"Mistr je ten, kdo je pro ostatní čiré zrcadlo. Nechá ostatní vidět právě je samé."
Hodně jsem přemýšlel nad tímto výrokem. Ať už přišel od Boha či ze zkušeností života, má v sobě určitý potenciál. Miluji citáty, ale ne pro to, že je řekl někdo slavný. Miluji to jejich moudré jádro. Je tu?
Je to trochu těžká otázka. Musíme si totiž nejdříve odpovědět na otázku, kdo je to mistr. Opravdu? Možná ne. V poslední době se snažím učit neanalyzovat věty přesně, takříkajíc neslovíčkařit. Spíše se snažím cítit, co z nich vyzařuje, hledat skryté smysly. Nikdy mi to nešlo, tak se to musím učit. Vím už ale, že na spoustu věcí je přízemní logika příliš přízemní... Je tedy nakonec nutné vědět kdo je to mistr, abychom toto označení mohli používat? Zkusím spíš popsat, jak to cítím.
Mistr je vysoká úroveň. Mistr není člověk, ale svět plný zkušeností. Mistr zná. Mistrem chce každý být. Chce? Mistrem chci být. Mistr umí. Mistr vede. Dobrý učitel je mistr. Dobrý rodič je mistr. "Mistr nemá žádné žáky, vychová jen další mistry." Další skvělý výrok mistra...
Dobrá tedy. Proč bychom ale měli chtít být zrcadlo? Chtějí se ostatní snad vidět? K čemu jim to bude? Znám spoustu lidí, pro které vidět se by nejpíš znamenalo velkou změnu. Snad i k lepšímu? Hodně lidí se ale vidí, prozkoumavá se. I pro ty je dobré vidět se líp...
Proč chtít tedy vidět sám sebe? Podle hodně teorií i podle mého pocitu: "Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí nejdřív začít u sebe." Ať už je to cokoliv, je to zřejmé. Nikdy nedosáhnu jablka, když se nebudu umět dobře natáhnout, šplhat. Nikdy nebudu dobře pracovat, když se to nejřív nenaučím. Nikdy nebudu moci milovat druhé, dokud nebudu milovat sám sebe. Leda jen náhodou.
A jak poznávat sami sebe? No jedině skrze druhé, skrze své okolí. Jste-li sami ve tmě, brzy zaniknete. Nejste pak nic. Jeli něco vedle vás, jste ve vztahu. Máte myšlenky. Vidíte-li tolik věcí jako ve vašem životě, jste pak mnohé a různé. A jak lépe poznat sebe a své vlastnosti jako živočicha než vedle jiné živé bytosti? Ještě lépe inteligentní?
Vidím velkou motivaci pro to vidět v ostatních co nejlépe různé verze sebe. Poznat další kus světa v sobě samém. V nás samých, v našem největším nitru se totiž skrývají ty nejlepší trsy života. Možná osvícení? Možná víc.
Mnoho lidí ale nechce vidět samo sebe. Nechce vidět pravdu. Nemá se rádo v zrdadle. Zakrývá oči před různými zajímavostmi ve světě a vůbec přiležitostně či aktivně ignoruje. A jak jim to jde. Myslím si ale, že také spousta, ne-li všechny špatnosti lidí pochází z nějaké ignorace, nevědomosti a nepravdy. Učili vás také v mládí, že pravda zvítězí a dobro je lepší než zlo? Tak co, jak se k tomu stavíte v dospělosti. Učíte to své děti a sami konáte jinak? Není horšího paradoxu...
Nechť jsem tedy nositel pravdy a říkám každému, co si opravdu myslím. Asi mám už i slušnou motivaci být pravdomluvcem pro ostatní a snad i zrcátkem pro jejich duši. Kolik z nich to ale ocení? A kolik pochopí? Když každá negativní část jejich já projde skrze mne zpět k nim, bojím se, abych spíš já nebyl označen za špatného a nebylo se mnou mluveno do konce dnů. Ale když to udělám správně, nemělo by se to stát. Snad je důležité být zrcadlem čiročistým. Když budu jen trochu křivý, vrátím víc, než mi bylo dáno, vztah se dostane do nerovnováhy a dopadne to... Když vrátím míň, lidi nepoznají vše, co v nich je, budu jim vlastně lhát. Budou ochuzeni o část energie, kterou v sobě zadržím. A co s ní pak budu dělat? Negativní ve mně bude hnít a pozitivní se nechám zalknout a nevrátím ji zpět nálezci? ;)
Je zřejmé, že kdo mě zná, vidí, že jsem k podobnému chování již dříve inklinoval. Choval jsem se špatně k lidem, kteří se ke mně chovali špatně. A mnohokrát jsem na to doplatil. Myslím, že když se to udělá správně, očistí to vztahy. Přesto mě to ještě přivede do problémů...
Když odrážím, nesmím si nic přidat, nesmím si nic přimyslet. Musí být jasné, že odrážím, aby se mi to neodrazilo zpět. Zpět by se mi mělo odrazit jen to, co sám vyšlu. Je jen na mě, abych vysílal to "dobré". Ale vím, že co mi jinak přijde, bude na prozkoumání a odraz.
Vidím trochu opět analogii s aikidó. Každý útok je odměněn přeměnou útočníkovi energie ze směru proti mně do směru zpět k němu. Každý úsměv zato opětuje úsměv. Je jasné, že spousta útočníků se naštve, když se jim něco takového stane. Zaútočili a teď se jim to jasně vrátilo, jako kdyby se odrazili od zdi. Tak hloupé, že? K tomu nejsou zraněni, mrtví, vlastně se jim nic nestalo, ale rána, kterou chtěli dát projde naprázdno. No to ne! Vraž mu ji, tref se. A budou rozlíceně zkoušet dál. Bohužel mám pocit, že když si to představíte i v psychické úrovni, denní urážky a stavy uraženosti jsou jen modřiny z pádů. Co ale když se jednou někomu skutečně povede ta rána do břicha?
Aby se někdo stal správným zrcadlem, musí být nejspíš asi mistr. Ovšem snad platí i to, že mistr je ten, kdo bude dokonalým zrcadlem. A vydrží to, i když do něj někdo bude tlouct.
Ještě mě napadla jedna moudrost pro učitele.
Pokud mistr chce, aby k němu ostatní chovali úctu, musí si nejdříve začít vážit ostatních.
Hodně jsem přemýšlel nad tímto výrokem. Ať už přišel od Boha či ze zkušeností života, má v sobě určitý potenciál. Miluji citáty, ale ne pro to, že je řekl někdo slavný. Miluji to jejich moudré jádro. Je tu?
Je to trochu těžká otázka. Musíme si totiž nejdříve odpovědět na otázku, kdo je to mistr. Opravdu? Možná ne. V poslední době se snažím učit neanalyzovat věty přesně, takříkajíc neslovíčkařit. Spíše se snažím cítit, co z nich vyzařuje, hledat skryté smysly. Nikdy mi to nešlo, tak se to musím učit. Vím už ale, že na spoustu věcí je přízemní logika příliš přízemní... Je tedy nakonec nutné vědět kdo je to mistr, abychom toto označení mohli používat? Zkusím spíš popsat, jak to cítím.
Mistr je vysoká úroveň. Mistr není člověk, ale svět plný zkušeností. Mistr zná. Mistrem chce každý být. Chce? Mistrem chci být. Mistr umí. Mistr vede. Dobrý učitel je mistr. Dobrý rodič je mistr. "Mistr nemá žádné žáky, vychová jen další mistry." Další skvělý výrok mistra...
Dobrá tedy. Proč bychom ale měli chtít být zrcadlo? Chtějí se ostatní snad vidět? K čemu jim to bude? Znám spoustu lidí, pro které vidět se by nejpíš znamenalo velkou změnu. Snad i k lepšímu? Hodně lidí se ale vidí, prozkoumavá se. I pro ty je dobré vidět se líp...
Proč chtít tedy vidět sám sebe? Podle hodně teorií i podle mého pocitu: "Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí nejdřív začít u sebe." Ať už je to cokoliv, je to zřejmé. Nikdy nedosáhnu jablka, když se nebudu umět dobře natáhnout, šplhat. Nikdy nebudu dobře pracovat, když se to nejřív nenaučím. Nikdy nebudu moci milovat druhé, dokud nebudu milovat sám sebe. Leda jen náhodou.
A jak poznávat sami sebe? No jedině skrze druhé, skrze své okolí. Jste-li sami ve tmě, brzy zaniknete. Nejste pak nic. Jeli něco vedle vás, jste ve vztahu. Máte myšlenky. Vidíte-li tolik věcí jako ve vašem životě, jste pak mnohé a různé. A jak lépe poznat sebe a své vlastnosti jako živočicha než vedle jiné živé bytosti? Ještě lépe inteligentní?
Vidím velkou motivaci pro to vidět v ostatních co nejlépe různé verze sebe. Poznat další kus světa v sobě samém. V nás samých, v našem největším nitru se totiž skrývají ty nejlepší trsy života. Možná osvícení? Možná víc.
Mnoho lidí ale nechce vidět samo sebe. Nechce vidět pravdu. Nemá se rádo v zrdadle. Zakrývá oči před různými zajímavostmi ve světě a vůbec přiležitostně či aktivně ignoruje. A jak jim to jde. Myslím si ale, že také spousta, ne-li všechny špatnosti lidí pochází z nějaké ignorace, nevědomosti a nepravdy. Učili vás také v mládí, že pravda zvítězí a dobro je lepší než zlo? Tak co, jak se k tomu stavíte v dospělosti. Učíte to své děti a sami konáte jinak? Není horšího paradoxu...
Nechť jsem tedy nositel pravdy a říkám každému, co si opravdu myslím. Asi mám už i slušnou motivaci být pravdomluvcem pro ostatní a snad i zrcátkem pro jejich duši. Kolik z nich to ale ocení? A kolik pochopí? Když každá negativní část jejich já projde skrze mne zpět k nim, bojím se, abych spíš já nebyl označen za špatného a nebylo se mnou mluveno do konce dnů. Ale když to udělám správně, nemělo by se to stát. Snad je důležité být zrcadlem čiročistým. Když budu jen trochu křivý, vrátím víc, než mi bylo dáno, vztah se dostane do nerovnováhy a dopadne to... Když vrátím míň, lidi nepoznají vše, co v nich je, budu jim vlastně lhát. Budou ochuzeni o část energie, kterou v sobě zadržím. A co s ní pak budu dělat? Negativní ve mně bude hnít a pozitivní se nechám zalknout a nevrátím ji zpět nálezci? ;)
Je zřejmé, že kdo mě zná, vidí, že jsem k podobnému chování již dříve inklinoval. Choval jsem se špatně k lidem, kteří se ke mně chovali špatně. A mnohokrát jsem na to doplatil. Myslím, že když se to udělá správně, očistí to vztahy. Přesto mě to ještě přivede do problémů...
Když odrážím, nesmím si nic přidat, nesmím si nic přimyslet. Musí být jasné, že odrážím, aby se mi to neodrazilo zpět. Zpět by se mi mělo odrazit jen to, co sám vyšlu. Je jen na mě, abych vysílal to "dobré". Ale vím, že co mi jinak přijde, bude na prozkoumání a odraz.
Vidím trochu opět analogii s aikidó. Každý útok je odměněn přeměnou útočníkovi energie ze směru proti mně do směru zpět k němu. Každý úsměv zato opětuje úsměv. Je jasné, že spousta útočníků se naštve, když se jim něco takového stane. Zaútočili a teď se jim to jasně vrátilo, jako kdyby se odrazili od zdi. Tak hloupé, že? K tomu nejsou zraněni, mrtví, vlastně se jim nic nestalo, ale rána, kterou chtěli dát projde naprázdno. No to ne! Vraž mu ji, tref se. A budou rozlíceně zkoušet dál. Bohužel mám pocit, že když si to představíte i v psychické úrovni, denní urážky a stavy uraženosti jsou jen modřiny z pádů. Co ale když se jednou někomu skutečně povede ta rána do břicha?
Aby se někdo stal správným zrcadlem, musí být nejspíš asi mistr. Ovšem snad platí i to, že mistr je ten, kdo bude dokonalým zrcadlem. A vydrží to, i když do něj někdo bude tlouct.
Ještě mě napadla jedna moudrost pro učitele.
Pokud mistr chce, aby k němu ostatní chovali úctu, musí si nejdříve začít vážit ostatních.
