Chleba s burákovým máslem

Co drsného sem napsat?

O tom, co se dělo v posledním roce? Dvou? Tady, nebo jinde...
O tom, co mám dneska k večeři? Husu? S křídlem či bez...
O tom, kolik externistů přijede? 13? Bude to šťastné i nešťastné...
O tom, kam nechodím na pivo? K Becherům? Bez gambáče i s...
O tom, co všechno znám? O všem? Co povím i nepovím...

O všem možném, co se v politice provádí a jak funguje volební systém....
O všem nemožném, jak studenti se řádně učí a profesoři zvládají své úděly...
O všem možném, co člověka napadá, když se projde ke sklonku jara Prahou...
O všem nemožném, na co by se mohl neznámého ptát, když jde kolem...

Taky to, že život začíná ve třiceti.
Taky to, osud se nedá obelstít.
Taky to, že moudrosti se nikdo nedočká.

Nebo ne?
Nebo ano?

Co drsného...

Vyspělost

Dospělí už se téměř nemění. Je pro ně velice těžké se změnit. Proto se z vlastní pohodlnosti upínají k zažitému a osvědčenému. Proč by něco měli dělat jinak, když to fungovalo doteď tak dobře? I když to nebylo ideální a rychlé, mám s tím opravdu něco dělat? Vždyť život už takový přece je, divně neideální. Proč by mělo být nutné se snažit...?
Ano, je pravda, že pro dospělé je těžké se změnit. Možná je to tím, že si už celkem dost pamatují. Možná je to tím, že mají zažité nějaké postupy a nechtějí se dokola zabývat tím, jak to dělat v dnešní době lépe, ale zabývají se už jinými věcmi. Třeba prokrastinují. Další oblíbená činnost, která modernímu člověku brání ve změně.

Co je těžké, není nemožné. Je třeba určité vůle. Taky jste hráli rádi v mládí mágy a čaroděje, jejichž hlavní charakteristikou byla inteligence a vůle? Na mozek a myšlení dnes sází tolik lidí a všichni se ženou za tituly za procesy, kterými již jejich mozek prošel. Titul za vůli, ten ale asi nedostanete. Přitom vůle je to, co nás dostane nejdál.
Hodně záleží, jak jsme vychováni, ale na sklonku puberty už nejvíc záleží na nás. My začínáme mít tu zodpovědnost, co uděláme s naším životem. Většina lidí se v tu chvíli rozpustí a nikam už se v životě nepohne. Nikdo je předtím totiž nenaučil, jak si řídit svůj vlastní život jinak, než hromadou užívání si, systémem odměn za práci a učení. Jakmile totiž odměny dojdou, nastává přeci čas pro nás, nadělit si další odměnu (takhle přece funguje svoboda) - jet někam kalit s přáteli!

Proč lidi nevidí, že je ještě něco víc...?

Přitom v dnešní informační době je zřejmé, že bez neustálého přizpůsobování se se jedinec nikam neposune. Princip odměn ve společnosti začíná být tak samozřejmý, že bez něj se svět fakt zhroutí. Chcete zničit stát? Na co válka? Stačí mu zničit systém odměn, společnost přestane být ovečkou a vzniknou nepokoje.

A na co fungujete vy? Budete dospělí, co mají možnost volby, protože se mohou změnit? Nebo vás nenapadne jiná cesta?

Spadne a nebo nespadne?

Tenhle rok se mi opravdu líbí... Poslední dobou jsem se sice jenom stále a opakovaně učil, ale tak mě to obohatilo. Poprvé mám pocit, že se v něčem tak nějak začínám orientovat :P A taky, že jsem něco dokázal. Vždy jsem měl v sebe víru, že můžu dělat, co budu chtít, když budu chtít. Ale tak dlouho jsem to nezkoušel, dopřával jsem si vlastně vždy tu lehčí cestu... Díky dobré motivaci jsem ale v posledním půlroce hodně věnoval učení a teď cítím, že se to vyplácí.
Vidím, že mi stále stačí "pouhé" rozhodnutí pro to, abych něco změnil. Neměl jsem stoprocentní vůli dělat vše, co jsem si předsevzal. Ale z krátkodobého hlediska jsem měl vůle neomezeně. To mi dává naději, že člověk má potenciál se změnit vlastně libovolně. Stačí vhodná motivace. Opravdu, je to velmi mocná věc a když ji máte, stanete ve světě představ. Touha se stává skutečností.

Nevím čím to je, ale mám takovou moc. Dokážu udělat vše, co se mi chce. Je to strašně zajímavé, i uspokojivé. A je to skutečné. Vše, co si pomyslím, že bych rád dokázal, změnil, tak se časem opravdu začne vyvíjet. Tok světa v tu chvíli ubíhá velmi pomalu, protože i velká změna je najednou tu! Je to jako magie. Je to opravdu kouzelné.
Nematematicky vyvozuji, věřím, že to každý dokáže. Věřím, že máme všichni potenciál dělat se světem, co chceme. Jen v tu správnou chvíli. Kde je ale schované to tajemství? Těžko pochopit, ale povím vám jedno. Jsem odkojen (teda až v pubertě) zenem. A zen je plný tajemství a hádanek. Když si ale uvědomíte, v čem tkví základní pravda, stanete se nejspíš nejlepším čarodějem na světě. (resp. maximalním, tj. ne jediným)

Člověk je ale stále na cestě. Nekončící pouť praxe, znovuobjevování, sbližování se, cítění. Dívám se teď na budoucnost a vidím stejného člověka jako v minulosti. Jen z jiného pohledu. Ne stále jsme připraveni na nějaké události. Ne vždy jsme otevření nějakou určitou věc přijmout, nahlédnout. Mým cílem je být zralý pořád. To je pro mě dlouhodobé osvícení. Hluboká otevřenost vůči podnětům, světu. Chápavost pro bolest a utrpení. Vnímavost a čirost mysli. A hlavně schopnost být stále jedna a tatáž osoba.

Mnohokrát se mi stávalo, že jsem v různých společnostech různý. Že v různých časech mám úplně jiné stavy mysli. Že jsem jak měňavka. Chtěl bych to změnit. Nebýt různý v různých situacích. Možná se budu jinak projevovat, protože prostě nastanou jiné okolnosti. Ale budu to pořád já...

Tak, jak se jen dá chápat vlastní já zralého jablka ;)

Mikrosvět

Už jste někdy přemýšleli, jak vypadá svět uvnitř, v nás? A teď myslím dost i ten částicový, fyzikální pohled. Jsme z nějakých molekul, ty jsou z atomů, ty maj v sobě protony, elektrony... A ty se skládájí z...?
Vždy mě fascinoval pohled, že mikrosvět je velice podobný makrosvětu. I když fyzikům je asi známo, že tam platí některá zcela odlišná pravidla, nechci se této představy jen tak vzdát.

Vidím naši Zemi jako jednu z nejmenších známých částic. Možná ještě menší. Protony jsou z kvarků, co když je kvark něco jako naše Sluneční soustava? Co když je atom něco jako naše galaxie? O co se pak snažíme, když se snažíme rozdělit částice v urychlovačích...? Napadlo vás někdy, že ty částice, co objevujeme, jsou možná chuďerky zvířátka, která si pokojně žijí v jednom z kvarků? A že blížící se obrovský náraz je donutí urychleně postavit kosmické lodě a odplout? Tyto mikročástice se možná neuvolňují při nárazu proto, že by se prostě rozpadly. Ony se nejspíš jen bojí, a tak opustí svou Zemi dříve, než se tak stane...
A fyzici si myslí, že je to nějaké vlnění, či co. Lamy. Chci vidět, jak se budou vlnit, až na nás poletí meteorit!