Nevedeme většinu

Nikdy nebudu oblíbený, schopný vedoucí. Nejsem většinový člověk a ač mě to děsí, většina mě často celkem štve. Nemohu vést lidi s různými názory. Nemohu vést skupinu, která mi není věrná. Nevidím žádnou možnost, jak dobře sjednocovat rozdílné lidi bez vlastního přispění. Nepovede se mi sjednotit jinak než vymezením vůči jiné skupině, co ale když ta jiná skupina dlí uvnitř vedeného týmu? Nevede tento krok k rozdělení spíše než ke spojení? Nemám názory většiny. Nevedu metody obyčejné komunikace. Neumím být politik a nebaví mě jednat s lidmi neupřímně. Nemohu přeci tvrdit něco, myslet si jiné a ještě čekat, že mě to bude bavit. Nepochopím asi nikdy, proč si lidi tak rádi nalhávají a ještě vyžadují od ostatních, aby tyto lži podporovali. Nechci to pochopit. Nebudu podporovat tenhle styl myšlení, i když mě většina zatratí. Nenechám se srát od lidí, aniž by věděli, že mě serou. Nečekám sice stejný přístup od ostatních, ale ocením ho. Neskončím proto asi jako ředitel většího než osobního kolektivu. Nezvládnu totiž tlak obecné "veřejnosti". Neosobní veřejnost je to, co mě už ale vážně štve, v ní se totiž často ukrývá ona většinovost. Nebaví mě komunikace s takovou většinou. Nikdy bavit nebude...

Chleba s burákovým máslem

Co drsného sem napsat?

O tom, co se dělo v posledním roce? Dvou? Tady, nebo jinde...
O tom, co mám dneska k večeři? Husu? S křídlem či bez...
O tom, kolik externistů přijede? 13? Bude to šťastné i nešťastné...
O tom, kam nechodím na pivo? K Becherům? Bez gambáče i s...
O tom, co všechno znám? O všem? Co povím i nepovím...

O všem možném, co se v politice provádí a jak funguje volební systém....
O všem nemožném, jak studenti se řádně učí a profesoři zvládají své úděly...
O všem možném, co člověka napadá, když se projde ke sklonku jara Prahou...
O všem nemožném, na co by se mohl neznámého ptát, když jde kolem...

Taky to, že život začíná ve třiceti.
Taky to, osud se nedá obelstít.
Taky to, že moudrosti se nikdo nedočká.

Nebo ne?
Nebo ano?

Co drsného...

Vyspělost

Dospělí už se téměř nemění. Je pro ně velice těžké se změnit. Proto se z vlastní pohodlnosti upínají k zažitému a osvědčenému. Proč by něco měli dělat jinak, když to fungovalo doteď tak dobře? I když to nebylo ideální a rychlé, mám s tím opravdu něco dělat? Vždyť život už takový přece je, divně neideální. Proč by mělo být nutné se snažit...?
Ano, je pravda, že pro dospělé je těžké se změnit. Možná je to tím, že si už celkem dost pamatují. Možná je to tím, že mají zažité nějaké postupy a nechtějí se dokola zabývat tím, jak to dělat v dnešní době lépe, ale zabývají se už jinými věcmi. Třeba prokrastinují. Další oblíbená činnost, která modernímu člověku brání ve změně.

Co je těžké, není nemožné. Je třeba určité vůle. Taky jste hráli rádi v mládí mágy a čaroděje, jejichž hlavní charakteristikou byla inteligence a vůle? Na mozek a myšlení dnes sází tolik lidí a všichni se ženou za tituly za procesy, kterými již jejich mozek prošel. Titul za vůli, ten ale asi nedostanete. Přitom vůle je to, co nás dostane nejdál.
Hodně záleží, jak jsme vychováni, ale na sklonku puberty už nejvíc záleží na nás. My začínáme mít tu zodpovědnost, co uděláme s naším životem. Většina lidí se v tu chvíli rozpustí a nikam už se v životě nepohne. Nikdo je předtím totiž nenaučil, jak si řídit svůj vlastní život jinak, než hromadou užívání si, systémem odměn za práci a učení. Jakmile totiž odměny dojdou, nastává přeci čas pro nás, nadělit si další odměnu (takhle přece funguje svoboda) - jet někam kalit s přáteli!

Proč lidi nevidí, že je ještě něco víc...?

Přitom v dnešní informační době je zřejmé, že bez neustálého přizpůsobování se se jedinec nikam neposune. Princip odměn ve společnosti začíná být tak samozřejmý, že bez něj se svět fakt zhroutí. Chcete zničit stát? Na co válka? Stačí mu zničit systém odměn, společnost přestane být ovečkou a vzniknou nepokoje.

A na co fungujete vy? Budete dospělí, co mají možnost volby, protože se mohou změnit? Nebo vás nenapadne jiná cesta?