Melancholie

Miluji své melancholické stavy, přestože jsou strašně smutné. Miluji, když vyhlédnu před spaním z okna a cítím čerstvý chladný vzduch. Zbožňuji napětí před bouří, větrnost a specifický náboj vzduchu ve mně probouzí život. V tu chvíli zapomínám, že žiji, ale stávám se životem. Dokážu být přesvědčen k čemukoliv, všechno jiné tehdy ztrácí smysl.
Co jsou ale chvíle klidu, ticha? Ticho před bouří, kdy žádná bouřka nebude. Čerstvost vzduchu, když necítím kolem sebe přírodu, jsem doma v bytě. Pohled od praskajícího ohně, připomínající šťastné přátele kolem, dětskou nevinnost, kdy stačí na všechno zapomenout. Jen přátelé zrovna nejsou, jen zapomínat je téměř nemožné... Myslím jen na to, jaké prožívám pocity, vskutku je ale neprožívám? Nebo jen částečně. Přesto je náboj situace stejný, jako když se doopravdy odehrává. Tehdy prožívám melancholii, tehdy se rozplývám.
Měl jsem velmi šťastné dětství. Říkám si, jestli není život jen o tom vrátit se tam zpět. Vše, co jsem tehdy zažil nebo po čem jsem toužil, mně teď dělá uvolněným. Nebo je mým úkolem vytvořit podobný svět někomu dalšímu malému človíčku? Není to pak jen věčný koloběh iluzí - život je krásný, dokud nevyrosteš a nebudeš o tom přesvědčovat další...? Možná to někteří mají naopak. V mládí to měli těžké, a tak to s nimi ani jejich blízcí nemají snadné. Nedá se podle toho měřit míra optimismu? Možná je to ekvivalentní.
Lidé jsou součtem svých prožitků, pocitů, myšlenek. Dalo by se očekávat, že budu stejný právě teď, protože jsem prostě přesně takový, jak si má minulost žádá. Přesto tak moc záleží na nynější situaci, která mě konsteluje do mé pravé podoby. Budu stejný se stejnou minulostí, když teď melancholicky čuchám voňavý vítr bez pocitu sounáležitosti, nebo když budu někde cítit blízké propojení s živými bytostmi?
I když jsem někdy blízko, necítím se jako dříve. A nestačí mi prohlášení, že věci se mění :) Cítím málo společného ducha. Často jsem ve společnosti dost chytrých lidí, zajímajících se o spousty skvělých věcí. Jsou plní různého. Ale jsou společnost svou přítomností v podobném prostoročase, možná smyslem jejich konání, druhem činnosti, kterou jsme zrovna oba nasycováni. Necítím se ale propojen věčným duchem, takovým, kterého poznáte, když ho ucítíte. Kdy víte, že to, co prožíváte, nebude zapomenuto do konce bytí... Mí přátelé jsou ale často příliš ve své hlavě. Není se ale čemu divit, u matfyzáků :P
Nejspíš proto miluji meditace, vrací nás do své podstaty. Cítím se pak napojen, jakoby v nejlepším přátelství se všemi meditujícími. Není důvod jiného, přece všichni existujeme, ne? ;)
Nejradši bych meditoval neustále. Třeba mě někdy osvítí a přijde to... :P

Pohledem intelektuála

Poslední dobou se zabývám školou. Učení, myšlení, zajímavosti ve světě znaků a obrázků. Svěřil jsem se do spárů předsevzetí, které mě nutí být pilným člověkem. Nechá mě se věnovat studiu a ještě mě nabádá, ať se zajímám víc. Musím říct, že je to skvělý pocit. Cítím se opravdu docela jinak, ve velkém kontrastu se stavem předchozím. Snažil jsem se být celkově vyrovnaný, učil jsem se žít a vlastně jsem se učil se nesnažit. Teď toho jaksi využívám a míním se nějakou dobu hodně učit...
Dá se říct, že šplhám na vysokou horu. Neustále jsem se trénoval, jak chodit, jak stoupat a klesat, jak neklopýtat, být rovný a uvolněný. Ale chodil jsem okolo, v údolích. Tyto rady přišly od někoho, kdo už někam stoupal, kdo viděl, jak je dobré chodit, aby nevznikaly otlačeniny ani v náročnějších podmínkách. Jak mám ale správně pochopit, proč tyto věci dělám, když sám nikdy nezažiju ten tlak? Proto jsem se teď vydal na cestu nahoru.

V různých podobách se v poslední době setkávám s tímto zajímavým paradoxem. Někdo po vás chce, abyste došel dál, a dává vám rady, které když budete sledovat, neuděláte na své cestě chybu. Nakonec ale nedojdete nikdy jinam, než kde byl ten, kdo vám radí, neb jinde se najednou objeví obrovské potíže. A vy je nezvládnete, protože bylo zatím všechno tak snadné, stačilo se nechat vést. Dál ale už není nikdo, kdo by vás vedl.
Co je tedy lepší? Pomoci slepci, poradit kudy dál, nebo nechat ho, ať si sám zjistí, ohmatá cestu, a příště už možná bude vědět. Je to těžké rozhodnutí. Někdy je slepý úplně v koncích a bez pomoci si cestu nenajde, někdy zase skoro ví a lépe se naučí, když ho necháte... Někdy nemá dost inteligence, aby problém sám vyřešil, možná ale stačí jen drobné nasměrování a pak už nic.

Přestávám proto nyní dobrovolně sledovat cesty poutníků přede mnou, budu jejich pískové pěšinky brát jako dobrou inspiraci. Musím se naučit dojít, kam chci, i kdybych si měl sám klestit někudy cestu. Samozřejmě se stále učím jezdit po dálnici jménem Matematická analýza,nebo v protisměru po Lineární algebře, je dobré ale znát taky lesní cesty jako Analýza na varietách či Parciální diferenciální rovnice. A velmi se těším, až vyjedu se svou mašinou do neznámých houštin Diferenciální ekologie... :)
Je to opravdu opojný pocit, věřte mi vy, co jen sedíte a škrábete se v uších. Je vskutku neodolatelné učit se něco, když vám to dává smysl, pracovat, když vám to jde od ruky, zkoumat, když to přináší výsledky.
Bojím se ale, že je teď velmi lehké zapomenout vše z přípravného kurzu. Nesmím zapomenout na vzpřímený, ale uvolněný postoj. Nesmím zapomenout na to, že všechno je relativní a žádné objektivní výsledky vlastně nikdy nemohou existovat. Nesmím zapomenout na své blízké, na své city, emoce, ani na svou intuici. Trénuji svou mysl, tělo, nesmím zapomenout, že to vše směřuje k poznání duše.

Nesmím zapomenout, že cesta je cíl.

Teorie zrcadla

"Mistr je ten, kdo je pro ostatní čiré zrcadlo. Nechá ostatní vidět právě je samé."
Hodně jsem přemýšlel nad tímto výrokem. Ať už přišel od Boha či ze zkušeností života, má v sobě určitý potenciál. Miluji citáty, ale ne pro to, že je řekl někdo slavný. Miluji to jejich moudré jádro. Je tu?
Je to trochu těžká otázka. Musíme si totiž nejdříve odpovědět na otázku, kdo je to mistr. Opravdu? Možná ne. V poslední době se snažím učit neanalyzovat věty přesně, takříkajíc neslovíčkařit. Spíše se snažím cítit, co z nich vyzařuje, hledat skryté smysly. Nikdy mi to nešlo, tak se to musím učit. Vím už ale, že na spoustu věcí je přízemní logika příliš přízemní... Je tedy nakonec nutné vědět kdo je to mistr, abychom toto označení mohli používat? Zkusím spíš popsat, jak to cítím.
Mistr je vysoká úroveň. Mistr není člověk, ale svět plný zkušeností. Mistr zná. Mistrem chce každý být. Chce? Mistrem chci být. Mistr umí. Mistr vede. Dobrý učitel je mistr. Dobrý rodič je mistr. "Mistr nemá žádné žáky, vychová jen další mistry." Další skvělý výrok mistra...

Dobrá tedy. Proč bychom ale měli chtít být zrcadlo? Chtějí se ostatní snad vidět? K čemu jim to bude? Znám spoustu lidí, pro které vidět se by nejpíš znamenalo velkou změnu. Snad i k lepšímu? Hodně lidí se ale vidí, prozkoumavá se. I pro ty je dobré vidět se líp...
Proč chtít tedy vidět sám sebe? Podle hodně teorií i podle mého pocitu: "Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí nejdřív začít u sebe." Ať už je to cokoliv, je to zřejmé. Nikdy nedosáhnu jablka, když se nebudu umět dobře natáhnout, šplhat. Nikdy nebudu dobře pracovat, když se to nejřív nenaučím. Nikdy nebudu moci milovat druhé, dokud nebudu milovat sám sebe. Leda jen náhodou.
A jak poznávat sami sebe? No jedině skrze druhé, skrze své okolí. Jste-li sami ve tmě, brzy zaniknete. Nejste pak nic. Jeli něco vedle vás, jste ve vztahu. Máte myšlenky. Vidíte-li tolik věcí jako ve vašem životě, jste pak mnohé a různé. A jak lépe poznat sebe a své vlastnosti jako živočicha než vedle jiné živé bytosti? Ještě lépe inteligentní?
Vidím velkou motivaci pro to vidět v ostatních co nejlépe různé verze sebe. Poznat další kus světa v sobě samém. V nás samých, v našem největším nitru se totiž skrývají ty nejlepší trsy života. Možná osvícení? Možná víc.

Mnoho lidí ale nechce vidět samo sebe. Nechce vidět pravdu. Nemá se rádo v zrdadle. Zakrývá oči před různými zajímavostmi ve světě a vůbec přiležitostně či aktivně ignoruje. A jak jim to jde. Myslím si ale, že také spousta, ne-li všechny špatnosti lidí pochází z nějaké ignorace, nevědomosti a nepravdy. Učili vás také v mládí, že pravda zvítězí a dobro je lepší než zlo? Tak co, jak se k tomu stavíte v dospělosti. Učíte to své děti a sami konáte jinak? Není horšího paradoxu...
Nechť jsem tedy nositel pravdy a říkám každému, co si opravdu myslím. Asi mám už i slušnou motivaci být pravdomluvcem pro ostatní a snad i zrcátkem pro jejich duši. Kolik z nich to ale ocení? A kolik pochopí? Když každá negativní část jejich já projde skrze mne zpět k nim, bojím se, abych spíš já nebyl označen za špatného a nebylo se mnou mluveno do konce dnů. Ale když to udělám správně, nemělo by se to stát. Snad je důležité být zrcadlem čiročistým. Když budu jen trochu křivý, vrátím víc, než mi bylo dáno, vztah se dostane do nerovnováhy a dopadne to... Když vrátím míň, lidi nepoznají vše, co v nich je, budu jim vlastně lhát. Budou ochuzeni o část energie, kterou v sobě zadržím. A co s ní pak budu dělat? Negativní ve mně bude hnít a pozitivní se nechám zalknout a nevrátím ji zpět nálezci? ;)
Je zřejmé, že kdo mě zná, vidí, že jsem k podobnému chování již dříve inklinoval. Choval jsem se špatně k lidem, kteří se ke mně chovali špatně. A mnohokrát jsem na to doplatil. Myslím, že když se to udělá správně, očistí to vztahy. Přesto mě to ještě přivede do problémů...
Když odrážím, nesmím si nic přidat, nesmím si nic přimyslet. Musí být jasné, že odrážím, aby se mi to neodrazilo zpět. Zpět by se mi mělo odrazit jen to, co sám vyšlu. Je jen na mě, abych vysílal to "dobré". Ale vím, že co mi jinak přijde, bude na prozkoumání a odraz.
Vidím trochu opět analogii s aikidó. Každý útok je odměněn přeměnou útočníkovi energie ze směru proti mně do směru zpět k němu. Každý úsměv zato opětuje úsměv. Je jasné, že spousta útočníků se naštve, když se jim něco takového stane. Zaútočili a teď se jim to jasně vrátilo, jako kdyby se odrazili od zdi. Tak hloupé, že? K tomu nejsou zraněni, mrtví, vlastně se jim nic nestalo, ale rána, kterou chtěli dát projde naprázdno. No to ne! Vraž mu ji, tref se. A budou rozlíceně zkoušet dál. Bohužel mám pocit, že když si to představíte i v psychické úrovni, denní urážky a stavy uraženosti jsou jen modřiny z pádů. Co ale když se jednou někomu skutečně povede ta rána do břicha?

Aby se někdo stal správným zrcadlem, musí být nejspíš asi mistr. Ovšem snad platí i to, že mistr je ten, kdo bude dokonalým zrcadlem. A vydrží to, i když do něj někdo bude tlouct.

Ještě mě napadla jedna moudrost pro učitele.
Pokud mistr chce, aby k němu ostatní chovali úctu, musí si nejdříve začít vážit ostatních.

Moudrost

Dost dlouhá doba od posledního psaní. Ale ne od posledních myšlenek. Kolik se mi jich zase v hlavě objevuje. Hromady. Za prvé snad jen z mých zážitků a věcí k řešení. Letní škola matematiky. A fyziky. A informatiky. A života. Vztahy, lidi, příroda. Čtrnáct dnů jiného světa a přitom stále na Zemi. Fantazie v hlavě nebo realita? Věčná otázka...
Začátek byl dopis. Vlastně to nebyl začátek, protože mi přišel až na konci. Napsal jsem si do budoucnosti a pak jsem vhodil lísteček do větru. Známka s adresou pochází ode mne? Pak jsem přestal doufat, že se mi vrátí. Tolik myšlenek v něm bylo a srdce s atmosférou léta od pár přátel... Jak by se mi mohlo ztratit něco, co jsem poslal do větru?
Najednou doma, konec šrumce. Od školy pokoj. Od práce pokoj. A v pokoji dopis. Onen. Jako cukrová vata mě láká. Jako srdce otevírám. Jako koření mě ovane. Záchvěv doby minulé. Proč. Bez bolesti saju. Nevím, ale cítím. Jako příteli jsem si napsal. A teď jsem si přítel? Kamarád se svým já. V budoucnosti, v přítomnosti...

Jako do dřeva ryju si do života. Nechávám za sebou činy pro vzpomínky a ty pouzdřím do různých předmětů, slov. Ty nejcennější do myšlenek. Kdybych se byl viděl zevnitř, našel bych starý svět. Kdo žije v sobě, žije z minulosti. Kdo plánuje a přemýšlí, co dělat, žije do budoucnosti. Jak být opravdu teď?
Co radí zen: Zkus tlesknout jednou rukou.
Myšlenky naplňují mé bytí všude kdykoli. Moudrost je uchovaná v myšlenkách. Jak mám tedy nemyslet? Co se stane s mým hledáním moudrých? Je opravdová moudrost uchovaná snad jen v těle, srdci? V hlavě taky bude, jen nastavení je složité. Vlastně jen ta změna, nastavení je triviální. Kdo ale inklinuje k trivialitě? Chceme být efektivní, komplikovaní, zvláštní - kdo chce být obyčejný? Kdo chce být nicotný?
Každý originál, přesto všichni stejní. Budu ale zvláštní, když budu chtít být obyčejný? To je problémů ve světě logiky... Nejeden čas přemýšlím, kam nás logika dovede. Co bychom dokázali bez ní? Nakonec, triviálnost není asi jednoduchá. Ale opět extrém. Není střední cesty? A k čemu ta?

Když zapomenu všechno, co si pamatuji, budu to stále já? Kde jsem? Spousta lidí kolem mi připomíná, že žiju ze vzpomínek. Někdy. Myslím, že je dobré si připomínat. Pro uchování správného směru Cesty je třeba snad i vědět, kudy jsme šli dřív. I jak... K čemu to, když se ale při ohlédnutí zastavíme, zamotáme? Dezorientace. Jděme dál, proč se zastavovat, je-li život cesta... Není? Cíl už pro mě dávno není hlavní, přesto mě často směřují.
Spoustu lidí znám díky společné minulosti. Je fajn si popovídat, zavzpomínat. Co dál? Není dobré zažívat dál? Pojďte se mnou na skluzavku zážitků... ;)
Jsou i lidé, se kterými hlavně zažívám. Nenosím je v sobě, nejsou nikde uchovaní. Jsou pro mě ale v danou chvíli cennější něž kdokoliv jiný. Yes man! Let's go!

Kdepak zbyde mé hledání moudrosti? Není to taky cíl? Nemyslím na to, nechť není. Moudrost roste na stromech, když na ně vylezeme. A je uchovaná v nás samých, to každý je nějaká moudrost. Někdy nevychovaná a slabá. Někdy silná a ovlivňující. Někdy na vás skočí, ani nevíte kde jste.
Došel jsem k zajímavému poznání. Ona moudrost se nepředává lehce. Nestačí mluvit, musíte vyprávět. Nestačí ukazovat, musíte provádět. Nestačí radit, musíte učit. Nestačí filosofovat, musíte žít...

Rozdíly

Jsem dost a možná už i moc starý na to, abych viděl a rozpoznával rozdíly mezi lidmi. Na začátku jsem si myslel, že každý je skoro stejný. Někdo má třeba nějaká nadání, ale jinak máme stejné možnosti se stejně chovat. Čím jsem starší, víc jsem si všímal lidí spíše jako rodin a "vychovaných" struktur. Od každého jsem mohl něco očekávat, každý měl své představy o světě...
V pubertě se člověk nalézá a najednou se uvidí v kontextu svých spolužáků/okolí mimo rodinu. To je jasné, nějak se vyčleníme či začleníme, prostě heuréka! To jsem já! Ale co potom? Přichází mi na mysl, jak moc se dokážeme změnit... V 20 letech... Pozdějc...?
Máme svůj charakter, máme i své zkušenosti. Ty nás od sebe vzdalují dost. Ale naše tradice, předsudky, nezměnitelné povahové vlastnosti, zvyky? Ty nás činí ufony mezi sebou. Dva hodně si vzdálení lidé, nalezli by k sobě cestu na pustém ostrově? Měli by si co říct, zvykli by si na sebe?
Jaká je pýcha lidí, že by k sobě nepustili člověka, co je mu nesympatický. Když by s ním byl déle sám... Začínám věřit, že zatraceně velká. Proč si ale tak ubližovat? Stojí to za to nechat si ničit své chvíle jen svým egem?
Stále si myslím, že se dokážu přizpůsobit, takřka všemu, co se na mě přivalí. Prostě budu měkký a pružný. Nasaju. Nebudu bojovat, když vím, že to nemá smysl... Vím ale že dva lidé se k sobě přizpůsobují vždy těžce... Ale mohou se na sebe naladit tak?
Začínám mít pocit, že v životě člověka je zlomový bod, kdy už se přestává přizpůsobovat a pak začne být konstantní, svůj. A nikdy už nestihne změnit vše... Koukám na to pořád jen od sebe, je pro mě snadné se měnit, dělám to často a velmi nad tím přemýšlím. Spíš mi ale připadá, že u většiny jiných lidí to není o změnách, ale o sebepoznávání se...
Co dál?

Hádka

Takovou hádku jako dnes jsem ještě nezažil. Vzpomněl jsem si na AUM, jak jsem měl prožívat nepříjemně bolestivou emoci smutku. Tehdy jsem moc nevěděl jak, neměl jsem se k čemu upnout. Nestihl jsem si vybavit tu správnou polohu mysli, kterou znám asi z dětství, kdy jsem naposledy brečel jak o život. :) Dnes jsem si ale našel ložisko bolesti! Teda, když si člověk pustí k tělu blízko nějakého člověka a ten bouchne, to si zažijou pak věcí...
Jsem teď úplně vyčerpán, ale zato čistý. Je to jako jakési znovuzrození... Jsem odjakživa masochista, takže se rád koupu ve všem. Ale přijde mi, že když se v tom vyráchám pořádně, tak se pak mohu vklidu osušit a cítit se opravdu čistý. Po nějakou dobu. Než mě svět zase nechá napustit jedy a zly...
Jaké plyne ponaučení? Nyní se cítím velmi čistě. Před chvílí jsem se zase cítil velmi na dně. Ono je to asi dobré, přirozené. Myslím na toto: Dělej věci pořádně a užívej života plnými doušky! A už přinese cokoliv ;)

Úklid

Kdo by to byl řekl, že mám doma velmi bordelářskou sestru... Máme společný pokoj, tedy často sdílím společný prostor, žel většinou příliš vyplněn něčím, co mě příliš nenaplňuje - sestřiným nepořádkem. Můžete namítat možná, že chaos bych měl jako matfyzák uznávat a neměl by mě tolik znepokojovat. Tohle ale není náš případ. Není nepořádek jako nepořádek. Sestra to má všechno krásně uspořádané, vyrovnané v poličkách, na skříňkách, na stole. Ale je toho moc. Ve skříni, v koupelně. Příliš mnoho. Na zemi, na parapetu. Miniaturní a špinavé. Na židlích... Odpadkové...

A tak jsem se rozhodl, že už se na tom nebudu podílet. Jako několikaletý sdílník tohoto opravdového prostoru jsem byl většinou na vycházkách ve svém snovém světě a inu, považoval jsem náš pokoj spíše za sestřin. Zezemitěl jsem však a udělal změnu. Všechno jsem vzal a naskládal do tašek, které jsem jí zavřel do skříně. Bral jsem jen věci pro "ženskou krásu" a odpadky. Nezbylo nic než krásné volné plochy nábytku, které jsem pečlivě vytřel a ocenil. Nyní už se druhý den těším čistého prostředí, ve kterém jsem nežil prakticky od dětství, kdy jsem naposledy měl svůj vlastní pokoj.
Začínám mít nespoutané touhy čistit a uklízet :) Po dlouhé době i vlastní data na počítači, hudbu, ne-li jiné části mé 0-1 osobnosti. Kdy ale přijde na úklid vlastní mysli a těla? Ještě na to nejsem zralý? Je vidět, že jsou činy, ke kterým dospíváme léta, ač se daly vykonat mnohem dříve. Nebyl pro ně ale ten pravý okamžik. Myslím, že poznáme dobře, kdy nastane ten zralý čas - znáte takové to svrbění, říkající si o poškrábání. Jen jestli to nepřijde až moc pozdě...

Tlachy historie

V posledním půlroce jsem se více než kdykoli předtím setkával s minulostí. Potkal jsem se se smrtí mých oblíbených tet a strýců z dětství. Potkal jsem se s kamarády z dětského turistického oddílu, které jsem 10 let neviděl. Na nejmenovaném serveru jsem zpoznal pár nejmenovaných dlouho zapomenutých starých známých. Co ale ještě více, vzpomínal jsem...
Kolikrát jsem si krásně zatoužil být znovu na své oblíbené střední škole, v místečku klidu, veselí a jistoty. Taky v místě spousty času a možností - ještě jste nevybrali výšku, máte odpoledne čas na záliby. Jedna z mála věcí co jim nezapomenu je ale, že to bylo místo bez motivace. Neměl jsem nejmenší zájem něco dělat v hodinách dějepisu, biologie, fyziky, češtiny, téměř i matematiky... Bylo to až místo antimotivace, protože kdykoli jsem chtěl něco, bylo mi to zamezeno. Řečeno: "Ráži, už zase něco řešíš." Potlačovali mi ducha, jak to jen šlo, to jim NIKDY nezapomenu.
Nikdy jsem proto neměl moc velkou šanci se začít zajímat o dějiny, kultury. Jen sám, když si zjišťuji, tak mě to naplňuje. Začíná mě to čím dál víc bavit - zkoumat nějaké historické souvislosti. Příčiny, důsledky, vlivy náhody... Hodně i z matematického hlediska. Pořád chci naprogramovat nějakou simulaci vývoje národa, kultury. Cítím, jak si pomalu tvořím oblast svého zájmu :)
Nicméně, neustále se přitom obracím do minulosti, a taky do té své. Kdybych zapomněl, že jsem žil, nebyl bych teď šťastnější? Vím už, že toužení po času uplynulém mi k ničemu nebude. Tak proč se nezaměřit na to, co dělám právě teď? Představte si sebe za 5 let, kdy budete úplně stejně toužit být v situaci, v jaké jste nyní! To je přece moc dozadu obrácená hlava, měl bych se koukat dopředu. Nebo ještě lépe, prostě kolem sebe :)
Tak jsem opět dospěl k tomu, abych byl více v aktuálnu než jinde. A opět mne to trochu děsí, ale zároveň velmi uklidňuje. Kde jinde bych vlastně měl žít?? ;)

Nothing

AUM

Před dvěma dny jsem se zúčastnil celodenní meditace, jejíž součástí byla i meditace nazývaná AUM. Je to intenzívní zážitek aktivní společenské meditace, který sám trvá asi dvě a půl hodiny, nicméně jeho následky pro mě jsou těžko měřitelné. Prožívám nyní snad jedny z nejsilnějších dnů svého života. Nemůžu tedy dost dobře přirovnat ono zapůsobení ve srovnání s jinými prožitky, kterými jsem prošel.
Meditace AUM prochází 12 různými fázemi a je zaměřená na protiklady. Hlavní složkou jednotlivých fází jsou emoce a jejich naprosté prožívání. Jedním z výsledků, které se po meditaci dostaví, je vycentrovanost osoby a celkový soulad vnitřních prožitků. Odžijete si své potlačované emoce a projdete velkou sprchou energie. Hlavní běhoun času obstarává vaše energie, je to jako kdyby čas běžel jen kvůli vám.
Tento semestr jsem ve škole docházel na skvělý seminář Komunikace a rétorika. Vyučuje ho jeden moc sympatický týpek, zkušený pedagog, který se zaměřuje na osobnostní a sociální výchovu. A ke komunikaci nám toho řekl opravdu spoustu, ale také trochu mimo ni. Najednou si člověk uvědomuje mnoho věcí, kterých si předtím tolik nevšímal. Například jak málo lidé vyjadřují své emoce. Jejich vyjádření často omezí na slova: líbí se, nelíbí se. Ani neznají, jak pojmenovat, co se uvnitř nich odehrává, tak jak by je potom mohli dokonce nějak zvládat?
Umíte ovládat svou zlobu? Spoustu z nás se jistě nějak naučí neagresivitě, v dnešní době je to docela moderní. Ale ta energie ve vás v tu chvíli nezmizí. Když s tím nic neuděláte, tak nějak si v sobě zaděláte na budoucí problém, protože někde vevnitř se ta zlost usadí a počká si na ten nejnevhodnější okamžik, kdy se projeví... Co takhle tu emoci nepotlačovat, prostě si ji užít? Když zmizí zdroj zloby, není třeba dál mít špatnou náladu, prostě tu energii změňte!
To je věc, kterou ve mně kupříkladu probudila AUM. Nejenže umím rychle střídat emoce, mohu si je náležitě užít a tím jaksi žít velmi naplno. Vnímám hodně plně. Je to skvělé... Někdo by mě mohl označit za emočně nevyrovnaného, asi že střídám nálady tak často. Ale když ono to jde tak lehce, tak proč si to konečně v životě neužít?!
Nejen, že jsem se během meditace velmi fyzicky unavil, dostal jsem do sebe také velmi mnoho vnitřní energie. Prožívám o mnoho silněji. Včera jsem zažíval jedny z nejhorších chvil, co kdy pamatuji. Tak silně mě provázely vlny smutku, že jsem nevěděl co s tím. Hlava mi bzučí, hraje stále stejnou písničku... Sám energii smutku změním hravě, ale hlava co chvíli napotvoru vrací zpět monotónní buchbuch. Hlava je pěkná potvora, i když ji mám rád.
"Hlava může za všechno trápení a problémy světa."
Cvičím své tělo, své emoce... No, asi je pomalu na řadě mysl na probrání. Ale nevím, jestli matfyzácké zkoušky zrovna poslouží tomuto účelu. No, asi ještě něco musí přijít. A pak budu vědět, cítit i žít. :)