Neutopit se

Velmi by mě zajímalo, kolik lidí na světě se už zorientovalo ve svém vlastním životě. Kolik mých vrstevníků, spolužáků, má již své základní principy života v sobě tak tvrdě uložené, že již je nejspíš nikdy nezmění. Jako děti jsme se hodně měnili. Nemělo by být pravdou, že čím jsme starší, tím více bychom si měli být něčím jistí, máme přece víc zkušeností!
Přijde mi, že možná časem nabíráme nějakou moudrost, nějaké postoje v životě, ale problémy řešíme pořád skoro stejně. Stačí, abych se podíval do své minulosti - např. si projdu spisky, které jsem si kdysi psal, a velmi se podivím, co jsem tehdy už věděl, jak pokročile jsem třeba nějaký problém chápal a jak chabě ho chápu teď. Může za tento pocit zapomínání nebo nás stáří dělá prostě blbější a blbjejší...?
Příchodem na vysokou školu mi přišlo, že teprve nastává ten správný čas naučit se trochu plavat v životě. Jak vidím ve svém okolí, každý se s tím vypořádává po svém, nikdo k tomu nebyl řádně zaučen. Chybí nám již ten pocit bezpečí a nevinné jistoty rutinní každodennosti střední školy. Někteří zjistili, že jsou na jiné vlně, než by měli být, a mění školu. A někteří z nich třeba nikdy nebudou spokojení a budou chtít měnit školu navíckrát. Možná někdo zjistí, že ta škola je mu stejně nanic. Protože dalším mezníkem uvědomění bude výstup ze školy. Zaměstnání, rodina?
Kdy se vlastně na člověku pozná, že už ví...? Vím, že z jednoho pohledu se dá koukat na svět, jako že se pořád mění stejně, ale pořád je to zajímaví fenomén: Schválně, kolika s vás přijde, že moderní společnost jde do pekel/do sraček/do háje/ke dnu/jednoduše dolů? Neutopit se dnes, ve světě přemíry informací a možností, mi přijde skoro jako nadlidský úkol. Ne nadarmo se asi přidává v školské reformě bod "mediální výchova" do témat, se kterými by měl být každý žák v životě dobře seznámen. No, kdo a jak to má učit?
Pomalu zjišťuji, že mé vytoužené prožívání života se dá přirovnat k prožívání mořské vody ze všech stran. Je v tom obsaženo i hluboké topení se a dávení slanotou. Není na míste naučit se plavat, sehnat si loď? Jinými slovy, mýlím se, když říkám, že abychom se v životě neztratili, musíme být hodně nad věcí, mít velký přehled a umět se rozhodovat... kam plout? Jak moc se to liší od bezhlavého prožívání. A je to opravdu to "správné", být pak zbytek života ukryt na lodi a moře již poznat jen z povzdálí? A je pak správně vytahovat jiné topící se nebožáky na svou loď - nebylo by lepší je nechat, ať se sami naučí své plavidlo postavit?
To je ale otázek a ciťte jejich hloubku. ;)