Úklid

Kdo by to byl řekl, že mám doma velmi bordelářskou sestru... Máme společný pokoj, tedy často sdílím společný prostor, žel většinou příliš vyplněn něčím, co mě příliš nenaplňuje - sestřiným nepořádkem. Můžete namítat možná, že chaos bych měl jako matfyzák uznávat a neměl by mě tolik znepokojovat. Tohle ale není náš případ. Není nepořádek jako nepořádek. Sestra to má všechno krásně uspořádané, vyrovnané v poličkách, na skříňkách, na stole. Ale je toho moc. Ve skříni, v koupelně. Příliš mnoho. Na zemi, na parapetu. Miniaturní a špinavé. Na židlích... Odpadkové...

A tak jsem se rozhodl, že už se na tom nebudu podílet. Jako několikaletý sdílník tohoto opravdového prostoru jsem byl většinou na vycházkách ve svém snovém světě a inu, považoval jsem náš pokoj spíše za sestřin. Zezemitěl jsem však a udělal změnu. Všechno jsem vzal a naskládal do tašek, které jsem jí zavřel do skříně. Bral jsem jen věci pro "ženskou krásu" a odpadky. Nezbylo nic než krásné volné plochy nábytku, které jsem pečlivě vytřel a ocenil. Nyní už se druhý den těším čistého prostředí, ve kterém jsem nežil prakticky od dětství, kdy jsem naposledy měl svůj vlastní pokoj.
Začínám mít nespoutané touhy čistit a uklízet :) Po dlouhé době i vlastní data na počítači, hudbu, ne-li jiné části mé 0-1 osobnosti. Kdy ale přijde na úklid vlastní mysli a těla? Ještě na to nejsem zralý? Je vidět, že jsou činy, ke kterým dospíváme léta, ač se daly vykonat mnohem dříve. Nebyl pro ně ale ten pravý okamžik. Myslím, že poznáme dobře, kdy nastane ten zralý čas - znáte takové to svrbění, říkající si o poškrábání. Jen jestli to nepřijde až moc pozdě...

Tlachy historie

V posledním půlroce jsem se více než kdykoli předtím setkával s minulostí. Potkal jsem se se smrtí mých oblíbených tet a strýců z dětství. Potkal jsem se s kamarády z dětského turistického oddílu, které jsem 10 let neviděl. Na nejmenovaném serveru jsem zpoznal pár nejmenovaných dlouho zapomenutých starých známých. Co ale ještě více, vzpomínal jsem...
Kolikrát jsem si krásně zatoužil být znovu na své oblíbené střední škole, v místečku klidu, veselí a jistoty. Taky v místě spousty času a možností - ještě jste nevybrali výšku, máte odpoledne čas na záliby. Jedna z mála věcí co jim nezapomenu je ale, že to bylo místo bez motivace. Neměl jsem nejmenší zájem něco dělat v hodinách dějepisu, biologie, fyziky, češtiny, téměř i matematiky... Bylo to až místo antimotivace, protože kdykoli jsem chtěl něco, bylo mi to zamezeno. Řečeno: "Ráži, už zase něco řešíš." Potlačovali mi ducha, jak to jen šlo, to jim NIKDY nezapomenu.
Nikdy jsem proto neměl moc velkou šanci se začít zajímat o dějiny, kultury. Jen sám, když si zjišťuji, tak mě to naplňuje. Začíná mě to čím dál víc bavit - zkoumat nějaké historické souvislosti. Příčiny, důsledky, vlivy náhody... Hodně i z matematického hlediska. Pořád chci naprogramovat nějakou simulaci vývoje národa, kultury. Cítím, jak si pomalu tvořím oblast svého zájmu :)
Nicméně, neustále se přitom obracím do minulosti, a taky do té své. Kdybych zapomněl, že jsem žil, nebyl bych teď šťastnější? Vím už, že toužení po času uplynulém mi k ničemu nebude. Tak proč se nezaměřit na to, co dělám právě teď? Představte si sebe za 5 let, kdy budete úplně stejně toužit být v situaci, v jaké jste nyní! To je přece moc dozadu obrácená hlava, měl bych se koukat dopředu. Nebo ještě lépe, prostě kolem sebe :)
Tak jsem opět dospěl k tomu, abych byl více v aktuálnu než jinde. A opět mne to trochu děsí, ale zároveň velmi uklidňuje. Kde jinde bych vlastně měl žít?? ;)