Obnova Stemaelu

Tak mi to nedalo a jako letní zápočtový program, jelikož jsme měli naprogramovat nějakou hru či simulaci, jsem si vybral právě obnovu své již dříve programované hry Stemael. Při odevzdání specifikace jsem byl odrazován, že na zápočet je to až zbytečně moc práce a tak jsem si to rozšířil na dva zápočťáky, jelikož ještě nemám hotový ani ten zimní :P
Poslední asi tři týdny totiž nedělám skoro nic jiného, než že programuji své vysněné RPG. Spolupracuji taky hodně s Buchinem, který mi dělá grafiku a dohromady dáváme všechny ozkoušené myšlenky z dřívejška s novými nápady a zkušenostmi. Opravdu po roce na MFF mám hodně jiný pohled na věc a přiznejme si, že jsme se nyní dostali s vývojem za posledních 5 let nejdál :)
Připsal jsem něco nového na stránky Stemaelu a je tam už i fórum, takže přijďte a něco nám tam kecněte. Není nad to, když něco malého přivádíte k životu...
Hře se budu věnovat dál, než se bezpodmínečně nebudu muset začít učit na zářijové zkoušky, co mě ještě čekají. A potom? Kdo ví, ale byla by škoda to nechat tak, když to teď tak krásně roste :D

Ohnivé léto

Zápalka dávnověká kdysi škrtla o mou matfyzáckou duši a zapálila malou pestrobarevnou svíčku, vrhající paprsky na všechny strany. Plamínek jsem chránil celou svou duší, i když se jej zpočátku mnozí snažili sfouknout. I jiné strasti jsem překonal, když vosku bylo málo či knot dohoříval, vždy někdo mi pomohl a já doplnil jsem zásoby, aby teplo bylo mi...

Inu dřevo jsem sbíral, když jsem se rozhodl, že na mff nastoupím a s lidmi mně blízkými začnu se víc vídat. A během října rožnul jsem malou pyramidku, kterou jsem si postavil ze svého očekávání i pramalých znalostí. Chytla skvěle a já šel hned dál sbírat palivo...
Našla se malá hořlavá dřívka, větší kvalitní dřeva, ale i velká, škoda že takřka nehořlavá polena. V zimě bylo třeba tepla a ohníček vyhříval ve mně malou světničku. Na jaře okna jsem opět otevřel, dveře vysadil, i zdi proboural. Ohýnek skomíral, zatímco jsem hledal týpiové tyče na větší letní příbytek. Tak málo dřev ale všude bylo, až jsem i nějaké tyče spálil, aby mi plameny nepomřely. Z dobrého základu ale jinak ničeho jsem nakonec v sobě týpí postavil a do ohně přiložil. Přátelé, které jsem tam zlákal, mi vždy kus paliva přinesli, až pocit ve mně převládá, že v zimě může klidně mrazit.
Cítím teď, jak se ve mně rozhořívá velmi silný, mocný plamen. Tolik milých lidí v mém týpí odpočívá, kvalitní dřevo mi přinesli - ono tak příjemně hřeje... Vám děkuji. Doufám, že se mnou dlouho pobudete.
Mám celé léto před sebou, bych lining vyrobil, ozdoby přidělal, ležení zpříjemnil. Do ohně budu dobře přikládat i urožním si výborných večeří. Nevím, jak dlouho mi dřevo vydrží, ale ohýnek nezemře ještě dlouho. Ať je jakkoliv, vždy se najde dost, čím krmit plameny. Hlavní je, jak je nám právě teď.

Snažení

Každý z nás se asi o něco snaží. Ať už vědomě či naprosto nevědomky, někam jdeme, něco možná chceme. Znám dost lidí, nebo jsem aspoň znal, kteří nevědí, co chtějí. To je něco jako plány do budoucna, ale o tom já nemluvím... Myslím, že je v jistém smyslu skvělé nedělat si starosti s životem na roky dopředu. Není nejspíš jen z mé zkušenosti, že takové plány stejně většinou nevyjdou.
Rád si hraju s představami, ale bavím se tím, že si s nimi hraju. Nežiju v nich. Snažím se být v přítomnosti. Lidé se v ní vyskytují a často je to moc pěkné. Velmi rád se bavím s lidmi, kteří mají aktivní mysl, kteří jsou připraveni na cokoliv. S takovými je pro mě radost si vyměňovat energii - jak tomu tak říkám :) No ne?
Pak jsou ale lidé, nebo případy, kdy sice někdo žije v přítomnosti, aspoň v danou chvíli, ale to tak intensivně, že je vlastně úplně mimo. Intensivně v tom smyslu, že je na něm vidět jistá snaha. Může to být cokoliv i v různé míře. Uvedu pár příkladů.
Na jeden si vzpomínám v jistém zvláštním smyslu. Vím, že jsme jednou kdysi řešili, jestli je na lidech poznat, jestli už měli sex. Často jsme si říkali, že je to znát dost jednoznačně, ale to není něco, o čem tu bych tu chtěl rozpoutávat debatu. Spíš si vzpomínám na jeden případ, kdy jsme jednu osobu označili tak, že z ní ten sex vyloženě "vytejká", "kape". Z některých září, ti lidé jsou sexy, z některých prostě ukapává - a v tom slově je cítit, co tím člověk myslí. Prostě je ta osoba tak nadržená a dává to svým obětím tak jasně najevo, že je z toho člověku prostě blbě. Zažili jste někdy ten pocit?
Jako druhý příklad bych uvedl to, čeho jsem si všiml teď na víkendové stáži aikidó - kdy jsem si spojil právě tento pocit z některých lidí. Sem tam jsem cvičil z osobou, která byla vyloženě neaktivní, řekl bych pasivní. Ten flegmatismus z ní vyloženě kapal... Ve chvíli, kdy jsem v určitém tempu (a nemyslete si, že v nějak rychlém, aikidó se cvičí i velmi pomalu), ona osoba mě z něj okamžitě vytrhla. Ve chvílích střídaní se při cvičení jsem zažíval táhlé prodlevy, kdy se přesouvala na dané místo a trvalo, než začala cvičit. A přitom jsem pozoroval naprosto mdlý unudění obličej. Nevím ani, jestli mohu tento případ zařadit do toho, že se někdo o něco snaží. (Je otázkou jestli se o nicnedělání může člověk tak urputně snažit :))
Nemohu říct, že by tito lidé nežili 'teď'. Je to ale pořád něco, co nepovažuji za dobré. Pokud mě takové jednání neotráví (protože musím s těmi lidmi pracovat), pak mě minimalně nějak znechutí. I jinak roztomilé matfyzákovství je někdy skoro nechutné... :)
Snažení, lpění je i podle jiných nějak nedobré... Někteří by řekli, že lpím na svých dlouhých vlasech. Vždy jsem si říkal, že nemohu lpět. A že kdyby mě někdy - kdykoli napadlo, že bych se mohl ostříhat, udělám to. Nebudu si říkat: Kolik let mi to rostlo? Kolik práce...? ...víte, co mě napadlo? ;)

Aikidó

Musím přiznat, že se mě stále z čundru drží neskonale úsměvná nálada. Je to jako bych právě přijel, nadšen ze všeho, co jsem zažil. Nic včetně školy mi nedokázalo mou vlnu narušit, jako bych se do ní pokaždé okamžitě vrátil, jen otřen o trpkost, ale hned zas oprášen. Myslím, že jsem se tam vážně zmeditoval. (Zní to skoro jako zhulil:)) O to víc mě asi dnes nadchlo cvičení aikidó, kam nyní už vcelku pravidelně chodím. A to tak, že vám o něm i cosi napíšu...

Navštevuji cvičení v Aikidó Centru Fudóshin v Praze, jehož hlavním vedoucím je Václav Kubát, dobře známý jak na matfyzu jako učitel, tak i jako sensei se 4. danem mezi aikidó žáky. Docházím na cvičení dvakrát týdně (mohu až pětkrát), přičemž jednou míváme právě jej a podruhé jednoho z dalších neméně skvělých mistrů. Míváme i vlastní víkendové stáže - jakási soustředění - a přitom máme ještě na výběr spoustu dalších, které se často konají. Tedy o možnost intensivně cvičit není nouze...
Co to vlastně ale je aikidó? Aikidó není jen obranné bojové umění, jak je asi obecně známo. V překladu toto japonské slovo znamená asi "cesta harmonie mysli" či "cesta harmonické životní síly". Důležité je ale právě to slovo cesta - dó, znamená to, že jde i o jistou filosofii, je to něco, co ovlivní i vaši psychiku. Neméně důležité je i ai - harmonie a ki - energie. Ty jsou totiž základem všech technik, celého přístupu. Aikidista využívá akce protivníka proti němu samému, dokáže přijmout jeho energii a vhodně ji transformovat ve svůj prospěch. A svou neútočností získává aikidó jedinečné postavení ve světě bojových umění...
Dost už ale teorie, je velkou pravdou, že co je to aikidó opravdu zač, pozná člověk jen až na vlastní kůži, žádné čtení, přemýšlení mu to nikdy neukáže. Je to jako s meditací, nikdy nezačnete meditovat, když nad tím budete jen přemýšlet :) A toto cvičení je opravdu skvělá meditace, velmi uvolňující způsob, jak se udržet svěží a jak vyčistit svou hlavu od všech denních zbytečností...

Jsem teď pro aikidó úplně nadšený, i když je to už pár let, co ho cvičím. Vždy je totiž co zlepšovat a já ještě nejsem ani na pořádném začátku studia :P S mou současnou veselou náladou se to ale velmi krásně a zajímavě pojí a vlastně mně ji o to víc rozvíjí. Jsem velmi vděčný zakladateli aikidó, Morihei Ueshibovi, a všem, co mě učí toto krásné umění.