Jak poznáme autentického člověka? Co je autentické jednání?
To, že se přizpůsobujeme svému okolí, aby nás poslouchalo, je znak neautentičnosti. My měníme své chování proto, aby nám bylo rozuměno, aby nás vůbec někdo poslouchal. Kdy je změna Změnou vlastní a kdy je to pouhé chameleónství? V případě samostatného člověka to není možná tak vidět jako v případě větší skupiny lidí. Například rozhlasová stanice, která nevysílá ze své podstaty, nevysílá "to, co chce" vysílat, ale mění svůj program tak, aby ji poslouchalo více lidí, není autentická stanice. Co se z ní pak můžeme naučit?
Snahou o autentičnost každého člověka vznikl jakýsi dnešní "individualismus" či "svoboda", jehož znakem je přizpůsobování vysílače přijímačům. Každý má svou osobnost a té je v rámci celospolečenského paradigmatu třeba přizpůsobit naše působení (vysílání, výuku, výchovu...). Je to ale falešná autentičnost přijímačů, neboť oni se nechovají ze svého nitra a nehledají již svou vlastní pravdu, ale volí si mezi tím, co chtějí přijímat. A dnešní svět nabízí hromadu takovýchto voleb. Lidé už ale necítí žádné vnitřní pnutí, které by je někam táhlo či posouvalo, neumí sami sobě naslouchat, neb mumraj okolí je hlasitější, jsou ohlušeni a paralyzováni spoustou možností, že svou vlastní potřebu, která by jim odpovídala, hledají mezi nabízenými produkty ve společnosti a vysílením se nakonec spokojí s tím, co jim bude vyhovovat. Jejich hledání ale nebylo vnitřní, ale vnější.
V tomto smyslu bych odstranil uvozovky tím, že bych ony pojmy nazval vnějším individualismem a vnější svobodou. Na co si ale hrajeme, že zapomínáme na svůj vnitřek? Že zapomínáme na slavné: "γνῶθι σεαυτόν" neboli "poznej sama sebe". A to je v dnešní době obzvláště těžké, vycvičit svůj sluch, aby přes naše vlastní slova ještě něco slyšel.
Povzdechnout si musím ale i nad samotnými rozhlasovými stanicemi - které z nich si zachovají svou vlastní autentičnost? Těžké, viďte, vysílat, když vás nikdo neladí. Přesto je to ale důležité. Poznáte proč?
Lidé ohýbají, mění a zneužívají svět, aby jim sloužil. Dělají to právě proto, že jsou jeho přirozenými posluchači.
Zachovat zeleň světa je možné, pokud tuto zeleň vidím. Abych ji viděl, musím celistvě naslouchat, nemohu zkoumat, analysovat - řezat jako to dělá mnohá věda. Musím vstoupit do myšlenek přírody a porozumět jim, abych ji mohl poslouchat. Náš vnější individualismus nás ale nechává do všeho rýpat, vše si přivlastňovat, protože na to přece máme právo.
Vidím dnešní studenty, jak si stále více přizpůsobují výuku svému stylu, jak se nechtějí učit a hromadně tlačí společnost ke slevování nároků a jiným neautentičnostem, ke kterým snad žádný poctivý učitel nechce přistoupit. Paralela se společností a přírodou je zřejmá.
Jak dlouho bude společnost tlačit na svět, než přestane být samoudržitelný, stejně jako se horší kvalitou vzdělávání dostávají do školství i méně kvalitní učitelé?
Myslím, že dokud si naše kultura znovu nevybuduje autentického jednání, které mimo jiné úzce souvisí se zachováváním tradic, není šance na zachování zeleně světa. Snad jsou na Zemi místa, kde je tradice základem společnosti a jsou přitom dostatečně svobodná, aby lidem umožňovala žít z vlastního pramene. Snad se podaří i v Evropě dříve či později znovu najít své kořeny a nadále se vyvíjet na základě jiných než jen ekonomických parametrů...
