Jsem dost a možná už i moc starý na to, abych viděl a rozpoznával rozdíly mezi lidmi. Na začátku jsem si myslel, že každý je skoro stejný. Někdo má třeba nějaká nadání, ale jinak máme stejné možnosti se stejně chovat. Čím jsem starší, víc jsem si všímal lidí spíše jako rodin a "vychovaných" struktur. Od každého jsem mohl něco očekávat, každý měl své představy o světě...
V pubertě se člověk nalézá a najednou se uvidí v kontextu svých spolužáků/okolí mimo rodinu. To je jasné, nějak se vyčleníme či začleníme, prostě heuréka! To jsem já! Ale co potom? Přichází mi na mysl, jak moc se dokážeme změnit... V 20 letech... Pozdějc...?
Máme svůj charakter, máme i své zkušenosti. Ty nás od sebe vzdalují dost. Ale naše tradice, předsudky, nezměnitelné povahové vlastnosti, zvyky? Ty nás činí ufony mezi sebou. Dva hodně si vzdálení lidé, nalezli by k sobě cestu na pustém ostrově? Měli by si co říct, zvykli by si na sebe?
Jaká je pýcha lidí, že by k sobě nepustili člověka, co je mu nesympatický. Když by s ním byl déle sám... Začínám věřit, že zatraceně velká. Proč si ale tak ubližovat? Stojí to za to nechat si ničit své chvíle jen svým egem?
Stále si myslím, že se dokážu přizpůsobit, takřka všemu, co se na mě přivalí. Prostě budu měkký a pružný. Nasaju. Nebudu bojovat, když vím, že to nemá smysl... Vím ale že dva lidé se k sobě přizpůsobují vždy těžce... Ale mohou se na sebe naladit tak?
Začínám mít pocit, že v životě člověka je zlomový bod, kdy už se přestává přizpůsobovat a pak začne být konstantní, svůj. A nikdy už nestihne změnit vše... Koukám na to pořád jen od sebe, je pro mě snadné se měnit, dělám to často a velmi nad tím přemýšlím. Spíš mi ale připadá, že u většiny jiných lidí to není o změnách, ale o sebepoznávání se...
Co dál?
V pubertě se člověk nalézá a najednou se uvidí v kontextu svých spolužáků/okolí mimo rodinu. To je jasné, nějak se vyčleníme či začleníme, prostě heuréka! To jsem já! Ale co potom? Přichází mi na mysl, jak moc se dokážeme změnit... V 20 letech... Pozdějc...?
Máme svůj charakter, máme i své zkušenosti. Ty nás od sebe vzdalují dost. Ale naše tradice, předsudky, nezměnitelné povahové vlastnosti, zvyky? Ty nás činí ufony mezi sebou. Dva hodně si vzdálení lidé, nalezli by k sobě cestu na pustém ostrově? Měli by si co říct, zvykli by si na sebe?
Jaká je pýcha lidí, že by k sobě nepustili člověka, co je mu nesympatický. Když by s ním byl déle sám... Začínám věřit, že zatraceně velká. Proč si ale tak ubližovat? Stojí to za to nechat si ničit své chvíle jen svým egem?
Stále si myslím, že se dokážu přizpůsobit, takřka všemu, co se na mě přivalí. Prostě budu měkký a pružný. Nasaju. Nebudu bojovat, když vím, že to nemá smysl... Vím ale že dva lidé se k sobě přizpůsobují vždy těžce... Ale mohou se na sebe naladit tak?
Začínám mít pocit, že v životě člověka je zlomový bod, kdy už se přestává přizpůsobovat a pak začne být konstantní, svůj. A nikdy už nestihne změnit vše... Koukám na to pořád jen od sebe, je pro mě snadné se měnit, dělám to často a velmi nad tím přemýšlím. Spíš mi ale připadá, že u většiny jiných lidí to není o změnách, ale o sebepoznávání se...
Co dál?
