Nothing

AUM

Před dvěma dny jsem se zúčastnil celodenní meditace, jejíž součástí byla i meditace nazývaná AUM. Je to intenzívní zážitek aktivní společenské meditace, který sám trvá asi dvě a půl hodiny, nicméně jeho následky pro mě jsou těžko měřitelné. Prožívám nyní snad jedny z nejsilnějších dnů svého života. Nemůžu tedy dost dobře přirovnat ono zapůsobení ve srovnání s jinými prožitky, kterými jsem prošel.
Meditace AUM prochází 12 různými fázemi a je zaměřená na protiklady. Hlavní složkou jednotlivých fází jsou emoce a jejich naprosté prožívání. Jedním z výsledků, které se po meditaci dostaví, je vycentrovanost osoby a celkový soulad vnitřních prožitků. Odžijete si své potlačované emoce a projdete velkou sprchou energie. Hlavní běhoun času obstarává vaše energie, je to jako kdyby čas běžel jen kvůli vám.
Tento semestr jsem ve škole docházel na skvělý seminář Komunikace a rétorika. Vyučuje ho jeden moc sympatický týpek, zkušený pedagog, který se zaměřuje na osobnostní a sociální výchovu. A ke komunikaci nám toho řekl opravdu spoustu, ale také trochu mimo ni. Najednou si člověk uvědomuje mnoho věcí, kterých si předtím tolik nevšímal. Například jak málo lidé vyjadřují své emoce. Jejich vyjádření často omezí na slova: líbí se, nelíbí se. Ani neznají, jak pojmenovat, co se uvnitř nich odehrává, tak jak by je potom mohli dokonce nějak zvládat?
Umíte ovládat svou zlobu? Spoustu z nás se jistě nějak naučí neagresivitě, v dnešní době je to docela moderní. Ale ta energie ve vás v tu chvíli nezmizí. Když s tím nic neuděláte, tak nějak si v sobě zaděláte na budoucí problém, protože někde vevnitř se ta zlost usadí a počká si na ten nejnevhodnější okamžik, kdy se projeví... Co takhle tu emoci nepotlačovat, prostě si ji užít? Když zmizí zdroj zloby, není třeba dál mít špatnou náladu, prostě tu energii změňte!
To je věc, kterou ve mně kupříkladu probudila AUM. Nejenže umím rychle střídat emoce, mohu si je náležitě užít a tím jaksi žít velmi naplno. Vnímám hodně plně. Je to skvělé... Někdo by mě mohl označit za emočně nevyrovnaného, asi že střídám nálady tak často. Ale když ono to jde tak lehce, tak proč si to konečně v životě neužít?!
Nejen, že jsem se během meditace velmi fyzicky unavil, dostal jsem do sebe také velmi mnoho vnitřní energie. Prožívám o mnoho silněji. Včera jsem zažíval jedny z nejhorších chvil, co kdy pamatuji. Tak silně mě provázely vlny smutku, že jsem nevěděl co s tím. Hlava mi bzučí, hraje stále stejnou písničku... Sám energii smutku změním hravě, ale hlava co chvíli napotvoru vrací zpět monotónní buchbuch. Hlava je pěkná potvora, i když ji mám rád.
"Hlava může za všechno trápení a problémy světa."
Cvičím své tělo, své emoce... No, asi je pomalu na řadě mysl na probrání. Ale nevím, jestli matfyzácké zkoušky zrovna poslouží tomuto účelu. No, asi ještě něco musí přijít. A pak budu vědět, cítit i žít. :)

Neutopit se

Velmi by mě zajímalo, kolik lidí na světě se už zorientovalo ve svém vlastním životě. Kolik mých vrstevníků, spolužáků, má již své základní principy života v sobě tak tvrdě uložené, že již je nejspíš nikdy nezmění. Jako děti jsme se hodně měnili. Nemělo by být pravdou, že čím jsme starší, tím více bychom si měli být něčím jistí, máme přece víc zkušeností!
Přijde mi, že možná časem nabíráme nějakou moudrost, nějaké postoje v životě, ale problémy řešíme pořád skoro stejně. Stačí, abych se podíval do své minulosti - např. si projdu spisky, které jsem si kdysi psal, a velmi se podivím, co jsem tehdy už věděl, jak pokročile jsem třeba nějaký problém chápal a jak chabě ho chápu teď. Může za tento pocit zapomínání nebo nás stáří dělá prostě blbější a blbjejší...?
Příchodem na vysokou školu mi přišlo, že teprve nastává ten správný čas naučit se trochu plavat v životě. Jak vidím ve svém okolí, každý se s tím vypořádává po svém, nikdo k tomu nebyl řádně zaučen. Chybí nám již ten pocit bezpečí a nevinné jistoty rutinní každodennosti střední školy. Někteří zjistili, že jsou na jiné vlně, než by měli být, a mění školu. A někteří z nich třeba nikdy nebudou spokojení a budou chtít měnit školu navíckrát. Možná někdo zjistí, že ta škola je mu stejně nanic. Protože dalším mezníkem uvědomění bude výstup ze školy. Zaměstnání, rodina?
Kdy se vlastně na člověku pozná, že už ví...? Vím, že z jednoho pohledu se dá koukat na svět, jako že se pořád mění stejně, ale pořád je to zajímaví fenomén: Schválně, kolika s vás přijde, že moderní společnost jde do pekel/do sraček/do háje/ke dnu/jednoduše dolů? Neutopit se dnes, ve světě přemíry informací a možností, mi přijde skoro jako nadlidský úkol. Ne nadarmo se asi přidává v školské reformě bod "mediální výchova" do témat, se kterými by měl být každý žák v životě dobře seznámen. No, kdo a jak to má učit?
Pomalu zjišťuji, že mé vytoužené prožívání života se dá přirovnat k prožívání mořské vody ze všech stran. Je v tom obsaženo i hluboké topení se a dávení slanotou. Není na míste naučit se plavat, sehnat si loď? Jinými slovy, mýlím se, když říkám, že abychom se v životě neztratili, musíme být hodně nad věcí, mít velký přehled a umět se rozhodovat... kam plout? Jak moc se to liší od bezhlavého prožívání. A je to opravdu to "správné", být pak zbytek života ukryt na lodi a moře již poznat jen z povzdálí? A je pak správně vytahovat jiné topící se nebožáky na svou loď - nebylo by lepší je nechat, ať se sami naučí své plavidlo postavit?
To je ale otázek a ciťte jejich hloubku. ;)

Vnitřní klid

Musím říct, že za poslední měsíc, co jsem byl ještě několikrát na Oshových meditacích, jsem se opět hodně změnil. Člověk se pořád probouzí, objevuje něco nového. Mám pocit, že zažívám opravdu hodně a pořád víc a víc. Tolik věcí se stalo, čekaných i nečekaných, a všechny mě posouvají stále dál do svého středu.
Přemýšleli jste někdy, kdo vlastně jste? Považujete se za mozek, celé vaše tělo, nebo věříte v něco jako duše...? Celý svět se točí kolem vašeho já, a co to vlastně je? Napadá mě jen, že aby se život točil hladce, nesmí v tom já být nic navíc, musí být naprosto čisté, čiré... Čím větší struktura se chce nazývat mnou, tím hůř bude klouzat životem.
Dokážete si představit, že jste vašimi pohlavními orgány? Nebo si myslíte, že je to někdo jiný? Dokážete si představit, že jste nic? Pouhé zrnko písku, tak malé, že vlastně ničím není. Pozorujte tak své tělo, svou mysl, svou duši. Slyšíte ty malé myšky myšlenky, jak poletují a tlačí na vás: "Já jsem tady, já jsem přece já. Koukej skrze mne..." Vizte je, ale nechte je plout. Nenechte se ovlivnit.
A až někdy odplují, poznáte skutečně sebe. Budete se cítit. Asi tak se dnes cítím, cítím se. Je mi krásně, protože jsem. Tlačí na mě spousta vlivů, v dnešním světě plném spěchu a spoust. Ale jsem prostě vír, nějak ty vlivy do sebe vtáhnu, důkladně je prozkoumám a až přijde čas, zase odejdou.

Dnes mi někdo řekl, že svítím. Po nádherné meditaci, kde jsem našel své tělo a mysl osvobozené. Pak jsem pohlédl do zrdcadla a opravdu, nějak svítím. Pozorně se prozkoumávám zevnitř a osvobozuji se. Mé tělo i mysl už umí být volné. Co mi ještě zbývá? Duše?
Možná přijde čas, kdy mě nepoznáte. Možná přijde čas, kdy mě konečně poznáte.