohlédl na mě a já zpět na ni :) Dokážete si to představit? ;) Po chvilce 'trapného' mlčení mu došlo, že tudy cesta nevede a že jakožto lidé čestní a upřímní mu určitě neslíbíme očividnou ptákovinu. Tak slevil svým dodáním "Dneska", načež jsme nadšeně souhlasili a byli propuštěni z jejich obklíčení.
Šli jsme pomalu, plni adrenalinu a zadržovaného smíchu. Ten večer jsme to ještě náležitě oslavili projížďkou v nákupním košíku v Centru na Chodově a nakrájením veškerého pečiva, které jsme si vlastně koupili asi jen proto, že jsem neodolal jeho nakrájení... (Mají fakt úžasnou kráječku!! Tam budu chodit častějc. :D)
Příští kořbě zdar!

Musím ještě připojit jednu skvělou písničku, kterou na počest tohoto zážitku složili Michal a Chani :)
1) Představte si představte si copak se nám nestalo, představte si představte si copak se nám nestalo. Chtěli jsme na komín, na komín s nadšením. S vírou že přežijem, srandu si užijem. To koukáte to koukáte, copak nás to popadlo.
2) Špršlili jsme špršlili jsme až na vrchol komínu, špršlili jsme špršlili jsme až na vrchol komínu. Sedli jsme nahoře, koukali na moře. Slunce už klesalo, k obzoru padalo. Jak na nás svítilo, trochu se blyštilo, hlídače starýho do oka praštilo. A jak koukal tak jak koukal, na komíně strašilo.
3) Na komíně na komíně copak tam nahoře je, na komíně na komíně copak tam nahoře je. Bílá paní to není, on asi neví to, jde se blíž podívat, snad s náma zazpívat. To asi né to asi né, někomu začal volat.
4) Něco zlého něco zlého asi měl dnes k obědu, něco zlého něco zlého asi měl dnes k obědu. Za chvíli přifrčí, a komín obklíčí, dvě auta blikají, morseovku neznají. To koukáme to koukáme, pod náma policie.
5) Ruce vzhůru ruce vzhůru na nás zdola volají, slezte dolu slezte dolu čepicema mávají. Když jsme byli dole, zandali pistole, na výhled se optali, za zdravý nás neměli. To koukali to koukali, koho z komína dostali.
6) Chtěli po nás chtěli po nás abychom jim slíbili, chtěli po nás chtěli po nás abychom jim slíbili. Že už nikam nepůjdem, a poslušní budem, my na to mlčeli, oni pochopili. Neslíbíme, neslíbíme, tak na pivo nás poslali:-)