Měšce plné otázek

V čem je kormidlovat lepší než se nechat unášet?

Kde je naše duše – spočívá v jsoucím listu či v pohybu samotném?

Je vůbec dobré představovat si duši oddělenou od těla, od hmoty?

Není pak duše i v stromech, městech, starých domech, planetě či vesmíru?

Bolí kořen, když je nad ním jen pahýl tvaru pařezu?

Je snad vícero světů, v jednom vládnou myšlenky a v druhém fyzikální zákony?

Co jsou pak emoce či dokonce pudy?

Myšlenky a hlava, emoce a srdce, svědomí a pupek, pudy a genitálie?

Co jsou to čakry a co znamená nevěřit jim?

Ve světě chytrost, v pohádkách láska, v ideálech svědomí, v životě pudy vítězí?

Je vítězství lepší než prohra?

Je důležité dělat, co je lepší?

Je lepší, co je lepší?

Existuje lepší?

Kdo postupuje velké pátrání po stopách kvality?

Kdo zná své tělo a cítí svou duši?

Kdo je onen ten s vědomím?

Co je vědomí?

A pomůže nám v tom všem hledání logika, nauka slov a řečí?

Záleží kudy jdeme

V myšlenkách v matematickém světě se v poslední době velmi rád zatoulávám do analogií v reálném světě. Celá matematika tak získává na zajímavosti jako zdroj poučení pro náš život a odkrývání všech možných tajemství...

Tak teď mě například cvrnklo do nosu objevení cestování v komplexních číslech. Když totiž jsem v nějakém bodě a cestuji z něj do jiného bodu, záleží totiž velmi na tom, kudy se vydám. Pokud budu například cestovat po komplexním logaritmu kolem nuly (vrcholu hory) a obejdu ji zleva, zjistím, že jsem v jiné výšce než když dojdu na "to samé" místo, ale obešel jsem ji zprava. V tomto konrétním případě se výšky od sebe budou lišit o určitý násobek imaginárního čísla i. Zjednodušeně řečeno, dojdu na správné (stejné) místo, ale cestou naberu jinou imaginární zátěž.

Přijde mi, že je ve společnosti spousta věcí, která nějak nepočítá s imaginární zátěží. Lidé často někam dojdou a zjistí, že je jim tam dobře. Jsou natolik spokojení a vidí, že tam s nimi přišla i spousta dalších lidí, že se rozhodnou o tomto místě říci zbytku světa. A ukážou jim, kde to místo je. Jaksi jim ale už neukáží cestu - v jiném, zákeřnějším případě, jim cestu ukazují, ale jinou (často zjednodušenou). Tato jiná cesta ale vybaví cestovatele často zcela jinými hodnotami a ti nakonec dorazí na místo. Společnost se pak diví, jaktože tito lidé, kteří prošli tak jednoduchou cestou promyšlenou tolika mozky, nejsou stejní a nemají tytéž hodnoty...

Jako příklad za všechny uvádím třeba maturity či obecněji systém vzdělávání. Jednou měla určitá skupina lidí znalosti hodné toho, aby se daly považovat za kánon vzdělanosti. A tak se sepsaly a sestavila se z nich maturitní zkouška. V myšlení se pak všem mlčky objevuje  ovšem zjevně neplatné tvrzení, že po splnění maturitní zkoušky máme v člověku zaručenou vzdělanost. Ach jak rozšířený je tento blud. A jak se prohlubuje zaváděním dalších formálních testů a zkoušek, které mají u člověka zaručovat určité hodnoty. Co vlastně tyto testy ale nakonec zaručí?