Aktivní meditace je skvělá zkušenost, která celkem účinně a rychle dokope člověka ke stavu "bez myšlení". K tomu nádhernému pocitu, který znají i všichni ti, kdo jednou okusili alkohol, sex či podobné odreagovávací drogy. Pokud je technika meditace nějak zvláštní, člověk jako bonus může zažít i různé pocity, se kterými se běžně nesetká, to ale každá nová droga zařídí taky.
Proč teda nejet ve hédonickým rauších dnešní doby plné uvolněnosti a otevřenosti takřka všemu? Nabídky se doslova vnucují na každém kroku, s morálkou si dnes každý vytírá zadek. Nikdo vás nebude odsuzovat. Užívání si je v dnešní době samozřejmé a běžně uznávané jako nedílná součást života.
Udělejme si malé zamyšlení. Představte si, že jste umělec. Co dělat? Máte nějaké nadání, zajímáte se o svět kolem sebe. Můžete se vyjadřovat o tom, co vás tlačí. Taky se snívá, když máte velkou představivost a duše je optimistická. Jenže Musa vás opustila. Proč nevyužít běžných povzbuzováků - kafe, cigaret, slasti lidské...? Není snad osvícenější malovat nahý nahé, skládat písně sjetý, tvořit pln adrenalinu nezákonné? Jak vás může napadnout něco originálního v každodenní suchosti?
Co je pak ale umělec vzhledem ke svému umění? Používá snad své tělo jako prostředníka k promlouvání Boha, když se vypíná vínem a nažhavuje orgiemi? Najdeme v díle ještě stopu člověka, který ho tvořil? Nestává se tím umění samo živým a nejsou pak všechny uměleckosti jen velké příšery, které nutí ty "povolnější" k tomu, aby je vetknulo skrze své disposice do světa? Není to Hédoné samo, které nás chytí do své sítě?
Co má tedy meditace navíc oproti raušům? Myslím, že je to jakási "filosofie". Je to pozadí, které staví člověka na určitou cestu. Meditace se často odlišuje tím, že je považována za vědomou činnost. Rozdíl mezi meditativní myslí a nemeditativní spočívá ve vědomosti jednání. Můžeme vědomě usínat, vědomě sedět, vědomě tančit a vstupovat do nemyšlení, vědomě žít. Je tedy ono vědomí tímto pozadím, na kterém se rozlišuje mezi osvíceným a hédonickým, mezi stoupání po kruzích nahoru a plazením se při zemi?
Jak mám tedy dosahovat stavu nemyšlení? Na jednu stranu zdá se, že jediná správná cesta vede skrze vědomé meditace, kdy odhodím své myšlenky zcela uvědoměle, rozhodnu se nepřistoupit na jejich hru a vyřadím je ze hry. Kdo je ale pak to já, které to učiní? Povede se mi vůbec odhodit myšlení, dokud si budu myslet, že o všem rozhoduji Já? Je tedy vědomí něco méně než vlastní ego?
Kde ho ale hledat? Ve smyslech a prožívání snad? Není tedy lepší cesta v umění s Uměním, tedy se všemi metodami a možnostmi, které mi dnešní svět nabízí? Zkoušet všechno co jde a jít naproti Muse, která si mě dozajista všimne? Je to takové myšlení bez myšlení, toulat se světem a věřit v Osud.
Jenže co naplat, když mi zkušenost říká, že abych v kritické situaci dokázal jít hloubš, potřebuji větší nadhled, který získat určitým "filosofickým pozadím", které mi dává vodítko, čeho si všímat. Ono pozadí je pro mne asi mistr, který mi chybí, aby mě vedl. Bez mistra potřebuji aspoň filosofii, aby mi věci dávaly smysl. Dokázal bych žít v čiré náhodnosti, nebo by pak už život pozbyl krásu a přestal by mě "bavit"?
Je to asi můj kóan, který řeším. Paradox, který nelze vyřešit. Myslet bez myšlení či nemyslet s myšlením?
Už asi, abych mlčel...
