Rozdíly

Jsem dost a možná už i moc starý na to, abych viděl a rozpoznával rozdíly mezi lidmi. Na začátku jsem si myslel, že každý je skoro stejný. Někdo má třeba nějaká nadání, ale jinak máme stejné možnosti se stejně chovat. Čím jsem starší, víc jsem si všímal lidí spíše jako rodin a "vychovaných" struktur. Od každého jsem mohl něco očekávat, každý měl své představy o světě...
V pubertě se člověk nalézá a najednou se uvidí v kontextu svých spolužáků/okolí mimo rodinu. To je jasné, nějak se vyčleníme či začleníme, prostě heuréka! To jsem já! Ale co potom? Přichází mi na mysl, jak moc se dokážeme změnit... V 20 letech... Pozdějc...?
Máme svůj charakter, máme i své zkušenosti. Ty nás od sebe vzdalují dost. Ale naše tradice, předsudky, nezměnitelné povahové vlastnosti, zvyky? Ty nás činí ufony mezi sebou. Dva hodně si vzdálení lidé, nalezli by k sobě cestu na pustém ostrově? Měli by si co říct, zvykli by si na sebe?
Jaká je pýcha lidí, že by k sobě nepustili člověka, co je mu nesympatický. Když by s ním byl déle sám... Začínám věřit, že zatraceně velká. Proč si ale tak ubližovat? Stojí to za to nechat si ničit své chvíle jen svým egem?
Stále si myslím, že se dokážu přizpůsobit, takřka všemu, co se na mě přivalí. Prostě budu měkký a pružný. Nasaju. Nebudu bojovat, když vím, že to nemá smysl... Vím ale že dva lidé se k sobě přizpůsobují vždy těžce... Ale mohou se na sebe naladit tak?
Začínám mít pocit, že v životě člověka je zlomový bod, kdy už se přestává přizpůsobovat a pak začne být konstantní, svůj. A nikdy už nestihne změnit vše... Koukám na to pořád jen od sebe, je pro mě snadné se měnit, dělám to často a velmi nad tím přemýšlím. Spíš mi ale připadá, že u většiny jiných lidí to není o změnách, ale o sebepoznávání se...
Co dál?

Hádka

Takovou hádku jako dnes jsem ještě nezažil. Vzpomněl jsem si na AUM, jak jsem měl prožívat nepříjemně bolestivou emoci smutku. Tehdy jsem moc nevěděl jak, neměl jsem se k čemu upnout. Nestihl jsem si vybavit tu správnou polohu mysli, kterou znám asi z dětství, kdy jsem naposledy brečel jak o život. :) Dnes jsem si ale našel ložisko bolesti! Teda, když si člověk pustí k tělu blízko nějakého člověka a ten bouchne, to si zažijou pak věcí...
Jsem teď úplně vyčerpán, ale zato čistý. Je to jako jakési znovuzrození... Jsem odjakživa masochista, takže se rád koupu ve všem. Ale přijde mi, že když se v tom vyráchám pořádně, tak se pak mohu vklidu osušit a cítit se opravdu čistý. Po nějakou dobu. Než mě svět zase nechá napustit jedy a zly...
Jaké plyne ponaučení? Nyní se cítím velmi čistě. Před chvílí jsem se zase cítil velmi na dně. Ono je to asi dobré, přirozené. Myslím na toto: Dělej věci pořádně a užívej života plnými doušky! A už přinese cokoliv ;)

Úklid

Kdo by to byl řekl, že mám doma velmi bordelářskou sestru... Máme společný pokoj, tedy často sdílím společný prostor, žel většinou příliš vyplněn něčím, co mě příliš nenaplňuje - sestřiným nepořádkem. Můžete namítat možná, že chaos bych měl jako matfyzák uznávat a neměl by mě tolik znepokojovat. Tohle ale není náš případ. Není nepořádek jako nepořádek. Sestra to má všechno krásně uspořádané, vyrovnané v poličkách, na skříňkách, na stole. Ale je toho moc. Ve skříni, v koupelně. Příliš mnoho. Na zemi, na parapetu. Miniaturní a špinavé. Na židlích... Odpadkové...

A tak jsem se rozhodl, že už se na tom nebudu podílet. Jako několikaletý sdílník tohoto opravdového prostoru jsem byl většinou na vycházkách ve svém snovém světě a inu, považoval jsem náš pokoj spíše za sestřin. Zezemitěl jsem však a udělal změnu. Všechno jsem vzal a naskládal do tašek, které jsem jí zavřel do skříně. Bral jsem jen věci pro "ženskou krásu" a odpadky. Nezbylo nic než krásné volné plochy nábytku, které jsem pečlivě vytřel a ocenil. Nyní už se druhý den těším čistého prostředí, ve kterém jsem nežil prakticky od dětství, kdy jsem naposledy měl svůj vlastní pokoj.
Začínám mít nespoutané touhy čistit a uklízet :) Po dlouhé době i vlastní data na počítači, hudbu, ne-li jiné části mé 0-1 osobnosti. Kdy ale přijde na úklid vlastní mysli a těla? Ještě na to nejsem zralý? Je vidět, že jsou činy, ke kterým dospíváme léta, ač se daly vykonat mnohem dříve. Nebyl pro ně ale ten pravý okamžik. Myslím, že poznáme dobře, kdy nastane ten zralý čas - znáte takové to svrbění, říkající si o poškrábání. Jen jestli to nepřijde až moc pozdě...

Tlachy historie

V posledním půlroce jsem se více než kdykoli předtím setkával s minulostí. Potkal jsem se se smrtí mých oblíbených tet a strýců z dětství. Potkal jsem se s kamarády z dětského turistického oddílu, které jsem 10 let neviděl. Na nejmenovaném serveru jsem zpoznal pár nejmenovaných dlouho zapomenutých starých známých. Co ale ještě více, vzpomínal jsem...
Kolikrát jsem si krásně zatoužil být znovu na své oblíbené střední škole, v místečku klidu, veselí a jistoty. Taky v místě spousty času a možností - ještě jste nevybrali výšku, máte odpoledne čas na záliby. Jedna z mála věcí co jim nezapomenu je ale, že to bylo místo bez motivace. Neměl jsem nejmenší zájem něco dělat v hodinách dějepisu, biologie, fyziky, češtiny, téměř i matematiky... Bylo to až místo antimotivace, protože kdykoli jsem chtěl něco, bylo mi to zamezeno. Řečeno: "Ráži, už zase něco řešíš." Potlačovali mi ducha, jak to jen šlo, to jim NIKDY nezapomenu.
Nikdy jsem proto neměl moc velkou šanci se začít zajímat o dějiny, kultury. Jen sám, když si zjišťuji, tak mě to naplňuje. Začíná mě to čím dál víc bavit - zkoumat nějaké historické souvislosti. Příčiny, důsledky, vlivy náhody... Hodně i z matematického hlediska. Pořád chci naprogramovat nějakou simulaci vývoje národa, kultury. Cítím, jak si pomalu tvořím oblast svého zájmu :)
Nicméně, neustále se přitom obracím do minulosti, a taky do té své. Kdybych zapomněl, že jsem žil, nebyl bych teď šťastnější? Vím už, že toužení po času uplynulém mi k ničemu nebude. Tak proč se nezaměřit na to, co dělám právě teď? Představte si sebe za 5 let, kdy budete úplně stejně toužit být v situaci, v jaké jste nyní! To je přece moc dozadu obrácená hlava, měl bych se koukat dopředu. Nebo ještě lépe, prostě kolem sebe :)
Tak jsem opět dospěl k tomu, abych byl více v aktuálnu než jinde. A opět mne to trochu děsí, ale zároveň velmi uklidňuje. Kde jinde bych vlastně měl žít?? ;)