Tak jsem si zase pohnojil život. Vstup do nového roku byl řádně okořeněn kořenem křenu. Pálivý přebytek zeminy v puse, zamotané a duté vztahy s lidmi, to vše obklopuje mou mysl od chvíle, co jsem vstal po silvestrovké noci. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu? Teď jsem ochutnal trochu starého a nestačím se divit. Je pořád stejný, nic se v něm nemění, jen se znovu více zamotává.
Žil jsem teď na výšce v trochu jiném světě. Připadal jsem si sám. Nyní jsem jukl do prostoru, který mě vychoval. A zas jsem sám :) Stále dokola, co jsem dřív vymyslel, ztratil jsem. Musel jsem k tomu znovu dospět, pak zjistit, že už jsem to dřív chápal. Vidím teď vše z jiného pohledu, nebo je to stále ten samý a já naň zapomněl?
Přijde mi, že jsem vždycky nějak mimo. Kdy jsem zažil pocit, že bych opravdu patřil tam, kde zrovna jsem? Snad už si ani nevzpomínám, no... Někdy to bylo. Asi na nějaké soustředku od matfyzu, proto na ně teď tak s láskou vzpomínám. Proto sám organizuji soustředko, chci zprostředkovat ten pocit i jiným. Je to stav, na který se nezapomíná...
Pořád nevím, čím to je, že jsem často tak mimo? I když se snažím, o co chci. I když se nesnažím (no to obzvlášť), tak nějak tak vypadnu. Je to něco ve mně? Nebo je to vlastnost mého okolí, že se k nim prostě nehodím? Potřebuji něco jiného? Nebo jsou mi všichni takovým zrcadlem, a je to přesně to, co potřebuji, abych dál rostl?
Kolik moudrosti vedle sebe vidím, přesto se z ní nikdo nepoučuje. Kolik inteligence všude kypí, leč nikdo ji neužívá chytře. Zakopavám o mladý potenciál, který se sám pohřbil, že čouhá ze země jen kus ruky, kterou se zahrabal. Mám hrabat, nebo hnojit??!? Hnojím, když vidím rostlinu, hrabu, když vidím potenciál. Co když nic nevidím?!
Skončí někdy tenhle cyklus? Co mám dělat teď, když vím, že mám nekonečně možností. Mám zůstat a čekat, až něco přijde? Mám si něco přát, o něco se snažit? Mám se nadechnout znovu čerstvého vzduchu? Mám otevřít okna a pustit do místa, kde žiju, čerstvý vzduch? Vydrží ale rostlinky, které mi tu rostou? A bude špatně, když nevydrží...?
Žil jsem teď na výšce v trochu jiném světě. Připadal jsem si sám. Nyní jsem jukl do prostoru, který mě vychoval. A zas jsem sám :) Stále dokola, co jsem dřív vymyslel, ztratil jsem. Musel jsem k tomu znovu dospět, pak zjistit, že už jsem to dřív chápal. Vidím teď vše z jiného pohledu, nebo je to stále ten samý a já naň zapomněl?
Přijde mi, že jsem vždycky nějak mimo. Kdy jsem zažil pocit, že bych opravdu patřil tam, kde zrovna jsem? Snad už si ani nevzpomínám, no... Někdy to bylo. Asi na nějaké soustředku od matfyzu, proto na ně teď tak s láskou vzpomínám. Proto sám organizuji soustředko, chci zprostředkovat ten pocit i jiným. Je to stav, na který se nezapomíná...
Pořád nevím, čím to je, že jsem často tak mimo? I když se snažím, o co chci. I když se nesnažím (no to obzvlášť), tak nějak tak vypadnu. Je to něco ve mně? Nebo je to vlastnost mého okolí, že se k nim prostě nehodím? Potřebuji něco jiného? Nebo jsou mi všichni takovým zrcadlem, a je to přesně to, co potřebuji, abych dál rostl?
Kolik moudrosti vedle sebe vidím, přesto se z ní nikdo nepoučuje. Kolik inteligence všude kypí, leč nikdo ji neužívá chytře. Zakopavám o mladý potenciál, který se sám pohřbil, že čouhá ze země jen kus ruky, kterou se zahrabal. Mám hrabat, nebo hnojit??!? Hnojím, když vidím rostlinu, hrabu, když vidím potenciál. Co když nic nevidím?!
Skončí někdy tenhle cyklus? Co mám dělat teď, když vím, že mám nekonečně možností. Mám zůstat a čekat, až něco přijde? Mám si něco přát, o něco se snažit? Mám se nadechnout znovu čerstvého vzduchu? Mám otevřít okna a pustit do místa, kde žiju, čerstvý vzduch? Vydrží ale rostlinky, které mi tu rostou? A bude špatně, když nevydrží...?
