Základy víry

V posledních dvou měsících navštěvuji jednou týdně seminář základy víry, který je pořádán v kostele Nejsvatějšího Salvátora a vede ho prof. Tomáš Halík. Tento velmi moudrý a znalý člověk je celkem známou tváří křesťanství u nás v médiích. Na jeho bohoslužby se lidé jen hrnou. Jsem tedy vskutku poctěn, že mohu naslouchat jeho výkladům nejrůznějších součástí katolické církevní tradice.

Neměl jsem nikdy příliš otevřenou mysl vůči křesťanům ve smyslu jejich bezrozpornosti a promyšlenosti chodu světa. Takříkajíc jsem podléhal všeobecným předsudkům, redukcím, vágním zevšeobecním. Celkově mohu říct, že jsem neměl takový nadhled, byť jsem si připouštěl, že jim moc nerozumím (a jak známo, to, čemu nerozumím a nechci rozumět, nemám rád - stavím se vůči tomu spíše s negativním zaujetím) s tím, že jen nemám moc čas/chuť jim rozumět. Ono s takovým stavem se ostatně v teoretické (myšlenkové) rovině nedá ani moc dělat. Jediné, co to překousne, je nějaká zkušenost.

Jako první mě (již před nějakou dobou) oslovilo prožití Halíkovy mše ve vší úplnosti. Se svou otevřeností a citlivostí jsem zažíval jisté "náboženské" pocity. Vysvětleno spíše psychologicky, cítil jsem "na vlastní kůži", co takové kázání s lidmi (i se mnou samým) dělá. Není to pouhé triviální vymývání mozku, jak mohou leckteří neznabozi tvrdit. Řekl bych spíš, že je to jisté "umývání mozku". Umývá se prvky meditace, prvky modlitby a prvky zamýšlení, které vede k reflexi vlastního života a určité péči od duši. Co taková meditace dokáže, už si dokážu představit. O modlitbě jsem jen četl a vyzkoušet si ji v pravém smyslu, to bude věřím hluboké. Těším se, jestli mě to naučí. A zamýšlení se je díky Halíkově rétorice opravdu zajímavé a dalo by se říci obecně přínosné.

Na Halíkův výklad mohou s jistou mírou nadsázky chodit dělníci i profesoři. Mluví jednoduše a přímě, přesto hluboce a v souvislostech. Uvádní nejen křesťanské pohledy na věc a hledá pravdu. Krásně se chvěje (viz jeho kniha Co je bez chvění, není pevné) a uznává nejistoty. Ne bez důvodů bývá často poukazováno také na to, že stojí tak trochu na okraji katolické obce a není všude tak slavně přijímán. Jeho pohled na věc ovšem, tak jak jsem ho doposud poznal, je plný nadhledu a životní moudrosti. Nesetkal jsem se doposud s myšlenkou, která by mě nějak odradila od jeho přednášek (tj. např. s nějakým zjevně omezeným předpokladem), spíše naopak. Hloubka jeho myšlenek skloubená s jeho přirozeným člověčenstvím ve mně budí pocit moudrého přítele, který dokáže osvětlit pohled na věc a upozornit na mnohdy skrytá nebezpečí. (Jedním z takových nebezpečí, které si v poslední době stále více uvědomuji, je naprostá "nezkušenost" dnešní mladé generace včetně mě s psychologickými a etickými fenomény minulého režimu. To, co se učíme ve školách je omezené a zkreslené. Bez autentického vyprávění lidí, kteří skutečně pamatují, tj. byli u toho, dnešní mladí nemají jak těchto zkušeností využít, poučit se z nich. Bez tohoto můžeme pozorovat jen další opakování historických chyb, které si žel velká většina společnosti neuvědomuje.)

Halíkova reprezentace katolické víry je mi velmi sympatická a dalo by se říci, že mě okouzlila. Je zřejmé, že celá církev se tím nemění. Mění se ale hloubka pohledu na nejrůznější kroky papeže či různé pozice církve v historických souvislostech, které bývají velmi často rychle odsuzovány. Přiznat, že jsem křesťan je nyní pro mě stejně těžké jako přiznat, že jsem Čech (což také není snadné) se všemi důsledky, které z toho plynou. Spousta složitých věcí se nám jeví výrazně různě podle úhlu pohledu. Problém nastává jen v tom, že lidem chybí nadhled, že jednotlivci mají jednoduše ony úhly každý jiný.

Myšlenka na závěr:
"Svět je velmi složitý právě proto, že je tak jednoduchý..."

Xindl X

Kdo znáte Xindla X a komu se nelíbí? Znáte jeho slavného Anděla? Hráli ho v rádiích v posledním roce celkem často, byla to pop pecka. Kolik výrazných slov bylo třeba užít, aby se tento song mohl dostat do toptenu? Kvůli čemu se lidem líbí, kvůli její hloubce či drzosti? Kvůli rytmu a sprosťárnám? Je to blbec nebo génius?
Musím říct, že mě jeho tvorba celkem nadchla. Nejen, že je poslouchatelná svým stylem, má i co říct. Také se vám stává, že máte v sobě něco, co byste chtěli vyjádřit, ale nevíte jak? Pak uvidíte či uslyšíte někoho, kdo to udělá více než přesně a ještě to skvěle umělecky podá. Přesně takhle jsem se cítil, když jsem se poprvé opravdu zamyslel nad smyslem jeho písní.

Trochu o pocitech dnešních lidí. Přijde vám to povědomé? Možná se stačí jen rozhlédnout kolem sebe, kolik lidí dnes takhle žije.



A co tahle krásná reflexe? Dopadnem tak taky, až nám bude třicet?

Osho, plameny a stále více hluchoty

Osho podruhé, potřetí a ještě stokrát.

Když jsem četl svou první knihu od něj, už tehdy mě napadlo, že to byla osudová volba. Bylo mi tehdy čerstvých šestnáct let a byl jsem tehdy velmi otevřen divadlu, zpěvu a umění vůbec, když mě oslovila myšlenka meditace. To tajemné slovo mě vzrušovalo a představoval jsem si pod ním úžasné zklidnění a zbystření mysli, které jsem se toužil naučit. Tak jsem si v městské knihovně vyhledal heslo meditace a půjčil si jakousi Oranžovou knihu. Ta sice hovořila o nějakých aktivních meditacích, ale to mi vůbec nevadilo, protože beztak všechny ostatní knihy byly rozpůjčované.

Byla to útlá oranžová knížečka s divným vousatým chlapíkem s roztomilou hučkou na hlavě, že jsem neodolal a dál se na tu knížku nedíval, těše se na její pomalé otevření někde v klidném místě. Konečně nastal onen okamžik a místo rad, jak meditovat, dostal jsem rady, jak žít. Tolik moudrosti skloubené s živou praktičností každodennosti jsem nikde do té doby neviděl. Tato kniha mě naučila dívat se na svět dětskýma očima. Naučila mě se usmívat. Naučila mě, že ideje mají v mé mysli své místo a že to, co dělám z plného srdce, je v nejlepším pořádku.

Už tehdy jsem si říkal, co za týpka tohle muselo tohle napsat. V knize byla také spousta šíleností i věcí, kterým jsem ne tak úplně rozuměl. Taky jsem jim nevěnoval patřičnou pozornost a vzal jsem z obsahu jen to své. Na meditaci jsem tak trochu zapomněl a zapustil jsem spíše své kořeny ve filosofii.

Čas plynul a dlouhá léta jsem neměl s Oshem nic společného, jen oranžovotst mě naplnila tak, že jsem pár těchto knih věnoval přátelům kolem sebe. Až jsem se dostal více k jeho poznávání. Přečetl jsem od něj pár dalších knih a zjistil jsem, že je tak trochu magor. Ale také, že oslovil takovou spoustu lidí, až se kolem něj utvořila hluboká společnost. Zjistil jsem, že je více filosof, který vykládá spoustu jiných náboženství jako např. křesťanství či zen, ale i filosofů, jako Nietzscheho či Freuda.

Čím se má mysl stávala otevřenější, tím více jsem pociťoval, že má ve spoustě věcí nejspíš pravdu. I když o pravdě v tomto smyslu vlastně ani nemohu mluvit. Lépe řečeno mě některé jeho promluvy probudily. A to je to, o co myslím jde v dnešní době ve společnosti nejvíc. Najednou jsem zjistil, že přes to, jak jsem si myslel, že jsem vnímavý a ohleduplný, jak jsem tolerantní a smířlivý, žiju ve skutečnosti v silně omezeném světě představ a to zkrátka není všechno.

Je třeba dát šanci i ne-racionalitě. Nestačí být otevřený, je třeba ještě žít. Je třeba povolovat tlaky, které v sobě uzamykáme a nepouštíme ven. Je třeba zalévat semínka, která v nás klíčí. Je třeba dovolit si být blázen a nedovolit svému okolí usekávat vám větve vašeho stromu jejich vyčítavými či přezíravými pohledy.

Až nedávno jsem pochopil, že je třeba věnovat dostatečný čas i sobě a ne jen druhým. Nemyslím pouhý vesmírný čas, myslím i jistý duševní prostor. Až teď díky tomu cítím plamínek života, který jsem na dlouhou dobu ztratil a který u mě dočasně zapalovali různé skvělé životní příležitosti, které se mi naskytly. Nyní už hoří sám, už vím, jak ho zapálit a udržovat. A přitom stačí tak málo.

Tajemství spočívá v opravdovém nalezení sebe. K tomu je třeba se ovšem plně odpoutat od ostatních. A na to musí být člověk zralý. Dokud jste studenty, podřízenými zaměstanci, přikyvovači nejrůznějšího druhu, nikdy na to nepřijdete. Je třeba v sobě nalézt mistra a tomu se plně odevzdat a důvěřovat, jak se jen mistru dá. Pro takového mistra musíte být schopni zemřít. Nalezněte pravého mistra v sobě, ten mistr není vaše mysl. Ani logika, kterou se spojíte se světem. Ten mistr není ani Bůh, ke kterému vás možná vede církev. Ten mistr je ovšem bůh, je to vaše vědomí. Jste to Vy.

Nyní, když čtu Osha, jsem již nad věcí a vím, že má Osho naprostou pravdu, ať řekne cokoliv. Zní to bláznivě? Uvědomuji si, že z pohledu logiky je to velmi odpuzující, až fanatická věta. Přesto je to tak. Nevěřím. Prostě vím, že Osha nelze chápat v úrovni racionality. A v jiné úrovni od něj přijímám mnohem hlubší poselství. Jestli ta vedou správným směrem, to už těžko říct, dokud to člověk nevyzkouší sám. Stejně nemají jiný, než probouzecí smysl. Jediný, kdo vám může něco opravdu cenného říct, jste vy sami sobě.

V závěru, neb jsem se již přiblížil ve vyprávění svého filosofického vývoje až téměř k dnešnímu dni, musím poděkovat svému příteli, který mě přivedl na přednášku profesorky Anny Hogenové, která vetkla mé neumělé víře v genialitu eklektičnosti Osha nový rozměr. Dala mi totiž poznat výkladu starého Platóna, Sókrata a dalších skvělých filosofů, ve kterém vidím jako v zrcadle Oshovy myšlenky. Stále více nahlížím pod pokličku dnešní filosofie a vidím, jak nesrozumitelná a uzavřená pro nynější svět je jakákoli hlubší analýza starých mudrců. Mnoho chápajících je dnes mleto moderní rétorikou a slepostí, kterou podtrhuje přehršel informací z různých zdrojů. Je proto pro mě velkou ctí, že ke mně dolehly hlasy Osha i prof. Hogenové.

Dnes je velmi snadné kritizovat. Kritika dnes již však nemá prakticky žádnou váhu, protože se snadno ztrácí v dualitě každodennosti. Cestou pro svobodnou budoucnost je podle mě vychovávat zdravě myslící lidi, kteří sami přijdou na to, co je v životě cenné a co ne. A to bez potřeby vnější kritiky, ale i za cenu toho, že sami budou kritizováni.

Chcete si zašukat?

Už se vás někdy někdo zeptal? Této slečny zřejmě ano :-)

Jak byste reagovali, kdybyste někam pospíchali, jen se tak procházeli? Vyděsilo by vás to nebo byste se tomu prostě jen zasmáli? Možná bych se měl ptát, jak byste reagovaly, ale zajímají mě obě strany.

Procházíte se, když někam jdete? Nebo jste v jiném světě - the world of thoughts... Díváte se lidem do tváře, když procházíte kolem? Stíháte být všímaví a navazujete oční kontakty? Nebo se schováváte za ztuhlou masku nevšímavosti ke všemu, co se kolem vás děje? Pozorujete postavy kolem jen tak, abyste do nich nevrazili?

Už dlouho mě zajímá toto téma. Od dětství jsem pozorovatel. Dívám se na lidi v autobuse a zjišťuji, co dělají a kam se dívají. Často ale při střetu pohledů uhýbám. Vydržíte pohled déle jak jednu vteřinu, usmějete se třeba?

Roli pozorovatele jsem si užíval celý život a přestala mi stačit. Někdy je třeba vyjít do akce a opravdu s někým navázat kontakt. Zjistit, jak zareaguje na jednoduchou otázku typu 'kolik je hodin', 'kudy se dostanu na náměstí', 'co říkáte na finanční krizi' anebo 'chcete si se mnou zašukat'... Má dlouhodobá nevole a strach navazovat s lidmi neformální kontakty po tomto "průzkumu reakcí náhodných kolemjdoucích" naprosto vymizeli.

Co je ale mnohem zajímavější? No ty skutečné reakce. Musím říct, že jsem se nechal velmi inspirovat seriálem Lie to Me, díky kterému jsem se dozvědel o Paulu Ekmanovi, specialistovi na projevy lidských emocí ve tvářích lidí. Jako základní metodu v tomto "krimi" seriálu používá hlavní hrdina pokládání nepříjemných otázek. Nepříjemných v tom smyslu, že by je člověk nečekal nebo že se váží na silné emoce. Poté se člověk nezaměřuje ani tak na slovní odpověď tázaného jako spíš na jemné pohyby obličejových svalů. Po chvilce tréninku získáte v rozhovorech s lidmi úplně novou dimenzi ke sledování, kterou jste donedávna zachytávali možná jen podvědomě.

Musím říct, že zejména otázka "dobrý den, chtěla byste si se mnou zašukat?" dokáže vzbudit velmi silné emoce. Je naprosto skvělá pro učení se rozlišování mezi emocí znechucení a emocí, která vyjadřuje pohrdání. Také se vám může stát, že narazíte na uvědomělou ženu, kterou upřímně pobavíte. Bohužel jsem zjistil, že v naší společnosti tolik lidí jako Haniczka, kteří by takovou otázku přešli s nadhledem, není... Nebo bohudík?

Naneštěstí můžete pokládat lidem také jiné otázky, které vás jako tazatele naruší možná mnohem více. Jsou témata v dnešní společnosti, která bych považoval za mnohem závažnější než otevřenost k sexu. Paradoxem asi je, že se skoro až bojím lidem pokládat vážnější otázky, neb rychle zjistím, kolik povrchnosti se v běžném občanovi skrývá. Ale o tom zase někdy jindy.

Schválně, jestli se mi po napsání článku s takovýmto nadpisem zvýší návštěvnost blogu. Bude to smutné...

Vír

V životě je nutné najít svůj střed. Ono já dlí právě v něm.

Představte si, že jste lístkem v povětří a poletujete si, kam se větru zachce. Někteří jsou drsňáci, naučí se kormidlovat a poletovat si, kam se jim zachce. Fajnšmekři umí i popolétnout v bezvětří. Egouši dbají na tvar lístku a na barvu, aby se krásně vyjímal, když letí.

Pak jsou tu lístky, strašně malé. Takové drobné vrtulky a krásně se točí, když letí. Lákají ostatní listy, aby se kolem nich točily. Svět je pak krásnější, ani to jinak nejde.

Co je smyslem? Někteří mají cíle a chtějí někam doletět. Některým zas záleží, jak letí a chtějí mít zažívat vyhlídkové lety. Jiným zase stačí, když se na ně dobře kouká. Spousta láká ostatní, ať dělají to, co oni. I to může být smysl.

Všechny ale pracují s větrem, který jim nadělil svět. Mnoho poletujících sice víří prach, ale nečiní pravý vánek. I zjevil se první, který se začal točit. Točil se, točil, nikam neletěl. Našel svůj střed a dokázal ho cítit. Vnímal ho krásně proto, že zůstával na místě. Jako jediný. A vše kolem se najednou točilo, už ne on, ale svět.

Dokázal roztočit takový vír. Ten vír ale nebyl umělý, byl dokonalý. Byl skutečný právě v tom, že vznikal z každého malého vánečku, který k němu přiletěl. Byl v tom strašně silný, protože ho nic nemohlo zastavit. Každá síla jen přispívá jeho točení, ale on lístek dlí v oku toho víru. Je klidný, nalezl právě sebe. A svět je tak krásný...

Každý velký člověk kolem sebe roztočil takový vír. Který zůstal ještě dlouho potom, co mu lístek uschnul a rozpadl se. Není toto onen smysluplný život? Nebo je to stále jen jedna z cest...

Je to velmi živá cesta.

Překročte své horizonty

Kde hledat přesahující pravdu světa?

Nedávno jsem vedl polologickou debatu na téma hledání nejobecnějšího vesmíru (všeobjímajícího všehomíra), který obsáhne vše. Je zřejmé, že ten vesmír nemůže být logický, protože v rámci logiky se nedostaneme moc daleko. (Komu to není zřejmé, ať si přečte třeba něco od Václava Bělohradského, který má ve svém pojednání o relativismu výstup z logických rámců zmáknutý.) Co se stane, když se ale snažím definovat vesmírný základ mimo logiku.

Co je vlastně definice a co je ta logika? Lze definovat logiku?

Jsem vůbec schopen položit takovou otázku? Jsem vůbec schopen položit nějakou otázku? Kdo jsem já? Ten, který se ptá, nebo je pozorovatel otázky? Může vůbec existovat nějaká otázka, když není, kdo se ptá? Kde najdeme samotnou existenci...?

To je jedna z posledních jazykem zformulovaných otázek, ke které jsem došel a kterou vám mohu sdělit. Dál už můžete jen tančit. Existence k vám pak přijde.

Není nutné zkoumat takovéto věci na vlastní pěst. Na otázky za horizonty logiky odpovídá mnoho filosofií, náboženství i stylů života. Některé odpovídají v rovině myšlení, takřka rozumu. V rámci rozumu se ovšem moc daleko za horizont logiky nedostaneme. Takové teorie nazývám filosofie. Dá se ale mluvit dál, i náboženství mluví v rámci jazyka a přesto je často rozumní lidé zatracují. S tím se dá souhlasit.
Abyste totiž začali chápat náboženství, je nutné být nerozumný! Věřte, logici milí, že i nerozumné věci se dají chápat. Pak se teprve dějí zázraky. Teda pak vlastně teprve uzříte zázraky. Kam nás ale tato slova dovedou? Jsou to pořád jen slova. Mnozí vidí, že důležitá je praxe.

I já jsem četl knihu o zenu, o čakrách, o meditaci. A s mou abstraktní matematickou představivostí jsem si bláhově namlouval, jak si všechno to dokážu krásně a celkem přesně představit. Když jsem to ale opravdu zkusil, sice jsem nebyl překvapený průběhem, ale účinek mi vyrazil dech. A pokaždé, když si vyrazíte dech, překročíte horizont :)

Není v životě nejdůležitější překračovat horizonty? Dokud tak činíme, žijeme. Až s tím přestaneme, bude už jen opakovat to, co jsme jednou slyšeli nebo vymysleli, přestaneme vést dialogy, pak zjistíme, že jsme staří a zbývá nám už jen 15 let života.

Všechna náboženství jsou pravdivá. Všechna nám něco ukáží. Dají nám tak trochu návod na život. Pokud z toho vyrobíme životní styl, budem opravdu těžit z toho co nám radí. Rady se z gauče nedají nikdy pochopit. Ani při nejlepší vůli nikdy nepochopíte, co vám svaté knihy a svatí otcové radí. Pochopíte jen to, na co si sami přijdete. A k tomu dojde jen, když to zkusíte...

Pak najdete pravdu světa. Nezapomeňte ale...

Nic, co za něco v životě stojí, není lehké.

Znáte svou 42?

Prostě jsem si řekl dost. Vyběhnul jsem z bytu, utíkal jsem až k vykolejení. Tam jsi si sedl a při západu slunce napsal první myšlenky. Rychlé dosažení čisté mysli prouděním přímo do mého pera. Uvolnil jsem se v pohledu na slunce a položil si základní otázku života, vesmíru a vůbec...

Nestačil jsem se divit, jaká struktura ve mně za ty roky vykrystalizovala a co vpadlo do sešitu za útvar. Okolnosti týkající se mého života, fyzického, psychického i duševního. Vztahy s lidmi a společenské problémy. Sex, komunikace i náboženství. Vybafl taky základní axiom o Existenci vesmíru, jen nesdělitelný jinak než velkým písmenem.

Krása.

Je skvělé najít v sobě svou čtyřicet dvojku, která jen čeká, až se na ni zeptáte.

Budete ji opravdu poslouchat? Který blázen by neposlouchal své vnitřní hlasy? Co by mu na světě zbývalo, když už vypotřeboval všechnu energii na filosofii.

Hahá!

Nevedeme většinu

Nikdy nebudu oblíbený, schopný vedoucí. Nejsem většinový člověk a ač mě to děsí, většina mě často celkem štve. Nemohu vést lidi s různými názory. Nemohu vést skupinu, která mi není věrná. Nevidím žádnou možnost, jak dobře sjednocovat rozdílné lidi bez vlastního přispění. Nepovede se mi sjednotit jinak než vymezením vůči jiné skupině, co ale když ta jiná skupina dlí uvnitř vedeného týmu? Nevede tento krok k rozdělení spíše než ke spojení? Nemám názory většiny. Nevedu metody obyčejné komunikace. Neumím být politik a nebaví mě jednat s lidmi neupřímně. Nemohu přeci tvrdit něco, myslet si jiné a ještě čekat, že mě to bude bavit. Nepochopím asi nikdy, proč si lidi tak rádi nalhávají a ještě vyžadují od ostatních, aby tyto lži podporovali. Nechci to pochopit. Nebudu podporovat tenhle styl myšlení, i když mě většina zatratí. Nenechám se srát od lidí, aniž by věděli, že mě serou. Nečekám sice stejný přístup od ostatních, ale ocením ho. Neskončím proto asi jako ředitel většího než osobního kolektivu. Nezvládnu totiž tlak obecné "veřejnosti". Neosobní veřejnost je to, co mě už ale vážně štve, v ní se totiž často ukrývá ona většinovost. Nebaví mě komunikace s takovou většinou. Nikdy bavit nebude...

Chleba s burákovým máslem

Co drsného sem napsat?

O tom, co se dělo v posledním roce? Dvou? Tady, nebo jinde...
O tom, co mám dneska k večeři? Husu? S křídlem či bez...
O tom, kolik externistů přijede? 13? Bude to šťastné i nešťastné...
O tom, kam nechodím na pivo? K Becherům? Bez gambáče i s...
O tom, co všechno znám? O všem? Co povím i nepovím...

O všem možném, co se v politice provádí a jak funguje volební systém....
O všem nemožném, jak studenti se řádně učí a profesoři zvládají své úděly...
O všem možném, co člověka napadá, když se projde ke sklonku jara Prahou...
O všem nemožném, na co by se mohl neznámého ptát, když jde kolem...

Taky to, že život začíná ve třiceti.
Taky to, osud se nedá obelstít.
Taky to, že moudrosti se nikdo nedočká.

Nebo ne?
Nebo ano?

Co drsného...

Vyspělost

Dospělí už se téměř nemění. Je pro ně velice těžké se změnit. Proto se z vlastní pohodlnosti upínají k zažitému a osvědčenému. Proč by něco měli dělat jinak, když to fungovalo doteď tak dobře? I když to nebylo ideální a rychlé, mám s tím opravdu něco dělat? Vždyť život už takový přece je, divně neideální. Proč by mělo být nutné se snažit...?
Ano, je pravda, že pro dospělé je těžké se změnit. Možná je to tím, že si už celkem dost pamatují. Možná je to tím, že mají zažité nějaké postupy a nechtějí se dokola zabývat tím, jak to dělat v dnešní době lépe, ale zabývají se už jinými věcmi. Třeba prokrastinují. Další oblíbená činnost, která modernímu člověku brání ve změně.

Co je těžké, není nemožné. Je třeba určité vůle. Taky jste hráli rádi v mládí mágy a čaroděje, jejichž hlavní charakteristikou byla inteligence a vůle? Na mozek a myšlení dnes sází tolik lidí a všichni se ženou za tituly za procesy, kterými již jejich mozek prošel. Titul za vůli, ten ale asi nedostanete. Přitom vůle je to, co nás dostane nejdál.
Hodně záleží, jak jsme vychováni, ale na sklonku puberty už nejvíc záleží na nás. My začínáme mít tu zodpovědnost, co uděláme s naším životem. Většina lidí se v tu chvíli rozpustí a nikam už se v životě nepohne. Nikdo je předtím totiž nenaučil, jak si řídit svůj vlastní život jinak, než hromadou užívání si, systémem odměn za práci a učení. Jakmile totiž odměny dojdou, nastává přeci čas pro nás, nadělit si další odměnu (takhle přece funguje svoboda) - jet někam kalit s přáteli!

Proč lidi nevidí, že je ještě něco víc...?

Přitom v dnešní informační době je zřejmé, že bez neustálého přizpůsobování se se jedinec nikam neposune. Princip odměn ve společnosti začíná být tak samozřejmý, že bez něj se svět fakt zhroutí. Chcete zničit stát? Na co válka? Stačí mu zničit systém odměn, společnost přestane být ovečkou a vzniknou nepokoje.

A na co fungujete vy? Budete dospělí, co mají možnost volby, protože se mohou změnit? Nebo vás nenapadne jiná cesta?

Spadne a nebo nespadne?

Tenhle rok se mi opravdu líbí... Poslední dobou jsem se sice jenom stále a opakovaně učil, ale tak mě to obohatilo. Poprvé mám pocit, že se v něčem tak nějak začínám orientovat :P A taky, že jsem něco dokázal. Vždy jsem měl v sebe víru, že můžu dělat, co budu chtít, když budu chtít. Ale tak dlouho jsem to nezkoušel, dopřával jsem si vlastně vždy tu lehčí cestu... Díky dobré motivaci jsem ale v posledním půlroce hodně věnoval učení a teď cítím, že se to vyplácí.
Vidím, že mi stále stačí "pouhé" rozhodnutí pro to, abych něco změnil. Neměl jsem stoprocentní vůli dělat vše, co jsem si předsevzal. Ale z krátkodobého hlediska jsem měl vůle neomezeně. To mi dává naději, že člověk má potenciál se změnit vlastně libovolně. Stačí vhodná motivace. Opravdu, je to velmi mocná věc a když ji máte, stanete ve světě představ. Touha se stává skutečností.

Nevím čím to je, ale mám takovou moc. Dokážu udělat vše, co se mi chce. Je to strašně zajímavé, i uspokojivé. A je to skutečné. Vše, co si pomyslím, že bych rád dokázal, změnil, tak se časem opravdu začne vyvíjet. Tok světa v tu chvíli ubíhá velmi pomalu, protože i velká změna je najednou tu! Je to jako magie. Je to opravdu kouzelné.
Nematematicky vyvozuji, věřím, že to každý dokáže. Věřím, že máme všichni potenciál dělat se světem, co chceme. Jen v tu správnou chvíli. Kde je ale schované to tajemství? Těžko pochopit, ale povím vám jedno. Jsem odkojen (teda až v pubertě) zenem. A zen je plný tajemství a hádanek. Když si ale uvědomíte, v čem tkví základní pravda, stanete se nejspíš nejlepším čarodějem na světě. (resp. maximalním, tj. ne jediným)

Člověk je ale stále na cestě. Nekončící pouť praxe, znovuobjevování, sbližování se, cítění. Dívám se teď na budoucnost a vidím stejného člověka jako v minulosti. Jen z jiného pohledu. Ne stále jsme připraveni na nějaké události. Ne vždy jsme otevření nějakou určitou věc přijmout, nahlédnout. Mým cílem je být zralý pořád. To je pro mě dlouhodobé osvícení. Hluboká otevřenost vůči podnětům, světu. Chápavost pro bolest a utrpení. Vnímavost a čirost mysli. A hlavně schopnost být stále jedna a tatáž osoba.

Mnohokrát se mi stávalo, že jsem v různých společnostech různý. Že v různých časech mám úplně jiné stavy mysli. Že jsem jak měňavka. Chtěl bych to změnit. Nebýt různý v různých situacích. Možná se budu jinak projevovat, protože prostě nastanou jiné okolnosti. Ale budu to pořád já...

Tak, jak se jen dá chápat vlastní já zralého jablka ;)

Mikrosvět

Už jste někdy přemýšleli, jak vypadá svět uvnitř, v nás? A teď myslím dost i ten částicový, fyzikální pohled. Jsme z nějakých molekul, ty jsou z atomů, ty maj v sobě protony, elektrony... A ty se skládájí z...?
Vždy mě fascinoval pohled, že mikrosvět je velice podobný makrosvětu. I když fyzikům je asi známo, že tam platí některá zcela odlišná pravidla, nechci se této představy jen tak vzdát.

Vidím naši Zemi jako jednu z nejmenších známých částic. Možná ještě menší. Protony jsou z kvarků, co když je kvark něco jako naše Sluneční soustava? Co když je atom něco jako naše galaxie? O co se pak snažíme, když se snažíme rozdělit částice v urychlovačích...? Napadlo vás někdy, že ty částice, co objevujeme, jsou možná chuďerky zvířátka, která si pokojně žijí v jednom z kvarků? A že blížící se obrovský náraz je donutí urychleně postavit kosmické lodě a odplout? Tyto mikročástice se možná neuvolňují při nárazu proto, že by se prostě rozpadly. Ony se nejspíš jen bojí, a tak opustí svou Zemi dříve, než se tak stane...
A fyzici si myslí, že je to nějaké vlnění, či co. Lamy. Chci vidět, jak se budou vlnit, až na nás poletí meteorit!

Stále dokola

Tak jsem si zase pohnojil život. Vstup do nového roku byl řádně okořeněn kořenem křenu. Pálivý přebytek zeminy v puse, zamotané a duté vztahy s lidmi, to vše obklopuje mou mysl od chvíle, co jsem vstal po silvestrovké noci. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu? Teď jsem ochutnal trochu starého a nestačím se divit. Je pořád stejný, nic se v něm nemění, jen se znovu více zamotává.
Žil jsem teď na výšce v trochu jiném světě. Připadal jsem si sám. Nyní jsem jukl do prostoru, který mě vychoval. A zas jsem sám :) Stále dokola, co jsem dřív vymyslel, ztratil jsem. Musel jsem k tomu znovu dospět, pak zjistit, že už jsem to dřív chápal. Vidím teď vše z jiného pohledu, nebo je to stále ten samý a já naň zapomněl?
Přijde mi, že jsem vždycky nějak mimo. Kdy jsem zažil pocit, že bych opravdu patřil tam, kde zrovna jsem? Snad už si ani nevzpomínám, no... Někdy to bylo. Asi na nějaké soustředku od matfyzu, proto na ně teď tak s láskou vzpomínám. Proto sám organizuji soustředko, chci zprostředkovat ten pocit i jiným. Je to stav, na který se nezapomíná...

Pořád nevím, čím to je, že jsem často tak mimo? I když se snažím, o co chci. I když se nesnažím (no to obzvlášť), tak nějak tak vypadnu. Je to něco ve mně? Nebo je to vlastnost mého okolí, že se k nim prostě nehodím? Potřebuji něco jiného? Nebo jsou mi všichni takovým zrcadlem, a je to přesně to, co potřebuji, abych dál rostl?
Kolik moudrosti vedle sebe vidím, přesto se z ní nikdo nepoučuje. Kolik inteligence všude kypí, leč nikdo ji neužívá chytře. Zakopavám o mladý potenciál, který se sám pohřbil, že čouhá ze země jen kus ruky, kterou se zahrabal. Mám hrabat, nebo hnojit??!? Hnojím, když vidím rostlinu, hrabu, když vidím potenciál. Co když nic nevidím?!

Skončí někdy tenhle cyklus? Co mám dělat teď, když vím, že mám nekonečně možností. Mám zůstat a čekat, až něco přijde? Mám si něco přát, o něco se snažit? Mám se nadechnout znovu čerstvého vzduchu? Mám otevřít okna a pustit do místa, kde žiju, čerstvý vzduch? Vydrží ale rostlinky, které mi tu rostou? A bude špatně, když nevydrží...?