V posledních dvou měsících navštěvuji jednou týdně seminář základy víry, který je pořádán v kostele Nejsvatějšího Salvátora a vede ho prof. Tomáš Halík. Tento velmi moudrý a znalý člověk je celkem známou tváří křesťanství u nás v médiích. Na jeho bohoslužby se lidé jen hrnou. Jsem tedy vskutku poctěn, že mohu naslouchat jeho výkladům nejrůznějších součástí katolické církevní tradice.
Neměl jsem nikdy příliš otevřenou mysl vůči křesťanům ve smyslu jejich bezrozpornosti a promyšlenosti chodu světa. Takříkajíc jsem podléhal všeobecným předsudkům, redukcím, vágním zevšeobecním. Celkově mohu říct, že jsem neměl takový nadhled, byť jsem si připouštěl, že jim moc nerozumím (a jak známo, to, čemu nerozumím a nechci rozumět, nemám rád - stavím se vůči tomu spíše s negativním zaujetím) s tím, že jen nemám moc čas/chuť jim rozumět. Ono s takovým stavem se ostatně v teoretické (myšlenkové) rovině nedá ani moc dělat. Jediné, co to překousne, je nějaká zkušenost.
Jako první mě (již před nějakou dobou) oslovilo prožití Halíkovy mše ve vší úplnosti. Se svou otevřeností a citlivostí jsem zažíval jisté "náboženské" pocity. Vysvětleno spíše psychologicky, cítil jsem "na vlastní kůži", co takové kázání s lidmi (i se mnou samým) dělá. Není to pouhé triviální vymývání mozku, jak mohou leckteří neznabozi tvrdit. Řekl bych spíš, že je to jisté "umývání mozku". Umývá se prvky meditace, prvky modlitby a prvky zamýšlení, které vede k reflexi vlastního života a určité péči od duši. Co taková meditace dokáže, už si dokážu představit. O modlitbě jsem jen četl a vyzkoušet si ji v pravém smyslu, to bude věřím hluboké. Těším se, jestli mě to naučí. A zamýšlení se je díky Halíkově rétorice opravdu zajímavé a dalo by se říci obecně přínosné.
Na Halíkův výklad mohou s jistou mírou nadsázky chodit dělníci i profesoři. Mluví jednoduše a přímě, přesto hluboce a v souvislostech. Uvádní nejen křesťanské pohledy na věc a hledá pravdu. Krásně se chvěje (viz jeho kniha Co je bez chvění, není pevné) a uznává nejistoty. Ne bez důvodů bývá často poukazováno také na to, že stojí tak trochu na okraji katolické obce a není všude tak slavně přijímán. Jeho pohled na věc ovšem, tak jak jsem ho doposud poznal, je plný nadhledu a životní moudrosti. Nesetkal jsem se doposud s myšlenkou, která by mě nějak odradila od jeho přednášek (tj. např. s nějakým zjevně omezeným předpokladem), spíše naopak. Hloubka jeho myšlenek skloubená s jeho přirozeným člověčenstvím ve mně budí pocit moudrého přítele, který dokáže osvětlit pohled na věc a upozornit na mnohdy skrytá nebezpečí. (Jedním z takových nebezpečí, které si v poslední době stále více uvědomuji, je naprostá "nezkušenost" dnešní mladé generace včetně mě s psychologickými a etickými fenomény minulého režimu. To, co se učíme ve školách je omezené a zkreslené. Bez autentického vyprávění lidí, kteří skutečně pamatují, tj. byli u toho, dnešní mladí nemají jak těchto zkušeností využít, poučit se z nich. Bez tohoto můžeme pozorovat jen další opakování historických chyb, které si žel velká většina společnosti neuvědomuje.)
Halíkova reprezentace katolické víry je mi velmi sympatická a dalo by se říci, že mě okouzlila. Je zřejmé, že celá církev se tím nemění. Mění se ale hloubka pohledu na nejrůznější kroky papeže či různé pozice církve v historických souvislostech, které bývají velmi často rychle odsuzovány. Přiznat, že jsem křesťan je nyní pro mě stejně těžké jako přiznat, že jsem Čech (což také není snadné) se všemi důsledky, které z toho plynou. Spousta složitých věcí se nám jeví výrazně různě podle úhlu pohledu. Problém nastává jen v tom, že lidem chybí nadhled, že jednotlivci mají jednoduše ony úhly každý jiný.
Myšlenka na závěr:
"Svět je velmi složitý právě proto, že je tak jednoduchý..."
Neměl jsem nikdy příliš otevřenou mysl vůči křesťanům ve smyslu jejich bezrozpornosti a promyšlenosti chodu světa. Takříkajíc jsem podléhal všeobecným předsudkům, redukcím, vágním zevšeobecním. Celkově mohu říct, že jsem neměl takový nadhled, byť jsem si připouštěl, že jim moc nerozumím (a jak známo, to, čemu nerozumím a nechci rozumět, nemám rád - stavím se vůči tomu spíše s negativním zaujetím) s tím, že jen nemám moc čas/chuť jim rozumět. Ono s takovým stavem se ostatně v teoretické (myšlenkové) rovině nedá ani moc dělat. Jediné, co to překousne, je nějaká zkušenost.
Jako první mě (již před nějakou dobou) oslovilo prožití Halíkovy mše ve vší úplnosti. Se svou otevřeností a citlivostí jsem zažíval jisté "náboženské" pocity. Vysvětleno spíše psychologicky, cítil jsem "na vlastní kůži", co takové kázání s lidmi (i se mnou samým) dělá. Není to pouhé triviální vymývání mozku, jak mohou leckteří neznabozi tvrdit. Řekl bych spíš, že je to jisté "umývání mozku". Umývá se prvky meditace, prvky modlitby a prvky zamýšlení, které vede k reflexi vlastního života a určité péči od duši. Co taková meditace dokáže, už si dokážu představit. O modlitbě jsem jen četl a vyzkoušet si ji v pravém smyslu, to bude věřím hluboké. Těším se, jestli mě to naučí. A zamýšlení se je díky Halíkově rétorice opravdu zajímavé a dalo by se říci obecně přínosné.
Na Halíkův výklad mohou s jistou mírou nadsázky chodit dělníci i profesoři. Mluví jednoduše a přímě, přesto hluboce a v souvislostech. Uvádní nejen křesťanské pohledy na věc a hledá pravdu. Krásně se chvěje (viz jeho kniha Co je bez chvění, není pevné) a uznává nejistoty. Ne bez důvodů bývá často poukazováno také na to, že stojí tak trochu na okraji katolické obce a není všude tak slavně přijímán. Jeho pohled na věc ovšem, tak jak jsem ho doposud poznal, je plný nadhledu a životní moudrosti. Nesetkal jsem se doposud s myšlenkou, která by mě nějak odradila od jeho přednášek (tj. např. s nějakým zjevně omezeným předpokladem), spíše naopak. Hloubka jeho myšlenek skloubená s jeho přirozeným člověčenstvím ve mně budí pocit moudrého přítele, který dokáže osvětlit pohled na věc a upozornit na mnohdy skrytá nebezpečí. (Jedním z takových nebezpečí, které si v poslední době stále více uvědomuji, je naprostá "nezkušenost" dnešní mladé generace včetně mě s psychologickými a etickými fenomény minulého režimu. To, co se učíme ve školách je omezené a zkreslené. Bez autentického vyprávění lidí, kteří skutečně pamatují, tj. byli u toho, dnešní mladí nemají jak těchto zkušeností využít, poučit se z nich. Bez tohoto můžeme pozorovat jen další opakování historických chyb, které si žel velká většina společnosti neuvědomuje.)
Halíkova reprezentace katolické víry je mi velmi sympatická a dalo by se říci, že mě okouzlila. Je zřejmé, že celá církev se tím nemění. Mění se ale hloubka pohledu na nejrůznější kroky papeže či různé pozice církve v historických souvislostech, které bývají velmi často rychle odsuzovány. Přiznat, že jsem křesťan je nyní pro mě stejně těžké jako přiznat, že jsem Čech (což také není snadné) se všemi důsledky, které z toho plynou. Spousta složitých věcí se nám jeví výrazně různě podle úhlu pohledu. Problém nastává jen v tom, že lidem chybí nadhled, že jednotlivci mají jednoduše ony úhly každý jiný.
Myšlenka na závěr:
"Svět je velmi složitý právě proto, že je tak jednoduchý..."
