Vzpomínky

Dnes jsem (jak už asi mnozí mí vrstevníci mnohem dříve) si začal protřizovat veškeré své věci do školy z dřívějška. Nad mým šatníkem se již pár let plnila obrovská skříň plná papírů, písemek, učebnic, starých sešitů a vůbec všeho, co se nějak týkalo školy. Už ani nevím proč, snad jsem si myslel, že to upotřebím k maturitě (jo, je to tak, fakt jsem to tam s tímto argumentem skládal), snad jsem si říkal, že si ty poznámky budu pročítat, až budem znovu probírat danou látku (přestup ze základní části studia do střední), snad jsem si chtěl melancholicky zavzpomínat, až je budu vyhazovat...

Naplnil jsem jednu obrovskou tašku papíru. Druhou si nechávám na zítřek. Přečetl jsem si, co jsem všechno věděl (např. z biologie docela dobrý znalosti), také jsem zjistil, co jsem všechno nevěděl. Ano, při prohlížení písemky z dějepisu, kde jsem měl zatrháno asi 34 chyb (z 40), mě bodlo u srdce, že ji už nikdy neuvidím. Vzpomínka se mi totiž hrne na mysl, jak mě popadaly křečovité záchvaty smíchu, když jsem netušil, že jsme danou látku vůbec probírali - a aby bylo jasno pro nezasvěcené - to vše uprostřed tiché hodiny, kdy jsme danou práci psali. :D :D
Divil jsem se, že jsem si kdy vedl sešit z literatury a že nějaká ta antika, co po nás teď chtěla, tam skutečně někde je. (Dál sešit nepokračuje:)) Taky jsem musel vyhodit svých pár posvátných sešitů z matematiky :( Ty trhance, kusy cárů, jsem si nechával, že budu vzpomínat (ty jsem upotřebit fakt nemoh) - skoro roním slzy. Vzpomínám, jak mi Rosolová nadávala. ('Adame, kde máš sešit??' 'Tady.' ukazuji na svůj blok. 'To není sešit!!') Pak jsem dostal takový starý blok od babičky, víte, s úplně žlutýma listama, strašně smrděl a ke konci se nehorázně trhal. Můj miláššek. (Rosolová tehdy už rezignovala. No a Houdková se mi strašně smála. Strupková taky.) Na jednom domácím úkolu pro Bednářovou jsem měl od ní napsáno: "Dostala jsem zprávu, že jste celou minulou hodinu vyrušoval praktikantku." :) Na tu si už nevzpomínám, ale vím, co to bylo za hodinu - děs. Tohle mě zahřálo.
Francouzštiny jsem se zbavil rád. Tolik papírů ještě od Marešky - spousta... Jen jsem teď viděl, že tu úroveň již zvládám, a přesto mám pocit, že vím prd. Dva. Co ještě? Pár zbytků - písemky ze zemáku, vzpomínka na Švece - seminárka pro něj :) (Na někoho: "To je jako kdybyste tam nakreslil trpaslíka a pod to napsal: Toho tam nepotkáte!" :D) Z něj jsem fakt nemoh.
Už je nikdy neuvidím, aspoň tak, jak si je pamatuji...

Kolik vzpomínek si člověk uchovává jen u sebe a kolik si nechává papírů, fotek, hmotných vzpomínek? Když se rodiče rozváděli, trochu stěhování mě postihlo a vím, že mnoho věcí se mi ztratilo, už je prostě nemám. Voltík, spousta drátků, odporů, jeden moc pěkný sedmimístný přepínač... Mé fotoalbum z dětství... Pár alb se známkami to taky odneslo.
Co si ale člověk nechává, nikdy nevyhodí? Mám svou skříňku vzpomínek, ve které mám své album vzpomínek, ve kterém mám dost... ...památek, myšlenek... cárů papíru. :) Protřídím to někdy také a něco z toho vymažu? Já, šmrdlil všeho, co by se mohlo hodit a ten, který nevyhodí ani šišku, kterou jednou dostal?
Nejvíce mám ale v sobě. Nevím už třeba kde, kdy, možná ani s kým. Ale pamatuji si co. A jak. Z toho vycházím a na tom stavím svou náladu, optimismus, myšlenky. I svůj filosofický strom - strom zkušeností. Dřív byl tenký, pevný a jasný, dnes je jeho široký kmen zahalen v mlze, začíná prorůstat vším. Člověk sedí v koruně a neví už, odkud ty větve vychází, jen ví, že se na ně může spolehnout, jsou mohutné a dobře usazené, vyvážené - strom nespadne. Má své srdce, které mu pečlivě chráním a jen pomalu k němu připouštím své nejbližší. Nelze vyjádřit slovy, to srdce je prožitek - žije ale díky nim. I prožitek může zemřít, pak strom uschne, dokud se znovu nezažehne horká svíce života. Strom je listnáč a žije na něm spousta tvorů. Přeskakují z větve na větev, když ale chtějí zjistit, odkud pochází, musí sestoupit do mlhy blíže ke kmeni. Je léto.
Zkuste si mě psychologicky rozebrat ;)

Šumava

Všem, kdo se mnou jeli, moc děkuji za úžasný cyklovýlet po Šumavě. Bylo to vážně fajn. Už dlouho jsem nikde takhle nebyl, že bych vážně nějak čundroval - delší dobu - spal pod širákem (i když s plachtičkou:)) - vařil si na ohni... Je tomu už dávný čas, kdy jsem na turisťáku pěšoval stezky, orientoval se v mapě, rozdělával oheň, maskoval oheň, maskoval i jiné v přírodě zanechané ostatky :D

Mrzí mě, že někteří s námi nemohli být celou tu dobu, někteří vůbec, ale žehnám těm, co se zúčastnili celého týdne. Musím si dát za pravdu, že člověku to probudilo tělo. Skoro se zas bojím usednout takhle za počítač, abych napsal, co píšu, protože vím, jak mé fyzično strádá nedostatkem pohybu. Nemohu se dočkat Velkých prázdnin, kdy mám až do téměř konce srpna plno a budu mít o čem psát.

Musím říct, že zážitků je docela dost :) Ujeli jsme za celý týden asi 400 km. (Moc jsme nespěchali a v těch kopcích to zas tak rychlé nebylo.) Byli jsme na Orlíku, navštívil jsem tátu na chatě (už jsem tam hooodně dlouho nebyl), vypadá to tam fajn. Jeden den jsme se trmáceli bez jídla až do devíti večer a hledali jsme celý den jakoukoli hospu, restauraci, kde by nám něco slušného uvařili. Za celý den jsme nenašli zhola nic, ani značky po kterých jsme měli jet, až jsme se ke sklonku dne trmáceli bahnitou bažinatou zaklackovanou cestou, kde všude byly pokácené stromy, a přenášeli jsme tam kola snad kolem hodiny!
Grrr, nechápu, jak si vůbec můžou dovolit, když už těží těsně u chráněných oblastí, tam nechávat takový bordel. Po cestě se ani s křídlama nedá jet, a to ani pomalu bez popadaných stromů. Tak odstrašující zážitek jsem dlouho nezažil. Kromě toho jsme jeli z Buchara do 1 km vzdálené vesničky - no věřili byste, že nám to potrvá celkem asi hodinu a půl??
Mám ale i fajn zážitky. (Samozřejmě jsme dělali to, co se nesmí:)) Koupali jsme se v Čertově jezeře (přírodní rezervace), spali jsme a opékali si buřty v Šumavském národním parku (Je jasné, že se umíme chovat maximálně přiměřeně a šetrně k přírodě, proto nemám strach, že bychom naším chováním mohli nějak poškodit tamější oblast. Když jsme odcházeli, vypadalo to tam úplně stejně jako když jsme přišli.), ale na Boubín jsme se nakonec nedostali. Už se nám vážně nechtělo za poslední dvě hodiny dne překonávat 500 metrové převýšení a ještě hledat spaní v nejvyšší chráněné zóně ještě s koly, která je už tak veřejnosti nepřístupná...
Na závěr jsme dojeli asi kolem druhé hodiny odpolední do Českých Budějovic (moc pěkné město), odkud jsme se vlakem dostávali do Prahy s několika mnoha překlady kol až do 20:30 nezměněného místního času. Bezva trip!

Přidám pár fotek, první pochází z místa blízko Plánice, pěkné, že? ;-)

Tyto (asi poznáte) jsme našli válet se u Čertova jezera...

A tyhle dva jsem potkal (čirou náhodou) v Národním parku poblíž Železné rudy.

Komíny...

Nemohu vám nepovědět něco o mé ukrutné zálibě. Nevím jak, ale stalo se, že mě velmi začlo bavit šplhaní na různá vyvýšená místa, ať jsou to skály, stromy či jiné prapodivně vypadající objekty. A taky komíny.
Jednou, ani nevím jak, jsem se nechal překecat jednou úžasnou osobou (a že to dlouho netrvalo) k výlezu jednoho komína. A ten den jsme nakonec pokořili celé tři. Bylo to dokonalé, nezapomenutelné a... uchvacující :) A tak jsem nelenil a stal se zasvěceným komínářem! Od té doby sem tam někam vylezu a kochám se. Výhled je moc pěkný...

Musím se ovšem pochlubit, že ne vždy jde vše tak hladce, i když mé štěstí (nechápu, kde ho pořád beru takové zásoby) mě předchází na míle daleko :) Tak tuto neděli se mi poštěstilo, že nás zavolali policii...
To si tak člobrda v klídku sedí a kochá se. Válí se, povídá si a jeho srdce netrpělivě očekává vrcholící západ slunce. Pak mu ale někdo poradí, aby se kouknul dolů, že prý tam někde projelo policejní auto. Oki, proč ne, ale nic nevidím. Tvrdé zahoukání mě už probudilo z letargie a dívám se pořádně. Opravdu a ne jen jedno. Mávají na nás. Taky zamáváme a usmíváme se. Je to takový ten smích šílenců, kteří si právě uvědomili, že už je jim všechno jedno, páč horší to být nemůže :D
Asi budem muset dolů. Cesta je dlouhá, náročná. Dvě hlídky o desetičlenné posádce, radost pohledět. Vzadu skupinka pohihňávajících se mladých (z toho, co jsem slyšel už jsou na podobné výjezdy zvyklí), vepředu korba tvářící se jako Drápalík - právě ten klade ironickou otázku: "Jaký byl výhled?" Jelikož jsem na to byl zatím sám, ujišťuji se, že slova, která se mi derou na jazyk a která by mi byla dobře prošla ve škole, by teď neměla být má skutečná nadšená: "Skvělý!" Jako už menší sebevrah jsem se trpce omlouval za obtěžování výjezdem, který chudáci museli protrpět jen kvůli nám, a protože jim to v práci neproplatí, chtějí po nás spropitné 20 000 kč... Mezitím mi již dorazila posila zbylých dvou spolukořitelů.
Nebudu to protahovat, když jsem se vytasil, že patřím ke komínářům, objevil se už úsměv na tváři všem. Dále konverzace probíhala o něco přátelštěji. Nic jsme neplatili, ale museli jsme složit slib. "Už nidky na žádný komín nepolezete," zněla jeho slova. Pohled na spolukořitelku, která mlčejíc zabodla pohled do země, pak na spolukořitele, kterýžo na oplátku pohlédl na mě a já zpět na ni :) Dokážete si to představit? ;) Po chvilce 'trapného' mlčení mu došlo, že tudy cesta nevede a že jakožto lidé čestní a upřímní mu určitě neslíbíme očividnou ptákovinu. Tak slevil svým dodáním "Dneska", načež jsme nadšeně souhlasili a byli propuštěni z jejich obklíčení.
Šli jsme pomalu, plni adrenalinu a zadržovaného smíchu. Ten večer jsme to ještě náležitě oslavili projížďkou v nákupním košíku v Centru na Chodově a nakrájením veškerého pečiva, které jsme si vlastně koupili asi jen proto, že jsem neodolal jeho nakrájení... (Mají fakt úžasnou kráječku!! Tam budu chodit častějc. :D)
Příští kořbě zdar!

Musím ještě připojit jednu skvělou písničku, kterou na počest tohoto zážitku složili Michal a Chani :)
1) Představte si představte si copak se nám nestalo, představte si představte si copak se nám nestalo. Chtěli jsme na komín, na komín s nadšením. S vírou že přežijem, srandu si užijem. To koukáte to koukáte, copak nás to popadlo.
2) Špršlili jsme špršlili jsme až na vrchol komínu, špršlili jsme špršlili jsme až na vrchol komínu. Sedli jsme nahoře, koukali na moře. Slunce už klesalo, k obzoru padalo. Jak na nás svítilo, trochu se blyštilo, hlídače starýho do oka praštilo. A jak koukal tak jak koukal, na komíně strašilo.
3) Na komíně na komíně copak tam nahoře je, na komíně na komíně copak tam nahoře je. Bílá paní to není, on asi neví to, jde se blíž podívat, snad s náma zazpívat. To asi né to asi né, někomu začal volat.
4) Něco zlého něco zlého asi měl dnes k obědu, něco zlého něco zlého asi měl dnes k obědu. Za chvíli přifrčí, a komín obklíčí, dvě auta blikají, morseovku neznají. To koukáme to koukáme, pod náma policie.
5) Ruce vzhůru ruce vzhůru na nás zdola volají, slezte dolu slezte dolu čepicema mávají. Když jsme byli dole, zandali pistole, na výhled se optali, za zdravý nás neměli. To koukali to koukali, koho z komína dostali.
6) Chtěli po nás chtěli po nás abychom jim slíbili, chtěli po nás chtěli po nás abychom jim slíbili. Že už nikam nepůjdem, a poslušní budem, my na to mlčeli, oni pochopili. Neslíbíme, neslíbíme, tak na pivo nás poslali:-)