Hledání sebe, moudrosti a Boha

Číst či psát, toť není večná otázka. Konflikty nenásilně řešíme kompromisem či syntésou. Neboť kompromis je jen odložený konflikt, až σύνθεσις je teprve opravdový pokrok. Takto dvousečná otázka ve filosofii může být problémem po dlouhé generace, přesto si filosof skutečně oddychne, až když ho přestane otázka v hloubce trápit. Toho nedosáhne ignorací bytostné otázky, zakrýváním snahou odpovídat buď tak či onak ani pseudovyřešením otázky tím, že si na ni složitě odpoví. Jen jednoduchá odpověď ve smyslu přijmutí otázky ve své plné podstatě a jakási syntésa obou nabízených možností je pro takové tázání útěchou. Jedná se vlastně o zašití rozříznutého pupku na břiše vašeho vědomí.

Evropská mysl je řezník na zabijačce a do koho se pustí, brzy leží na pultech řezníků v našich supermarketech. Zvláště v dnešní době je snadné něco rozřezat a prodat - ostatně kdo by nekoupil pečlivě naporcovaný nový přírodní druh právě objevený v amazonských lesích? Sice tam ten druh žil dávno před námi a je bláhové si namlouvat, že nebyl v žádném smyslu mnohokrát již "poznaný", přesto je jeho ponechání bytí samo pro sebe jen těžko představitelnou alternativou. Ať už analýza znamená cokoliv, netváří se na zašívání ran a znovuoživování bájných tvorů žijících tu moudře před námi.

Zdá se pro mě nyní snadné, že položená otázka o čtení a psaní vlastně nemá smysl. Pojmy se mi sjednotily a po nich zbylé ideje jsou jako světlušky na louce. Nic víc nic míň. Pokud není den, dalo by se říci, že i mají nějaký smysl. Co když ale právě vychází na východě slunce a není to nic jiného než všemi křesťany hledaný bůh? Na někoho září, někdo žije ve tmě. Pro mě právě svítá. Proč nevypustit do světa tu hloubku, kterou jsem v sobě objevil? Možná bych mohl být nařčen, že jsem sežral Šalamounovo hovno, možná vám to bude připadat jako živá blbost, a pak mě směle ignorujte. Kdybyste byli na pochybách, nezapomeňte, že možná žiju podle pravidla: Piš, co nevíš! :-P

Jednoho překrásného dne jsem se na všechno vykašlal. A šel jsem na procházku. Byla chladná temná noc a já jsem už nechtěl myslet. Chtěl jsem se pozorovat. Vnitřně. Dokud doopravdy nevyzkoušíte, nepochopíte. Nechat si na to všechen čas světa, ať se děje cokoliv. Dovolit si prostě být sám se sebou... Tak jsem šel v tom parku a pozoroval jsem, co je ve mně. Kdo jsem já? Jsem svá mysl, tělo, emoce, koule? Ani jedno. Kdo žije v mé mysli? Asi jsem konečně pochopil oshovské ego, které máme odhodit. Možná máme od sebe prostě jen odhlédnout jakožto od mysli. Já totiž nejsem svá mysl. To, co si hraje na mě a žije v mé mysli, je ego. A kdo se na něj dívá? Kdo je ten pozorovatel očištěný od všeho myšlení, všech emocí, tužeb a reflexů? Ono čisté vědomí??

Bojím se někomu nábožensky založenému tvrdit, že jsem objevil Boha. Řeknu spíše, že jsem v sobě objevil boha. Vše, co o něm z náboženských pohledů (a nejvíce asi křesťanských) vím, mi zapadá do skládanky a aniž bych to široce zdůvodňoval, myslím, že již chápu, z čeho pramení veškeré snahy boha popsat. A taky jsem plně pochopil, proč je to nemožné, ne-li nesmyslné. Jediný smysl, který možná všechny ty řeči mají, je, že po jejich opravdovém vnitřním pochopení člověk ví, že je to ono. Ať už mluvíte o orgasmu jak dlouho chcete, stěží ho někomu popíšete a nijak mu v jeho prožití svými kecmi nepomůžete, že... :-)

Co jsem tedy našel? Nalezl jsem falešného sebe. Nalezl jsem pravého sebe, boha. Mám chuť s ním navázat bližší spojení. Žít s ním v nejvyšší blízkosti, možná i splynout s ním. To je ekvivalentní žití z pramene a bytí věren sám sobě. Je to spojené se spoustou myšlenkových syntés, a opouštění umělého myšlenkového světa vůbec.

Přese všechno, co jsem již zahodil, zajímavé je, že čistá vopěnkovská matematika ve mně ještě stále dlí a zdá se v mých úvahách i činech prozatím na vrcholu. Nutno dodat, že vopěnkovská matematika má mnohem blíže k Heideggerovým pojednáním o prostoru a čase než k analýznickým úvahám, kterým mě učili ve většině matematických kursů na MFF.

Holandsko

Zaletěli jsme si o víkendu s Lan za Irisem do Holandska. Když si na to teď, již po nějaké době, vzpomenu, cítím v sobě stále smíšené jaderné pocity. Bohužel jsem při pobytu tam prodělal teplotu a tak silnému proudu čerstvých dojmů byla postavena přehrada. O to pozvolněji na mě doléhají a vracejí se mi.

Tak ze všeho nejdřív mě udeřil do nosu čerstvý oceánský vzduch se spoustou větru, který má pro mě vždy toužebné pocity. Nejvíc jsem se těšil na moře, oceán. První dva dny jsem se však ještě nedočkal, procházeli jsme si města a nasávali tamější atmosféru.

Každého hned zaujme doprava a vůbec stavba uliček a ulic. Velmi rádi jezdí na kolech a je to znát, neboť kola jsou opravdu všude i cyklochodníky vedou prakticky vedle všech silnic. Nenajdete křižovatku, kde se nemyslí na cyklisty a vždy tam nějakého zahlédnete. Celkově i řízení provozu mi přijde velmi efektivní a pokročilé - intervaly světel zdají se optimalizované na míru, světelné odpočítávání, jak dlouho ještě bude červená, je také příjemné...

Lidé se tu zdají aktivní a milí. Nejeden stařeček s prošedivělou hlavou pádí si to kolem na kole. Pokud je někdo v cestě, přirozeně zastaví a počkají či překážku obejdou. Nevšiml jsem si, že by se někdo tvářil nepříjemně, když jsme mu stáli v cestě nebo jsme se vyhýbali protichodícím. Naopak v případě, že došlo k očnímu kontaktu, což se stávalo celkem často, vyměnili jsme si spokojené úsměvy. U nás se vyhýbání děje v lepším případě s trpkým úsměvem, často nezaujatě bez očního kontaktu, mnohdy však i za doprovodu brblavých zvuků o tom, jak někdo furt překáží. Z Holandska jsem si zato odvezl pocit uvolněné atmosféry běžného života. Téhle naladěnosti se člověk nerad vzdává... :)

 

Architektura je zde odvážná a bohatá. Většinu tradičních domků zahlédnete z cihel s velkými otevřenými okny skrz které je vidět přes dům až na vnitřní zahradu. V okrajových čtvrtích nevidíte moc ploty kolem domů, maximálně přirozené živé ploty. Více v centru stojí domy hned u chodníku a měl jsem stále nepřekonatelný pocit jako by na mě volaly: "Pojď si šáhnout. Jsem hned tady." Jsou přístupné stejně jako jejich obyvatelé. Ve městě často vidíte, že se někde něco staví či přestavuje. Rostou tu moderní budovy všelijakých zvláštních tvarů a je znát, že si přejí se odlišovat. Přesto nemůžete říct, že by nezapadaly, vypadaly příliš kýčovitě či působily jinak rušivým dojmem.

V Amsterdamu jsme si prošli bohaté centrum, navštívili jsme Red Light District i jsem se podíval do coffee shopu, kterých tam bylo opravdu požehnaně. :-) A další den jsme konečně jeli k oceánu do Den Haag. Pláž, vítr, vlny... Nádhera. Více už jsem si nemohl přát. Jen možná ochutnat nějaké místní speciality, což se nám za pomoci skvělého průvodce podařilo. Asi se mi bude velmi stýskat po burákovém másle, sušenkové pomazánce, levném ovoci, mořských plodech... Ale což, proč jinak někam cestovat, kdybychom měli všechno tady, že?

Číst či psát?

Tento rozcestník mě opakovaně straší znovu a znovu. Kolikrát jsem si již tuto otázku položil! Nespočetněkrát jsem ji někomu položil. Nechápejte ji však přízemně doslovně, je to stejná otázka jako: lepší přijímat či vydávat, lepší spát či bdít, lepší být pasivní či aktivní, lepší myslet než jednat...? Říká se: nejdřív mysli a pak jednej. Pro koho je to určená rada - pro intelektuála, pro dělníka, pro opatrnost? A pokud se budem touto radou řídit, dokážeme najít hranici, když už je dobré jednat?

Otázky nejsou tak jednoduché. Proti běžným odpovědím hovoří mé zkušenosti z poslední doby, kdy zjisťuji, že pokud se mi ve společnosti něco nelíbí, měl bych jít a sám (či s někým) něco aktivně dělat. Nemohu jen sedět a rozmýšlet si to! Když je demonstrace a já souhlasím s většinou tezí, jen si nejsem jistý, že forma demonstrace je vhodná (je příliš agresivní), mám tam jít či ne? Protestovat jsem se už naučil, a dokonce ne jen bez emocí. Přesto se strachuji nad svou slepostí v davu.

Tuto slepost lze opět chápat obecně. Však co je na jednajícím člověku nejhorší? Že se může mýlit - že může rozvíjet a prosazovat nesprávné myšlenky, chybuje, možná má i správné myšlenky, ale dělá to nesprávným způsobem - vždyť říct někomu tvrdou pravdu nemusí vždy vést k nápravě. Tento člověk je zaslepen tím, že již koná, a jeho intence může v té době zastarat a jeho činy budou neaktuální a mimo mísu. Všechny tyto věci mě brzdí od psaní...

Ve filosofii i mystice se ale dozvídám o jakési "odtržené účastnosti", kdy vycházím ze svého pramene a přitom jsem odpoutaný od všech vazeb v tomto světě. Se čtením to každopádně nemá nic společného. Můj vedoucí diplomové práce mi radí, abych psal. Abych se nezatěžoval všemi znalostmi, které na mě kolem ve světě volají a říkají, že jsou důležité. Mohou být zavádějící. Mám prostě čistě fenomenologicky zkoumat.

V poslední době si mnohem víc uvědomuji, že na co nepřijdu sám, i kdybych to stokrát slyšel a pamatoval si to, myslel si, jak to chápu, tak to doopravdy je skoro k ničemu. Bez vlastního vidění věci jsou to jen prázdná slova, případně odtržené principy (i matematické). Je to možná něco jako hledat aplikaci pro matematiku. Ale jde to obráceně, tohle označení je strašně zavádějící. Ve skutečnosti musí ona aplikace doslova vynalézt tu matematiku. To co už předem víme nám možná potvrdí, že jsme na správné stopě, samo o sobě ale může spíš zamlžit situaci. Ne nadarmo si ve filosofii definujeme slovo mýtus jako vše, co již předem (bez ptaní) víme a známe.

Nejzajímavěji mi na původní otázku odpověděl asi doc. Mlček na poslední hodině z teorie množin: Vemte si třeba Shakespeara. Čtěte jeho, on toho napsal! Ale taky musel přečíst...

Když jsem se zeptal znovu, vybral si již méně vzletnou odpověď: "...tak pište to, co nevíte."

Tak píšu... Už taky nevíte?

Měšce plné otázek

V čem je kormidlovat lepší než se nechat unášet?

Kde je naše duše – spočívá v jsoucím listu či v pohybu samotném?

Je vůbec dobré představovat si duši oddělenou od těla, od hmoty?

Není pak duše i v stromech, městech, starých domech, planetě či vesmíru?

Bolí kořen, když je nad ním jen pahýl tvaru pařezu?

Je snad vícero světů, v jednom vládnou myšlenky a v druhém fyzikální zákony?

Co jsou pak emoce či dokonce pudy?

Myšlenky a hlava, emoce a srdce, svědomí a pupek, pudy a genitálie?

Co jsou to čakry a co znamená nevěřit jim?

Ve světě chytrost, v pohádkách láska, v ideálech svědomí, v životě pudy vítězí?

Je vítězství lepší než prohra?

Je důležité dělat, co je lepší?

Je lepší, co je lepší?

Existuje lepší?

Kdo postupuje velké pátrání po stopách kvality?

Kdo zná své tělo a cítí svou duši?

Kdo je onen ten s vědomím?

Co je vědomí?

A pomůže nám v tom všem hledání logika, nauka slov a řečí?

Záleží kudy jdeme

V myšlenkách v matematickém světě se v poslední době velmi rád zatoulávám do analogií v reálném světě. Celá matematika tak získává na zajímavosti jako zdroj poučení pro náš život a odkrývání všech možných tajemství...

Tak teď mě například cvrnklo do nosu objevení cestování v komplexních číslech. Když totiž jsem v nějakém bodě a cestuji z něj do jiného bodu, záleží totiž velmi na tom, kudy se vydám. Pokud budu například cestovat po komplexním logaritmu kolem nuly (vrcholu hory) a obejdu ji zleva, zjistím, že jsem v jiné výšce než když dojdu na "to samé" místo, ale obešel jsem ji zprava. V tomto konrétním případě se výšky od sebe budou lišit o určitý násobek imaginárního čísla i. Zjednodušeně řečeno, dojdu na správné (stejné) místo, ale cestou naberu jinou imaginární zátěž.

Přijde mi, že je ve společnosti spousta věcí, která nějak nepočítá s imaginární zátěží. Lidé často někam dojdou a zjistí, že je jim tam dobře. Jsou natolik spokojení a vidí, že tam s nimi přišla i spousta dalších lidí, že se rozhodnou o tomto místě říci zbytku světa. A ukážou jim, kde to místo je. Jaksi jim ale už neukáží cestu - v jiném, zákeřnějším případě, jim cestu ukazují, ale jinou (často zjednodušenou). Tato jiná cesta ale vybaví cestovatele často zcela jinými hodnotami a ti nakonec dorazí na místo. Společnost se pak diví, jaktože tito lidé, kteří prošli tak jednoduchou cestou promyšlenou tolika mozky, nejsou stejní a nemají tytéž hodnoty...

Jako příklad za všechny uvádím třeba maturity či obecněji systém vzdělávání. Jednou měla určitá skupina lidí znalosti hodné toho, aby se daly považovat za kánon vzdělanosti. A tak se sepsaly a sestavila se z nich maturitní zkouška. V myšlení se pak všem mlčky objevuje  ovšem zjevně neplatné tvrzení, že po splnění maturitní zkoušky máme v člověku zaručenou vzdělanost. Ach jak rozšířený je tento blud. A jak se prohlubuje zaváděním dalších formálních testů a zkoušek, které mají u člověka zaručovat určité hodnoty. Co vlastně tyto testy ale nakonec zaručí?

Autentická společnost?

Jak poznáme autentického člověka? Co je autentické jednání?

To, že se přizpůsobujeme svému okolí, aby nás poslouchalo, je znak neautentičnosti. My měníme své chování proto, aby nám bylo rozuměno, aby nás vůbec někdo poslouchal. Kdy je změna Změnou vlastní a kdy je to pouhé chameleónství? V případě samostatného člověka to není možná tak vidět jako v případě větší skupiny lidí. Například rozhlasová stanice, která nevysílá ze své podstaty, nevysílá "to, co chce" vysílat, ale mění svůj program tak, aby ji poslouchalo více lidí, není autentická stanice. Co se z ní pak můžeme naučit?

Snahou o autentičnost každého člověka vznikl jakýsi dnešní "individualismus" či "svoboda", jehož znakem je přizpůsobování vysílače přijímačům. Každý má svou osobnost a té je v rámci celospolečenského paradigmatu třeba přizpůsobit naše působení (vysílání, výuku, výchovu...). Je to ale falešná autentičnost přijímačů, neboť oni se nechovají ze svého nitra a nehledají již svou vlastní pravdu, ale volí si mezi tím, co chtějí přijímat. A dnešní svět nabízí hromadu takovýchto voleb. Lidé už ale necítí žádné vnitřní pnutí, které by je někam táhlo či posouvalo, neumí sami sobě naslouchat, neb mumraj okolí je hlasitější, jsou ohlušeni a paralyzováni spoustou možností, že svou vlastní potřebu, která by jim odpovídala, hledají mezi nabízenými produkty ve společnosti a vysílením se nakonec spokojí s tím, co jim bude vyhovovat. Jejich hledání ale nebylo vnitřní, ale vnější.

V tomto smyslu bych odstranil uvozovky tím, že bych ony pojmy nazval vnějším individualismem a vnější svobodou. Na co si ale hrajeme, že zapomínáme na svůj vnitřek? Že zapomínáme na slavné: "γνῶθι σεαυτόν" neboli "poznej sama sebe". A to je v dnešní době obzvláště těžké, vycvičit svůj sluch, aby přes naše vlastní slova ještě něco slyšel.

Povzdechnout si musím ale i nad samotnými rozhlasovými stanicemi - které z nich si zachovají svou vlastní autentičnost? Těžké, viďte, vysílat, když vás nikdo neladí. Přesto je to ale důležité. Poznáte proč?

Lidé ohýbají, mění a zneužívají svět, aby jim sloužil. Dělají to právě proto, že jsou jeho přirozenými posluchači.

Zachovat zeleň světa je možné, pokud tuto zeleň vidím. Abych ji viděl, musím celistvě naslouchat, nemohu zkoumat, analysovat - řezat jako to dělá mnohá věda. Musím vstoupit do myšlenek přírody a porozumět jim, abych ji mohl poslouchat. Náš vnější individualismus nás ale nechává do všeho rýpat, vše si přivlastňovat, protože na to přece máme právo.

Vidím dnešní studenty, jak si stále více přizpůsobují výuku svému stylu, jak se nechtějí učit a hromadně tlačí společnost ke slevování nároků a jiným neautentičnostem, ke kterým snad žádný poctivý učitel nechce přistoupit. Paralela se společností a přírodou je zřejmá.

Jak dlouho bude společnost tlačit na svět, než přestane být samoudržitelný, stejně jako se horší kvalitou vzdělávání dostávají do školství i méně kvalitní učitelé?

Myslím, že dokud si naše kultura znovu nevybuduje autentického jednání, které mimo jiné úzce souvisí se zachováváním tradic, není šance na zachování zeleně světa. Snad jsou na Zemi místa, kde je tradice základem společnosti a jsou přitom dostatečně svobodná, aby lidem umožňovala žít z vlastního pramene. Snad se podaří i v Evropě dříve či později znovu najít své kořeny a nadále se vyvíjet na základě jiných než jen ekonomických parametrů...

O filosofii, jak ji miluji

Rozumět modernosti.

Pochopit, v čem spočívají úskalí dnešní doby.

Naučit se vidět věci z nadhledu, v jejich celkovosti.

Sledovat směřování dneška.

Znát sám sebe.

Žít z vlastního pramene, u sebe samého.

Být sám sobě věrný.

Jako student i učitel naplňovat podstatu vzdělávání.

Vidět smysl.

A hlavně - nenechat se otrávit :)

To vše je pro mě filosofie, která mi byla darována skvělou učitelkou, kterou miluji, úžasným autentickým člověkem, profesorkou Annou Hogenovou. Za poslední rok, co jsem chodil na její přednášky, mi dala více než znalosti, schopnosti či dovednosti.

Otevřela mě. Probudila mě.

Pro pocítění jejího učení, podívejte se třeba na tento rozhovor, přečtěte si třeba následující článek anebo se přijďte příští rok podívat na nějakou její přednášku na HTF či PedF UK. Velmi doporučuji!

Bouří vody mezi učiteli učitelů?

Má přechozí reflexe vyvolala velké pobouření. Bylo jí na mnoha místech vytčeno mnohé, zejména příliš agresivní postoj znemožňující diskuzi nebo jmenování konkrétních lidí či úřadů, vedoucí k možnému očernění jejich jména. Na druhou stranu je chválena za označení palčivých problémů a zájem něco řešit. Nevím, nakolik se mám omlouvat či hájit, nicméně základní účel splněn byl. Hovoří se, vody bouří.

Přesto musím pro čistotu jmen znovu jasně vzkázat: Omlouvám se všem, které jsem byť i nepřímo jmenoval a cítí se nějak dotčeni či poškozeni. Přijímám veškerou kritiku své ostrosti s tím související a kaju se, že jsem měl pocit, že to musím udělat. Mým cílem nebylo a není někoho poškodit, ale zlepšit celkovou situaci. Přijměte prosím mou kritiku jako reflexi - zpětnou vazbu, která věřím prospěje. Její zvěřejnění ovšem nepovažuji za chybu, stejně jako nepovažuji za chybu veřejné zpětné vazby ve studentských anketách (kam bych býval kritiku jinak napsal - a byla by ještě ostřejší a konkrétnější). Naopak jsem napsal věci v souvislostech, takže dávám možnost lidem k probrání vazeb mezi jednotlivými problémy.

Překonejte tedy prosím mou přílišnou konkrétnost a odložte svůj pocit ublížení či uraženosti a věnujte se podstatě problému. Pomozte označit přesněji, co není dobře nebo by mohlo být lepší. O to mi především jde.

Pokusím se nyní zformulovat svůj ucelenější pohled na problém vzdělávání učitelů (matematiky, ale i jiných).

Nejtěžší zamyšlení se na první pohled zdá, co bychom měli učit. Vzhledem k vysoké odbornosti na MFF si myslím, že hranice téměř nejsou, takže zbývá vyřešit, co se teda bude učit.

Problém toho, co učit budoucí učitele je velmi nesnadný a mnozí se tím rozhodně zabývají. V oborové stránce je jistě potřeba předat dostatečný základ (rozvíjející nejdůležitěji nadhled) v látce, kterou budou učit, ale i v látce, která na ni navazuje. Věřím, že tohoto úkolu se může MFF zhostit s dokonalostí. Bohužel, vzhledem k tomu, že písemku uveřejněnou v minulém článku (z didaktiky matematiky) nenapsala úspěšně ani polovina studentů, něco je asi špatně. Ať už je to tím, že se do 4. ročníku dostali lidé, kteří by tam neměli být, nebo nebyla procvičování základů věnována dostatečná pozornost, situace je nešťastná.

Kořeny problému vidím v přesouvání probírané látky na nevhodné ročníky - konkrétněji to, že těžký náklad učiva student dostává až ve druhém roku studia. Důsledkem toho jsou podle mě dva zásadní negativní jevy. Zaprvé je to velice nevhodné pro studenta, který není dostatečně "chytrý" a který by studiem "neměl" projít. Buď na to přijde pozdě (na konci druháku, kdy už si nepodá přihlášku jinam), a přijde o 3 roky studia, nebo projde díky shovívavosti učitelů dál. Obojí je špatně, takový student dle předpokladu "nemá" projít a rozhodně by neměl nevhodným výběrem školy ztratit více než 1 rok studia. Zadruhé je to ale nevhodné i pro studenta, který je dostatečně chytrý a kterému pak může 1. ročník připadat příliš lehký a může ho demotivovat od studia (mně se to v jistém smyslu stalo). Celkově je postup v 1. roce tak pozvolný, že student získá pocit, že se po něm vlastně nic nechce a studium zvládá bez práce a větší snahy.

Co s tím? Bohužel poslední tendence doby ukazují, že z hlediska minimálně nejbližších pár let, budou na studium učitelství přicházet stále hloupější a (střední školou) méně připravení studenti. Na to má mj. vliv také nízká prestiž učitelství a spousta jiných vysokých škol nabízejích toto vzdělání. Studenti se tak rozdrobují a navíc sem přichází už tak dost málo studentů. Volba toho, přesunout těžké učivo do prvního ročníku, je tedy celkem nemístná, protože by tím zkrátka neprošel skoro nikdo.

Navrhuji tedy: Razantě zvýšit nároky na studenty v prvním ročníku, co se týče vlastní práce. Na lehkém pozvolném prvním ročníku je třeba ve studentech probudit "pracovní atmosféru", něco, co na MFF cítím mezi studenty velmi zřídka a poslední, kdo to drží jsou naši kantoři (kteří jsou opravdu velmi pilní). Zkrátka bych od prvního ročníku očekával ujasnění a bravurní zvládnutí středoškolské látky (s určitým nadhledem) a naučení pracovních zvyklostí typu: odevzdávám každý týden na cvičení domácí úkol, na shrnující předměty píšu seminární práce, zajímám se již o pedagogiku a zapojuji se do aktivit katedry (pro středoškoláky). V druhém ročníku může být na místě prohlubování odborných znalostí. Výsledkem bude, že silnější studenti budou již od prvního ročníku motivováni ke studiu a slabší studenti budou zvyklí pracovat a druhý ročník zvládnou hladčeji. Nebo se mýlím, že za kvalitními znalostmi je cvičení, počítání, promýšlení?

A nyní pár slov k tomu, co je ještě mimo oborovou odbornost třeba naučit budoucího učitele. Tuto látku obsahující předměty se schovávají pod označením pedagogicko-psychologická příprava. Tak zejména si myslím, že by příslušní garanti studia měli aktivně spolupracovat a ujasnit si, co od svých předmětů očekávají. Není přece vhodný přístup být na svém písečku a starat se jen o to své, ale je třeba vidět celý vzdělávací proces z nadhledu a hledat souvislosti. Vycházet ze společně formulovaných cílů. Vzdělání přece není jen soubor znalostí, schopností a dovedností z jednotlivých oblastí. Vzděláváme člověka. A hlavně vzděláváme člověka, který potom bude vzdělávat další lidi. Jak můžeme volat po mezioborových vazbách na střední škole, když naše vzory na vysoké škole tohle nedělají?

Myslím si, že je velkou chybou podléhat mínění, že na výchovu dobrého učitele stačí, když bude učitel mít dostatečný oborový nadhled. Že předměty z pedagogicko-psychologické přípravy budoucím učitelům nic zásadního nedají. A že proto není nutné tyto předměty dále rozvíjet, podporovat a že je nanejvýše budeme trpět jako něco, co nám bylo dáno shora. Vždyť přece spousta dobrých návyků je třeba někdy začít pěstovat. Vždyť učitel musí mít nějaké sociální dovednosti a ty se dají naučit. Je snad člověk, který není přirozeně přátelský a upovídaný, pro učitelskou profesi ihned ztracený? Není, všem těmto věcem se dá naučit. Vždyť učitel musí znát spoustu o paměti, inteligenci, dětech, aby jim mohl dobře porozumět. Samozřejmě, že nejcennější pro rozvíjení všech těchto věcí, jsou praxe. Myslím profesní praxe, až po škole, zkrátka učení. Ale znamená to, že nám vysoká škola v těchto oblastech nic nedá, na nic nás nepřipraví, nevaruje?

Velmi znatelně si nyní (ve své vlastní probíhající praxi) uvědomuji, jak rád bych měl ponětí o mnohých problémech, se kterými se potýkám a neumím je řešit. Jak rád bych měl nějakou odbornou kontrolu, abych ty situace vyřešil správně. Co dělat s lidmi, co opisují, podvádějí, chodí na hodině po třídě, rozbrečí se, jsou rozčilení a nespokojení s výukou, mají samé pětky a nejspíš propadnou, mají dvojky, ale mohli by mít na víc...? Všechno tohle jsem musel v posledních 3 týdnech řešit. Co s nimi? Nevím. Možná bych sám něco vymyslel. Opravdu se na to ale nedá připravit? Ani trochu? Kázeň v školách jde totiž rok od roku dolů a je velmi těžké si dnes vůbec vytvořit nějakou autoritu...

Jaké je mé shrnutí toho, jak by se mělo učit? Myslím, že v oborové části je zásadní důraz na práci - ne na znalosti. Důraz na dovednosti, ne na nadání. A to je třeba ideálně zařídit v dobré pracovní atmosféře. A neoborové části přípravy? Měli bychom si to učení hlavně zkoušet. Trénink nejrůznějších situací a modelů včetně dobře provedené zpětné vazby, abychom si z toho jako studenti odnesli více než jen, že jsme viděli, jak to může vypadat. Rozhodně nestačí ty situace jen vidět, nezapomeňte na to, že před pouhými pár lety jsme podobné situace vídali na střední škole každý den. A často byly špatně řešeny. To je potřeba pochopit a probrat. Takže poslední, co bych vypíchnul, je, že bychom o všech těchto věcech měli moct otevřeně hovořit. Proto mi také přijde vhodné, že jsem napsal na blog, co jsem napsal. Je třeba být otevřený a ještě otevřenější na hodinách. Je zcela evidentní, že na to není atmosféra, když se mi např. nikdo z mých spolužáků k článku nevyjádřil jinak než mezi čtyřma očima.

Na závěr přidám ještě znovu reklamu na seminář Rétorika a komunikace od J. Švece, který je podle mě základní pro všechny budoucí učitele (a v jistém smyslu pro všechny lidi), a myslím si, že by ho studenti měli absolvovat již v prvním ročníku (a třeba nějakou pokračující verzi ještě později - nyní je doporučen pro 3. ročník). Jako ukázku přikladám odkaz na projekt Odyssea, na němž se J. Švec zásadní měrou podílí (je ve vedení). Pro všechny doporučuji alespoň přečtení lekce OSV 8.4 o zpětné vazbě. Ta je podle mého základem pro kvalitní otevřenou atmosféru ve škole i na pracovišti, která tu velmi chybí.

Vzdělávání učitelů matematiky

K psaní toho článku mě motivuje již dlouhodobě kritický postoj k výuce učitelství matematiky na MFF. Pro začátek si udělejme malé srovnání ve dvou studijních programech, které zajišťují aprobaci k učitelství matematiky či fyziky jako doplněk k odborným programům. Tj. vlastně jsou to podmínky, které by měl budoucí učitel splnit za předpokladu, že odborně svůj obor plně ovládá.

Ze srovnání na první pohled vyplývá jistá "štíhlost" matematického programu, přestože by oba dva programy měly být sobě vlastně ekvivalentní. Při bližším zkoumání člověk zjistí, že co se týče povinných předmětů, tak jsou na tom prakticky stejně. U obou jsou to 3 pedagogické praxe, 2 pedagogiky, 1 psychologie a 1 didaktika. Fyzika má navíc 1 didaktiku. V čem se zdá tedy program fyziky lepší? Možná v doporučených předmětech? Možná nejsou ve studijních plánech, ale matematik na ně přesto může chodit, namítnete. Kdo se ale stará o studijní plány? Proč by je tam matematik nemohl nalézt? (Jen v závorce uvádím, že všechny tyto nepovinné předměty jsou garantovány KDF - katedrou didaktiky fyziky.)

Dalšího srovnávání se vyvaruji tím, že mohu po ověření prohlásit, že i v ostatních kombinacích studia je vidět, jak fyzikální studijní plány předcházejí matematické v doporučených volitelných předmětech. Za nejdůležitejší bych považoval dva doporučené již (!) ve třetím ročníku: Rétorika a komunikace s lidmi a Sociální dovednost a práce s lidmi. Proč důležité? Protože to jsou dle mého názoru základní dovednosti, které by měl učitel mít. A protože jsou ty předměty učeny zážitkově a studenti si opravdu zkouší to, co se učí. Výsledkem je, že se opravdu naučí něco, co v praxi využijí. Takové předměty by dle mého názoru měl absolvovat každý učitel povinně a to včetně všech doktorandů na mff, kteří se podílejí (mnohdy neslavně) na výuce a cvičeních pro mff.

A proč vykřičník? Tím se dostávám ke své nejtvrdší kritice, kterou nyní naplno nasměruji na konkrétní program (kombinace matematika-deskriptivní geometrie), který uvádím jen z toho důvodu, že je na rozdíl od dvojkombinací jediný garantován pouze KDM - katedrou didaktiky matematiky, od které vlastně teď studuji většinu předmětů. Link směruje jen na navazující magisterské studium, protože se ani nemusíte obtěžovat čtením bakalářské koncepce, která neobsahuje jediný neoborový předmět. Co je tedy podle mě nejvíc špatně?

Hlavní problém spočívá v samotné výuce pedagogických dovedností budoucích učitelů. Proč z pětiletého studia přichází první předmět, který se nějak týká samotné výuky středoškoláků až ve čtvrtém ročníku? Proč nejsou studenti nijak motivováni zajímat se o pedagogickou činnost již v nižších ročnících? Copak to stihnou všechno dohnat v posledních dvou letech, kdy budou mít hlavy plné všelijaké odbornosti, ale již ztratí zdravý kontakt se svými (v tu chvíli již bývalými) vrstevníky ze střední školy? Kdy ale ten kontakt vlastně znovu získají? Nejbližší je tomu asi pedagogická praxe, kterou když sečteme za oba předměty, tak trvá dva a půl měsíce. Což když si ale přepočítám na 5 let, zjistím rychle, že se to dá zmáknout výukou každý semestr 1 týden. Není to málo, ptám se? Je po pedagogické praxi dostatečná zpětná vazba pro studenta, aby se poučil z chyb a měl možnost se zlepšit? Z mých zkušeností ze dvou praxí, pokud nemáte dobrého učitele, u kterého děláte praxi na střední škole, nemáte šanci. Ze strany mff je celá praxe uznána po jediné návštěvě (hospitaci), která zpravidla nemá nijak valnou hodnotu.

Návrhy na zlepšení kontaktu se středoškoláky? Zaprvé bych vedle praxe zavedl ještě seminář týkající se přímo z praxe, aby se důkladně zpracovaly zpětné vazby a výstupy z praxe (po stránce psychologicko-pedagogické). Za druhé bych praxe rozšířil již na nižší ročníky v návaznosti např. na prvácký proseminář matematický, kde se probírají náročnější středoškolské úlohy. Po jeho absolvování by přece již každý měl být dostatečně fundován na to, aby to zkoušel vysvětlit středoškolákům v rámci nějakého středoškolského matematického semináře, který by se po dohodě poskytoval nějaké střední škole (třeba i zdarma) a kde by učili studenti učitelství. Po výuce by ihned následovala zpětná vazba. Dalším návrhem je aspoň doporučená účast na organizaci soustředění (i jiných akcích) pro středoškoláky, např. ŠMF či MKS. Proč by to nemohl být i nějak kreditově ohodnocený přemět? Času to zabírá opravdu hodně. A zkušeností to dodá taky hodně.

Jak to tedy vlastně nyní funguje? Po prvních třech letech odborné přípravy následují dva roky s praxemi (již jsem zmínil nedostatky), pedagogikami, psychologii a didaktikami. Kromě těchto již zmíněných předmětů najdeme ve studijním plánu ještě jeden, který by aspoň dle názvu mohl mít něco společného se způsobem výuky (byť oborově laděný), tedy Metody řešení matematických úloh. Toť vše. Rozeberme si to podrobněji...

Metody řešení mú: Předmět se mi líbil, ale bohužel nebyl moc praktického rázu. Ano, probrali jsme různé středoškolské příklady. Ano, řekli jsme si, kde se dělají chyby a proč. Ano, ukázali jsme si různé metody řešení úloh. Nevyzkoušeli jsme si ale, jak přistupovat k žákovi, který používá netradiční metody, které si třeba sám vymýšlí. Nenaučili jsme se vést žáka, který u tabule udělá chybu. Nenaučili jsme se, co dělat, když žák při řešení řekne, že neví jak dál.

Zápočet byl z vypočítání některých úloh (klasická středoškolská písemka).

Pedagogika I, II: I se seminářem, který se vyplatí absolvovat, je to obsahově celkem rozumně postavený předmět, ve kterém člověk musí i nějak pracovat, dozví se nějaký teoretický základ a získá nadhled. Obecně předmět nelze kritizovat a řekl bych, že se (jakožto teoretický) předmět učí v dostatečném rozsahu. Co je problém, je konkrétní realizace některých přednášek (zejména RNDr. Zieleniecové), které byly tak suché, jak jen to šlo. Celkem jsem zažil asi 4 dvouhodinovky výkladu a prohlížení nejrůznějších statistik a údajů v tabulkách o vzdělávání. To jsou hodiny, které bych si opravdu rád odpustil. Koho to zajímá, ten si to najde. Proč to tak dlouze vykládat? K čemu nám to bude? Kdybychom místo toho dostali u tabulky, kde se dozvíme, jak je na tom české školství, možnost diskutovat a probrat si možné důvody tohoto stavu a nedostatky, se kterými se musíme potýkat. Ani náhodou! V téhle přednášce po nás nikdo nechtěl, abychom mysleli! Druhý problém je samotný předpoklad, že tento předmět je teoretický. Proč proboha? Pokud ano, tak kde získáme ty zkušenosti, kde si vyzkoušíme ony různé pedagogické přístupy, o kterých se učíme?

Možná by to chtělo někam zakomponovat, když už nechceme zavádět nový předmět... Ale kam s tím? Ptal jsem se na to konkrétně, když jsem podával učitelům zpětnou vazbu na tento předmět. Dozvěděl jsem se, že se některé takové věci dozvím na didaktice.

Didaktika matematiky: Nejtragičtější předmět vůbec. Nejvíc jsem se na něj těšil a náležitě mě potrestal - nejvíc mě také zklamal. Na předmět máme doc. Odvárka, autora mnohých středoškolských učebnic. Pan docent si připravuje celkem zajímavé hodiny a pěkně vypráví. Ty hodiny jsou ale naprosto nemístné, s didaktikou nemají podle mě často nic společného. Probíráme dva druhy témat: nějaké matematické téma (např. finanční mat., kombinatorika apod.) a nějaké pedagogické téma (např. výukový proces středoškolské mat., příprava vyučovací hodiny, přijímací zkoušky na střední školu apod.). V prvním případě se jedná prakticky o pokračování předmětu Metody řeš. mat. úloh. Dozvíme se nějaké zajímavé (to nepopírám) úlohy a řešíme je. Krása. Bez komentáře. Proč? Jak to patří do didaktiky? Proč např. neprobíráme mat. témata z hlediska tvorby ŠVP, rozmýšlení co učit, jak dlouho, jak a proč? Proč jen řešíme úlohy??

A probírání témat pedagogických? To je s odpuštěním v podání doc. Odvárka neprosto nesmyslné a zbytečné. Buď vykládá o trivialitách, které každý ví, nebo prostě uvádí příklady bez jejich důkladného probrání a shrnutí. Konkrétně ke třem výše jmenovaným. Výukový proces? Co jsme si řekli? Triviality, prakticky nic. Příprava vyučovací hodiny? Dalo by se s nadsázkou říct, že jsem si nikdy žádnou přípravu neudělal a na této hodině určitě ne. Že bychom třeba rozebrali, na co si máme dát v hodině pozor, aby se nám nerozložila pod rukama? Že bychom si řekli, jak takové přípravy psát, třídit, používat? Že by nám někdo naši přípravu zkontroloval a dal nám zpětnou vazbu? Nakonec zkritizuji probírání přijímacích zkoušek na sš. Co to je proboha za přístup, rozdat nám 3 druhy testů a procházet si je celou hodinu? Nějaké shrnutí? Nějaká porovnání, pro a proti? Nějaké probrání cílů a smyslu zkoušky? Nic... Vcelku mohu říct, že mi didaktika matematiky nepřinesla vůbec nic. Opravdu. Smutné...

Zápočet za pouhé spočtení příkladů. Stejně jako v metodách řeš. mú. Vysloveně jsem se ptal, co s těmi příklady máme dělat. Třeba je rozebrat s ohledem na sš studenty? Vytvořit jejich bodové hodnocení? Připravit si jejich řešení s ohledem na jeho jasný výklad. Ne. Prostě spočítat. Urážející. Nemístné. Je to opravdu vhodné pro studenty 4. ročníku MFF? Máme takovou úroveň?

A zkouška? Na té jsem ještě nebyl. A všimněte si, jen jediná otázka týkající se studentů: Okruh C - Komunikace se žákem. A ne že bychom to probírali. Mám to tedy chápat tak, že z pojetí tohoto předmětu vyplývá, že učitel matematiky je mechanický stroj na výuku, který jen jako desetinu svých dovedností musí prokázat, že umí roztřídit studentu do skupin, zadat jim samostatnou práci a dokonce vést s nimi dialog!!

Psychologie: V podstatě nejdůležitější předmět v nynější hodinové dotaci, pokud chceme alespoň trochu rozumět těm "objektům" naší práce, žákům. Pokud chceme umět s nimi citlivě pracovat a vhodně i efektivně je rozvíjet. Pokud chceme pracovat s lidmi a ne jen s matematikou. Hmm. A jak to s tímto předmětem je? Máme velmi milou a upovídanou doc. Pavelkovou, která letem světem prochází ty základní znalosti z psychologie (učení, poznávání, motivace, nadání...). Mohu s čistým svědomím říct, že její výklad v člověku tvoří určitý nadhled, který učitel potřebuje, aby mohl být dostatečně citlivý. Boří jisté předsudky a směřuje k zamýšlení. To je rozhodně velké plus. Ale co je tragické na tomto předmětu je opět jeho celková koncepce. Je tu toho tolik, co se učit, a když to v jiných předmětech nenajdeme, navrhuji psychologii roztáhnout na dva semestry a ke každému udělat třeba seminář. Co totiž žalostně chybí je opět praxe. Volám po ní coby po nejefektivnějším prvku vzdělávání. Jak jsem se nedávno dočetl: "Zapamatujeme si 20% z toho, co slyšíme, 50% z toho, co slyšíme a vidíme, 70% z toho, co říkáme a 90% z toho, co děláme." Kdybychom si aspoň něco z toho, co si říkáme, nějak aktivně zkoušeli, zapracovali to do našich metodických příprav na hodiny apod., odnesli bychom si z vysoké školy do života mnohem víc.

Kritiky už bylo dost. Kdo jste to všechno vyslechli, tak se zhluboka nadechněte a zase vydechněte. Lepší? Nic není tak hrozné, jak se zdá. Nakonec student má pořád ještě svobodu být aktivnější než se po něm chce a v patřičných oblastech se libovolně dovzdělat. Položme si ale otázku: nemůže škola udělat více pro zpříjemnění a ujasnění toho, čím by si učitel měl projít?

Proč vlastně jsou ty studijní plány postaveny tak, jak jsou? Jistě je pro to nějaký důvod a sleduje to určitý cíl. Co v tom tedy vidíme? Vidím v tom téměř dokonalou, opravdu podrobnou znalost svého oboru. Odborný nadhled jistě žádnému učiteli z MFF nebude chybět. Je ovšem tento cíl správný, plný, dostatečný? Chceme opravdu mít učitele na prvním místě odborníka? A co je dle tohoto plánu vlastně druhé místo? Jak to formulovat? S minimálním pedagogickým vzděláním. Ano, řekl bych, že nyní vychováváme matematické odborníky s minimálním pedagogickým vzděláním. A to je něco, s čím nesouhlasily snad ani na pedagogice probírané výsledky statistických rozborů otázky: "Co je pro mě učitel?"

Nejradši bych doporučil do studijního plánu ještě předmět z pedagogické fakulty od prof. Hogenové - filosofie výchovy. Tento mi dal ze všeho asi nejvíc. Necítím se ale tak, abych nutil matematiky do filosofie, byť si osobně myslím, že jim to může dát ten největší nadhled, jaký mohou získat.

Co říci závěrem? Byl bych velmi rád, kdyby si z tohoto článku ti, co mají vliv na výchovu budoucích učitelů, něco vzali. Minimálně uvědomění, že z pohledu studenta není stav ani na vysoké škole tak dobrý, jak by se mohlo zdát (když se pořád kritizuje hlavně to střední a základní školství), a že právě oni s tím mohou něco udělat. Velmi rád zodpovím jakékoli otázky. Toto je jen můj první pokus o ucelenější sepsání všech stížností ohledně studia učitelství. Rozhodně to není ale seznam úplný ani přesný, natož mnohdy napomáhající s nápravou. Přesto se budu snažit nápravné snahy rozvíjet a přesněji reflektovat studium na fakultě.

ZDrSEM

Právě jsem absolvoval skvělý kurz první pomoci ZDrSEM od Prázdninové školy Lipnice. Na vlastní kůži jsem si znovu ověřil, jak člověk dostane pod kůži vše, co se učí zážitkem. Některé zkoušky si budu pamatovat opravdu dlouho. Byl to kurz, který opravdu naučil. To, co si z něj odnáším, leží uvnitř a je to jedna z věcí, o které nemá smysl psát, kterou je potřeba zažít.

Pokud se chcete stát zdravotníky na táboře či si jen v hlavě pořádně srovnat, jak se zachovat ve stresových situacích, kdy jde o život, vřele vám doporučuji právě zážitkovou formu výuky a kurz ZDrSEM. Je sice asi 3x dražší než standardní kurz od Červeného kříže, ale vyplatí se to!

Od PŠL jsem byl již před rokem na kurzu Psychoseminář, který také velmi chválím a doporučuji, pokud se chcete dozvědět o nebezpečích, které číhají u psychicky náročnějších her a programu. Velmi mě to obohatilo a otevřelo, začal jsem vnímat problémy mnohem jasněji.

Všechny tyto kurzy jsou ale pro otrlejší životem, kteří se nebojí si sami něco vyzkoušet a opravdu "osahat". Nebojte se proto a žijte plně ;)

Prales

A co se stane rozkvetlé louce, na které po nějaké době vyroste strom?

Malé křoví brzy nahradí křoviska. Nad křoviska začnou přečnívat stromky, nad ty se zase vyšplhají rychle rostoucí dřeviny. Vše překryjí velkolisté, které musí v rámci zachování života opět předehnat ještě vyšší...

Jak dlouho pokračuje takový prales v růstu? Dokud nám naše přirozené podmínky neřeknou stop, když sami na sebe pohlédneme z takové výšky a mohutnosti, že se samou váhou vyvrátíme? Taková zkušenost bude nejspíš nutná.

Co nás tedy žene vzhůru? Co je ukryté ve vůli přerůst ostatní a znemožňuje poklidný život na provoněné louce? Není to snad jen strach, který je katalyzován zvykem, že za odpočinku se okamžitě objeví rychlejší soused, co má fajnovější lístky? Zvláštní směsice omezené zvykovosti se strachem z neúspěchu, to žene dnešní svět vpřed...

Umožní nám něco překročit tyto dvě podmínky?

Omezenou zvykovost možná překonáme filosofickým nadhledem, uvědomováním si souvislostí, schopností se vyvázat ze zvyku spočinutím, zastavením se...

Kdo to dnes umí?

Strach z neúspěchu je možná ještě fatálnější podobně jako všechny paralyzující strachy. Strach z neúspěchu je v úzkém spojení se strachem ze smrti.

Řekněte, kdo se dnes nebojí...?

Myšlení bez myšlení

Aktivní meditace je skvělá zkušenost, která celkem účinně a rychle dokope člověka ke stavu "bez myšlení". K tomu nádhernému pocitu, který znají i všichni ti, kdo jednou okusili alkohol, sex či podobné odreagovávací drogy. Pokud je technika meditace nějak zvláštní, člověk jako bonus může zažít i různé pocity, se kterými se běžně nesetká, to ale každá nová droga zařídí taky.

Proč teda nejet ve hédonickým rauších dnešní doby plné uvolněnosti a otevřenosti takřka všemu? Nabídky se doslova vnucují na každém kroku, s morálkou si dnes každý vytírá zadek. Nikdo vás nebude odsuzovat. Užívání si je v dnešní době samozřejmé a běžně uznávané jako nedílná součást života.

Udělejme si malé zamyšlení. Představte si, že jste umělec. Co dělat? Máte nějaké nadání, zajímáte se o svět kolem sebe. Můžete se vyjadřovat o tom, co vás tlačí. Taky se snívá, když máte velkou představivost a duše je optimistická. Jenže Musa vás opustila. Proč nevyužít běžných povzbuzováků - kafe, cigaret, slasti lidské...? Není snad osvícenější malovat nahý nahé, skládat písně sjetý, tvořit pln adrenalinu nezákonné? Jak vás může napadnout něco originálního v každodenní suchosti?

Co je pak ale umělec vzhledem ke svému umění? Používá snad své tělo jako prostředníka k promlouvání Boha, když se vypíná vínem a nažhavuje orgiemi? Najdeme v díle ještě stopu člověka, který ho tvořil? Nestává se tím umění samo živým a nejsou pak všechny uměleckosti jen velké příšery, které nutí ty "povolnější" k tomu, aby je vetknulo skrze své disposice do světa? Není to Hédoné samo, které nás chytí do své sítě?

Co má tedy meditace navíc oproti raušům? Myslím, že je to jakási "filosofie". Je to pozadí, které staví člověka na určitou cestu. Meditace se často odlišuje tím, že je považována za vědomou činnost. Rozdíl mezi meditativní myslí a nemeditativní spočívá ve vědomosti jednání. Můžeme vědomě usínat, vědomě sedět, vědomě tančit a vstupovat do nemyšlení, vědomě žít. Je tedy ono vědomí tímto pozadím, na kterém se rozlišuje mezi osvíceným a hédonickým, mezi stoupání po kruzích nahoru a plazením se při zemi?

Jak mám tedy dosahovat stavu nemyšlení? Na jednu stranu zdá se, že jediná správná cesta vede skrze vědomé meditace, kdy odhodím své myšlenky zcela uvědoměle, rozhodnu se nepřistoupit na jejich hru a vyřadím je ze hry. Kdo je ale pak to já, které to učiní? Povede se mi vůbec odhodit myšlení, dokud si budu myslet, že o všem rozhoduji Já? Je tedy vědomí něco méně než vlastní ego?

Kde ho ale hledat? Ve smyslech a prožívání snad? Není tedy lepší cesta v umění s Uměním, tedy se všemi metodami a možnostmi, které mi dnešní svět nabízí? Zkoušet všechno co jde a jít naproti Muse, která si mě dozajista všimne? Je to takové myšlení bez myšlení, toulat se světem a věřit v Osud.

Jenže co naplat, když mi zkušenost říká, že abych v kritické situaci dokázal jít hloubš, potřebuji větší nadhled, který získat určitým "filosofickým pozadím", které mi dává vodítko, čeho si všímat. Ono pozadí je pro mne asi mistr, který mi chybí, aby mě vedl. Bez mistra potřebuji aspoň filosofii, aby mi věci dávaly smysl. Dokázal bych žít v čiré náhodnosti, nebo by pak už život pozbyl krásu a přestal by mě "bavit"?

Je to asi můj kóan, který řeším. Paradox, který nelze vyřešit. Myslet bez myšlení či nemyslet s myšlením?

Už asi, abych mlčel...

Logos

Co jen psát, když vše dokonalé se ztrácí ve víru slov? Asi bych neměl mluvit, ale říkat. Dá se tak vůbec blogovat? Kdo čte a pochopí? Básník?

Nedávno jsem byl na přednášce raného Heideggera od Holečka a Benyovzskyho. Probírali jsme mimo jiné, co je to logos. Pro logika byla přednáška neskutečně filosofická a pro filosofa asi příliš logická. Logos je staré řecké slovo, které by se možná dalo přeložit jako slovo, ale také jako řeč. Nicméně už i díky jiným zdrojům (např. od Anny Hogenové) dlouho přemýšlím nad tím, co nám lidem vlastně logos jako takové přináší.

Když jsem se ptal prof. Krajíčka u nás na MFF, na čem je vlastně postavená dnešní matematická logika se spoustou historických paradoxů, matematicky dokazatelných neúplností, filosofickou nedokonalostí. Samotnou logiku v matematice stejně definujeme pomocí jisté znalosti logiky. Ale kde najdeme tuhle logiku, z čeho pramení? Odpovědí bylo, že je vše založeno na slově, tedy na logu.

Nechci se pouštět do filosofického rozebírání toho, co vlastně logos je, stejně bych to nedokázal. Co mě ale trápí už delší dobu, je zenová myšlenka paradoxů, které mají zabít přemýšlivou mysl. Nejspíš nechtějí zabít mozek samotný, ale jen ta slova v naší hlavě. Chtějí, abychom konečně přestali mluvit, a jak se ve filosofii rozlišuje, abychom začli říkat. Říkání je beze slov, říkat může i řeka, říká pták i kámen. A my bychom měli slyšet, nikoli jen poslouchat.

Co nám ovšem tato stará zenová snaha říká? Leží snad podstata života v něčem nepopsatelném slovy? A co na to logika, když pracuje jen na základě slov? Je tedy už z podstaty nedostatečná, nebo se dá udělat snad i "logika", která nebude založená v logu a obsáhne i zenové kóany či Zenónovy apórie...

Chemie

Videoklip předčil všechna má očekávání.
Dokonalé.

Louka

Celá mezilidská solidarita, základní lidská práva, humanismus či etika jsou vlastně jen jakási "dohoda" či "dobrý zvyk" květin na louce nepřerůstat do výšky nad ostatní, by jim nestínily a mohly si všechny do jedné stejně dobře užívat daru slunce a života.

Na každé louce po nějaké době vyroste strom.