Vyspělost

Dospělí už se téměř nemění. Je pro ně velice těžké se změnit. Proto se z vlastní pohodlnosti upínají k zažitému a osvědčenému. Proč by něco měli dělat jinak, když to fungovalo doteď tak dobře? I když to nebylo ideální a rychlé, mám s tím opravdu něco dělat? Vždyť život už takový přece je, divně neideální. Proč by mělo být nutné se snažit...?
Ano, je pravda, že pro dospělé je těžké se změnit. Možná je to tím, že si už celkem dost pamatují. Možná je to tím, že mají zažité nějaké postupy a nechtějí se dokola zabývat tím, jak to dělat v dnešní době lépe, ale zabývají se už jinými věcmi. Třeba prokrastinují. Další oblíbená činnost, která modernímu člověku brání ve změně.

Co je těžké, není nemožné. Je třeba určité vůle. Taky jste hráli rádi v mládí mágy a čaroděje, jejichž hlavní charakteristikou byla inteligence a vůle? Na mozek a myšlení dnes sází tolik lidí a všichni se ženou za tituly za procesy, kterými již jejich mozek prošel. Titul za vůli, ten ale asi nedostanete. Přitom vůle je to, co nás dostane nejdál.
Hodně záleží, jak jsme vychováni, ale na sklonku puberty už nejvíc záleží na nás. My začínáme mít tu zodpovědnost, co uděláme s naším životem. Většina lidí se v tu chvíli rozpustí a nikam už se v životě nepohne. Nikdo je předtím totiž nenaučil, jak si řídit svůj vlastní život jinak, než hromadou užívání si, systémem odměn za práci a učení. Jakmile totiž odměny dojdou, nastává přeci čas pro nás, nadělit si další odměnu (takhle přece funguje svoboda) - jet někam kalit s přáteli!

Proč lidi nevidí, že je ještě něco víc...?

Přitom v dnešní informační době je zřejmé, že bez neustálého přizpůsobování se se jedinec nikam neposune. Princip odměn ve společnosti začíná být tak samozřejmý, že bez něj se svět fakt zhroutí. Chcete zničit stát? Na co válka? Stačí mu zničit systém odměn, společnost přestane být ovečkou a vzniknou nepokoje.

A na co fungujete vy? Budete dospělí, co mají možnost volby, protože se mohou změnit? Nebo vás nenapadne jiná cesta?

Spadne a nebo nespadne?

Tenhle rok se mi opravdu líbí... Poslední dobou jsem se sice jenom stále a opakovaně učil, ale tak mě to obohatilo. Poprvé mám pocit, že se v něčem tak nějak začínám orientovat :P A taky, že jsem něco dokázal. Vždy jsem měl v sebe víru, že můžu dělat, co budu chtít, když budu chtít. Ale tak dlouho jsem to nezkoušel, dopřával jsem si vlastně vždy tu lehčí cestu... Díky dobré motivaci jsem ale v posledním půlroce hodně věnoval učení a teď cítím, že se to vyplácí.
Vidím, že mi stále stačí "pouhé" rozhodnutí pro to, abych něco změnil. Neměl jsem stoprocentní vůli dělat vše, co jsem si předsevzal. Ale z krátkodobého hlediska jsem měl vůle neomezeně. To mi dává naději, že člověk má potenciál se změnit vlastně libovolně. Stačí vhodná motivace. Opravdu, je to velmi mocná věc a když ji máte, stanete ve světě představ. Touha se stává skutečností.

Nevím čím to je, ale mám takovou moc. Dokážu udělat vše, co se mi chce. Je to strašně zajímavé, i uspokojivé. A je to skutečné. Vše, co si pomyslím, že bych rád dokázal, změnil, tak se časem opravdu začne vyvíjet. Tok světa v tu chvíli ubíhá velmi pomalu, protože i velká změna je najednou tu! Je to jako magie. Je to opravdu kouzelné.
Nematematicky vyvozuji, věřím, že to každý dokáže. Věřím, že máme všichni potenciál dělat se světem, co chceme. Jen v tu správnou chvíli. Kde je ale schované to tajemství? Těžko pochopit, ale povím vám jedno. Jsem odkojen (teda až v pubertě) zenem. A zen je plný tajemství a hádanek. Když si ale uvědomíte, v čem tkví základní pravda, stanete se nejspíš nejlepším čarodějem na světě. (resp. maximalním, tj. ne jediným)

Člověk je ale stále na cestě. Nekončící pouť praxe, znovuobjevování, sbližování se, cítění. Dívám se teď na budoucnost a vidím stejného člověka jako v minulosti. Jen z jiného pohledu. Ne stále jsme připraveni na nějaké události. Ne vždy jsme otevření nějakou určitou věc přijmout, nahlédnout. Mým cílem je být zralý pořád. To je pro mě dlouhodobé osvícení. Hluboká otevřenost vůči podnětům, světu. Chápavost pro bolest a utrpení. Vnímavost a čirost mysli. A hlavně schopnost být stále jedna a tatáž osoba.

Mnohokrát se mi stávalo, že jsem v různých společnostech různý. Že v různých časech mám úplně jiné stavy mysli. Že jsem jak měňavka. Chtěl bych to změnit. Nebýt různý v různých situacích. Možná se budu jinak projevovat, protože prostě nastanou jiné okolnosti. Ale budu to pořád já...

Tak, jak se jen dá chápat vlastní já zralého jablka ;)

Mikrosvět

Už jste někdy přemýšleli, jak vypadá svět uvnitř, v nás? A teď myslím dost i ten částicový, fyzikální pohled. Jsme z nějakých molekul, ty jsou z atomů, ty maj v sobě protony, elektrony... A ty se skládájí z...?
Vždy mě fascinoval pohled, že mikrosvět je velice podobný makrosvětu. I když fyzikům je asi známo, že tam platí některá zcela odlišná pravidla, nechci se této představy jen tak vzdát.

Vidím naši Zemi jako jednu z nejmenších známých částic. Možná ještě menší. Protony jsou z kvarků, co když je kvark něco jako naše Sluneční soustava? Co když je atom něco jako naše galaxie? O co se pak snažíme, když se snažíme rozdělit částice v urychlovačích...? Napadlo vás někdy, že ty částice, co objevujeme, jsou možná chuďerky zvířátka, která si pokojně žijí v jednom z kvarků? A že blížící se obrovský náraz je donutí urychleně postavit kosmické lodě a odplout? Tyto mikročástice se možná neuvolňují při nárazu proto, že by se prostě rozpadly. Ony se nejspíš jen bojí, a tak opustí svou Zemi dříve, než se tak stane...
A fyzici si myslí, že je to nějaké vlnění, či co. Lamy. Chci vidět, jak se budou vlnit, až na nás poletí meteorit!

Stále dokola

Tak jsem si zase pohnojil život. Vstup do nového roku byl řádně okořeněn kořenem křenu. Pálivý přebytek zeminy v puse, zamotané a duté vztahy s lidmi, to vše obklopuje mou mysl od chvíle, co jsem vstal po silvestrovké noci. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu? Teď jsem ochutnal trochu starého a nestačím se divit. Je pořád stejný, nic se v něm nemění, jen se znovu více zamotává.
Žil jsem teď na výšce v trochu jiném světě. Připadal jsem si sám. Nyní jsem jukl do prostoru, který mě vychoval. A zas jsem sám :) Stále dokola, co jsem dřív vymyslel, ztratil jsem. Musel jsem k tomu znovu dospět, pak zjistit, že už jsem to dřív chápal. Vidím teď vše z jiného pohledu, nebo je to stále ten samý a já naň zapomněl?
Přijde mi, že jsem vždycky nějak mimo. Kdy jsem zažil pocit, že bych opravdu patřil tam, kde zrovna jsem? Snad už si ani nevzpomínám, no... Někdy to bylo. Asi na nějaké soustředku od matfyzu, proto na ně teď tak s láskou vzpomínám. Proto sám organizuji soustředko, chci zprostředkovat ten pocit i jiným. Je to stav, na který se nezapomíná...

Pořád nevím, čím to je, že jsem často tak mimo? I když se snažím, o co chci. I když se nesnažím (no to obzvlášť), tak nějak tak vypadnu. Je to něco ve mně? Nebo je to vlastnost mého okolí, že se k nim prostě nehodím? Potřebuji něco jiného? Nebo jsou mi všichni takovým zrcadlem, a je to přesně to, co potřebuji, abych dál rostl?
Kolik moudrosti vedle sebe vidím, přesto se z ní nikdo nepoučuje. Kolik inteligence všude kypí, leč nikdo ji neužívá chytře. Zakopavám o mladý potenciál, který se sám pohřbil, že čouhá ze země jen kus ruky, kterou se zahrabal. Mám hrabat, nebo hnojit??!? Hnojím, když vidím rostlinu, hrabu, když vidím potenciál. Co když nic nevidím?!

Skončí někdy tenhle cyklus? Co mám dělat teď, když vím, že mám nekonečně možností. Mám zůstat a čekat, až něco přijde? Mám si něco přát, o něco se snažit? Mám se nadechnout znovu čerstvého vzduchu? Mám otevřít okna a pustit do místa, kde žiju, čerstvý vzduch? Vydrží ale rostlinky, které mi tu rostou? A bude špatně, když nevydrží...?