Stále dokola

Tak jsem si zase pohnojil život. Vstup do nového roku byl řádně okořeněn kořenem křenu. Pálivý přebytek zeminy v puse, zamotané a duté vztahy s lidmi, to vše obklopuje mou mysl od chvíle, co jsem vstal po silvestrovké noci. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu? Teď jsem ochutnal trochu starého a nestačím se divit. Je pořád stejný, nic se v něm nemění, jen se znovu více zamotává.
Žil jsem teď na výšce v trochu jiném světě. Připadal jsem si sám. Nyní jsem jukl do prostoru, který mě vychoval. A zas jsem sám :) Stále dokola, co jsem dřív vymyslel, ztratil jsem. Musel jsem k tomu znovu dospět, pak zjistit, že už jsem to dřív chápal. Vidím teď vše z jiného pohledu, nebo je to stále ten samý a já naň zapomněl?
Přijde mi, že jsem vždycky nějak mimo. Kdy jsem zažil pocit, že bych opravdu patřil tam, kde zrovna jsem? Snad už si ani nevzpomínám, no... Někdy to bylo. Asi na nějaké soustředku od matfyzu, proto na ně teď tak s láskou vzpomínám. Proto sám organizuji soustředko, chci zprostředkovat ten pocit i jiným. Je to stav, na který se nezapomíná...

Pořád nevím, čím to je, že jsem často tak mimo? I když se snažím, o co chci. I když se nesnažím (no to obzvlášť), tak nějak tak vypadnu. Je to něco ve mně? Nebo je to vlastnost mého okolí, že se k nim prostě nehodím? Potřebuji něco jiného? Nebo jsou mi všichni takovým zrcadlem, a je to přesně to, co potřebuji, abych dál rostl?
Kolik moudrosti vedle sebe vidím, přesto se z ní nikdo nepoučuje. Kolik inteligence všude kypí, leč nikdo ji neužívá chytře. Zakopavám o mladý potenciál, který se sám pohřbil, že čouhá ze země jen kus ruky, kterou se zahrabal. Mám hrabat, nebo hnojit??!? Hnojím, když vidím rostlinu, hrabu, když vidím potenciál. Co když nic nevidím?!

Skončí někdy tenhle cyklus? Co mám dělat teď, když vím, že mám nekonečně možností. Mám zůstat a čekat, až něco přijde? Mám si něco přát, o něco se snažit? Mám se nadechnout znovu čerstvého vzduchu? Mám otevřít okna a pustit do místa, kde žiju, čerstvý vzduch? Vydrží ale rostlinky, které mi tu rostou? A bude špatně, když nevydrží...?

Melancholie

Miluji své melancholické stavy, přestože jsou strašně smutné. Miluji, když vyhlédnu před spaním z okna a cítím čerstvý chladný vzduch. Zbožňuji napětí před bouří, větrnost a specifický náboj vzduchu ve mně probouzí život. V tu chvíli zapomínám, že žiji, ale stávám se životem. Dokážu být přesvědčen k čemukoliv, všechno jiné tehdy ztrácí smysl.
Co jsou ale chvíle klidu, ticha? Ticho před bouří, kdy žádná bouřka nebude. Čerstvost vzduchu, když necítím kolem sebe přírodu, jsem doma v bytě. Pohled od praskajícího ohně, připomínající šťastné přátele kolem, dětskou nevinnost, kdy stačí na všechno zapomenout. Jen přátelé zrovna nejsou, jen zapomínat je téměř nemožné... Myslím jen na to, jaké prožívám pocity, vskutku je ale neprožívám? Nebo jen částečně. Přesto je náboj situace stejný, jako když se doopravdy odehrává. Tehdy prožívám melancholii, tehdy se rozplývám.
Měl jsem velmi šťastné dětství. Říkám si, jestli není život jen o tom vrátit se tam zpět. Vše, co jsem tehdy zažil nebo po čem jsem toužil, mně teď dělá uvolněným. Nebo je mým úkolem vytvořit podobný svět někomu dalšímu malému človíčku? Není to pak jen věčný koloběh iluzí - život je krásný, dokud nevyrosteš a nebudeš o tom přesvědčovat další...? Možná to někteří mají naopak. V mládí to měli těžké, a tak to s nimi ani jejich blízcí nemají snadné. Nedá se podle toho měřit míra optimismu? Možná je to ekvivalentní.
Lidé jsou součtem svých prožitků, pocitů, myšlenek. Dalo by se očekávat, že budu stejný právě teď, protože jsem prostě přesně takový, jak si má minulost žádá. Přesto tak moc záleží na nynější situaci, která mě konsteluje do mé pravé podoby. Budu stejný se stejnou minulostí, když teď melancholicky čuchám voňavý vítr bez pocitu sounáležitosti, nebo když budu někde cítit blízké propojení s živými bytostmi?
I když jsem někdy blízko, necítím se jako dříve. A nestačí mi prohlášení, že věci se mění :) Cítím málo společného ducha. Často jsem ve společnosti dost chytrých lidí, zajímajících se o spousty skvělých věcí. Jsou plní různého. Ale jsou společnost svou přítomností v podobném prostoročase, možná smyslem jejich konání, druhem činnosti, kterou jsme zrovna oba nasycováni. Necítím se ale propojen věčným duchem, takovým, kterého poznáte, když ho ucítíte. Kdy víte, že to, co prožíváte, nebude zapomenuto do konce bytí... Mí přátelé jsou ale často příliš ve své hlavě. Není se ale čemu divit, u matfyzáků :P
Nejspíš proto miluji meditace, vrací nás do své podstaty. Cítím se pak napojen, jakoby v nejlepším přátelství se všemi meditujícími. Není důvod jiného, přece všichni existujeme, ne? ;)
Nejradši bych meditoval neustále. Třeba mě někdy osvítí a přijde to... :P

Pohledem intelektuála

Poslední dobou se zabývám školou. Učení, myšlení, zajímavosti ve světě znaků a obrázků. Svěřil jsem se do spárů předsevzetí, které mě nutí být pilným člověkem. Nechá mě se věnovat studiu a ještě mě nabádá, ať se zajímám víc. Musím říct, že je to skvělý pocit. Cítím se opravdu docela jinak, ve velkém kontrastu se stavem předchozím. Snažil jsem se být celkově vyrovnaný, učil jsem se žít a vlastně jsem se učil se nesnažit. Teď toho jaksi využívám a míním se nějakou dobu hodně učit...
Dá se říct, že šplhám na vysokou horu. Neustále jsem se trénoval, jak chodit, jak stoupat a klesat, jak neklopýtat, být rovný a uvolněný. Ale chodil jsem okolo, v údolích. Tyto rady přišly od někoho, kdo už někam stoupal, kdo viděl, jak je dobré chodit, aby nevznikaly otlačeniny ani v náročnějších podmínkách. Jak mám ale správně pochopit, proč tyto věci dělám, když sám nikdy nezažiju ten tlak? Proto jsem se teď vydal na cestu nahoru.

V různých podobách se v poslední době setkávám s tímto zajímavým paradoxem. Někdo po vás chce, abyste došel dál, a dává vám rady, které když budete sledovat, neuděláte na své cestě chybu. Nakonec ale nedojdete nikdy jinam, než kde byl ten, kdo vám radí, neb jinde se najednou objeví obrovské potíže. A vy je nezvládnete, protože bylo zatím všechno tak snadné, stačilo se nechat vést. Dál ale už není nikdo, kdo by vás vedl.
Co je tedy lepší? Pomoci slepci, poradit kudy dál, nebo nechat ho, ať si sám zjistí, ohmatá cestu, a příště už možná bude vědět. Je to těžké rozhodnutí. Někdy je slepý úplně v koncích a bez pomoci si cestu nenajde, někdy zase skoro ví a lépe se naučí, když ho necháte... Někdy nemá dost inteligence, aby problém sám vyřešil, možná ale stačí jen drobné nasměrování a pak už nic.

Přestávám proto nyní dobrovolně sledovat cesty poutníků přede mnou, budu jejich pískové pěšinky brát jako dobrou inspiraci. Musím se naučit dojít, kam chci, i kdybych si měl sám klestit někudy cestu. Samozřejmě se stále učím jezdit po dálnici jménem Matematická analýza,nebo v protisměru po Lineární algebře, je dobré ale znát taky lesní cesty jako Analýza na varietách či Parciální diferenciální rovnice. A velmi se těším, až vyjedu se svou mašinou do neznámých houštin Diferenciální ekologie... :)
Je to opravdu opojný pocit, věřte mi vy, co jen sedíte a škrábete se v uších. Je vskutku neodolatelné učit se něco, když vám to dává smysl, pracovat, když vám to jde od ruky, zkoumat, když to přináší výsledky.
Bojím se ale, že je teď velmi lehké zapomenout vše z přípravného kurzu. Nesmím zapomenout na vzpřímený, ale uvolněný postoj. Nesmím zapomenout na to, že všechno je relativní a žádné objektivní výsledky vlastně nikdy nemohou existovat. Nesmím zapomenout na své blízké, na své city, emoce, ani na svou intuici. Trénuji svou mysl, tělo, nesmím zapomenout, že to vše směřuje k poznání duše.

Nesmím zapomenout, že cesta je cíl.

Teorie zrcadla

"Mistr je ten, kdo je pro ostatní čiré zrcadlo. Nechá ostatní vidět právě je samé."
Hodně jsem přemýšlel nad tímto výrokem. Ať už přišel od Boha či ze zkušeností života, má v sobě určitý potenciál. Miluji citáty, ale ne pro to, že je řekl někdo slavný. Miluji to jejich moudré jádro. Je tu?
Je to trochu těžká otázka. Musíme si totiž nejdříve odpovědět na otázku, kdo je to mistr. Opravdu? Možná ne. V poslední době se snažím učit neanalyzovat věty přesně, takříkajíc neslovíčkařit. Spíše se snažím cítit, co z nich vyzařuje, hledat skryté smysly. Nikdy mi to nešlo, tak se to musím učit. Vím už ale, že na spoustu věcí je přízemní logika příliš přízemní... Je tedy nakonec nutné vědět kdo je to mistr, abychom toto označení mohli používat? Zkusím spíš popsat, jak to cítím.
Mistr je vysoká úroveň. Mistr není člověk, ale svět plný zkušeností. Mistr zná. Mistrem chce každý být. Chce? Mistrem chci být. Mistr umí. Mistr vede. Dobrý učitel je mistr. Dobrý rodič je mistr. "Mistr nemá žádné žáky, vychová jen další mistry." Další skvělý výrok mistra...

Dobrá tedy. Proč bychom ale měli chtít být zrcadlo? Chtějí se ostatní snad vidět? K čemu jim to bude? Znám spoustu lidí, pro které vidět se by nejpíš znamenalo velkou změnu. Snad i k lepšímu? Hodně lidí se ale vidí, prozkoumavá se. I pro ty je dobré vidět se líp...
Proč chtít tedy vidět sám sebe? Podle hodně teorií i podle mého pocitu: "Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí nejdřív začít u sebe." Ať už je to cokoliv, je to zřejmé. Nikdy nedosáhnu jablka, když se nebudu umět dobře natáhnout, šplhat. Nikdy nebudu dobře pracovat, když se to nejřív nenaučím. Nikdy nebudu moci milovat druhé, dokud nebudu milovat sám sebe. Leda jen náhodou.
A jak poznávat sami sebe? No jedině skrze druhé, skrze své okolí. Jste-li sami ve tmě, brzy zaniknete. Nejste pak nic. Jeli něco vedle vás, jste ve vztahu. Máte myšlenky. Vidíte-li tolik věcí jako ve vašem životě, jste pak mnohé a různé. A jak lépe poznat sebe a své vlastnosti jako živočicha než vedle jiné živé bytosti? Ještě lépe inteligentní?
Vidím velkou motivaci pro to vidět v ostatních co nejlépe různé verze sebe. Poznat další kus světa v sobě samém. V nás samých, v našem největším nitru se totiž skrývají ty nejlepší trsy života. Možná osvícení? Možná víc.

Mnoho lidí ale nechce vidět samo sebe. Nechce vidět pravdu. Nemá se rádo v zrdadle. Zakrývá oči před různými zajímavostmi ve světě a vůbec přiležitostně či aktivně ignoruje. A jak jim to jde. Myslím si ale, že také spousta, ne-li všechny špatnosti lidí pochází z nějaké ignorace, nevědomosti a nepravdy. Učili vás také v mládí, že pravda zvítězí a dobro je lepší než zlo? Tak co, jak se k tomu stavíte v dospělosti. Učíte to své děti a sami konáte jinak? Není horšího paradoxu...
Nechť jsem tedy nositel pravdy a říkám každému, co si opravdu myslím. Asi mám už i slušnou motivaci být pravdomluvcem pro ostatní a snad i zrcátkem pro jejich duši. Kolik z nich to ale ocení? A kolik pochopí? Když každá negativní část jejich já projde skrze mne zpět k nim, bojím se, abych spíš já nebyl označen za špatného a nebylo se mnou mluveno do konce dnů. Ale když to udělám správně, nemělo by se to stát. Snad je důležité být zrcadlem čiročistým. Když budu jen trochu křivý, vrátím víc, než mi bylo dáno, vztah se dostane do nerovnováhy a dopadne to... Když vrátím míň, lidi nepoznají vše, co v nich je, budu jim vlastně lhát. Budou ochuzeni o část energie, kterou v sobě zadržím. A co s ní pak budu dělat? Negativní ve mně bude hnít a pozitivní se nechám zalknout a nevrátím ji zpět nálezci? ;)
Je zřejmé, že kdo mě zná, vidí, že jsem k podobnému chování již dříve inklinoval. Choval jsem se špatně k lidem, kteří se ke mně chovali špatně. A mnohokrát jsem na to doplatil. Myslím, že když se to udělá správně, očistí to vztahy. Přesto mě to ještě přivede do problémů...
Když odrážím, nesmím si nic přidat, nesmím si nic přimyslet. Musí být jasné, že odrážím, aby se mi to neodrazilo zpět. Zpět by se mi mělo odrazit jen to, co sám vyšlu. Je jen na mě, abych vysílal to "dobré". Ale vím, že co mi jinak přijde, bude na prozkoumání a odraz.
Vidím trochu opět analogii s aikidó. Každý útok je odměněn přeměnou útočníkovi energie ze směru proti mně do směru zpět k němu. Každý úsměv zato opětuje úsměv. Je jasné, že spousta útočníků se naštve, když se jim něco takového stane. Zaútočili a teď se jim to jasně vrátilo, jako kdyby se odrazili od zdi. Tak hloupé, že? K tomu nejsou zraněni, mrtví, vlastně se jim nic nestalo, ale rána, kterou chtěli dát projde naprázdno. No to ne! Vraž mu ji, tref se. A budou rozlíceně zkoušet dál. Bohužel mám pocit, že když si to představíte i v psychické úrovni, denní urážky a stavy uraženosti jsou jen modřiny z pádů. Co ale když se jednou někomu skutečně povede ta rána do břicha?

Aby se někdo stal správným zrcadlem, musí být nejspíš asi mistr. Ovšem snad platí i to, že mistr je ten, kdo bude dokonalým zrcadlem. A vydrží to, i když do něj někdo bude tlouct.

Ještě mě napadla jedna moudrost pro učitele.
Pokud mistr chce, aby k němu ostatní chovali úctu, musí si nejdříve začít vážit ostatních.