Vždy, když se vrátím z nějaké takové podobné velké akce jako je tato, mám chuť sem napsat úplně všechno. Pak přijde druhá myšlenková vlna, která mi říká, napiš sem jen to výrazné, navnaď, protože kdo neokusí, stejně nepochopí. Jako se ŠMF. Stejně bych zapomněl na nějakou důležitost, tak všechno raději osobně vyprávím. Proto jen útržky :)Celkově musím celou akci hodnotit pozitivně, ačkoliv ti, co tam byli se mnou jistě potvrdí, že spousta věcí (zejména organizačních) docela drhla. Ne vždy se vydaří, ale teď jsem o mnoho zkušeností bohatší (co se organizace větší akce týče) a ničeho nelituji. Jen už vím, že je potřeba velmi dobře zvážit, s jakými lidmi tam skutečně chcete jet, protože v nějaké dálce se to pak těžko bere zpět. Neumím odmítat, ale tato otevřená výprava mě naučila, že si tohle příště na triko neberu a radši řeknu ne... Nenechám se ale kazit dojmem některých zúčastněných a už jen ze svého pohledu... ;P
Bylo to úžasné, skvělé... Velmi lituji, že jsem neměl vlastní foťák, ale aspoň mě to nutí s tím něco dělat. Díky Ireně sem ale přesto mohu naservírovat pohled jejího oka ;) Hrubý nástin toho, kde jsme byli připravil Iris v Google Maps. A teď už!Inu, cestovali jsme v Banátu - jeli jsme sem s cílem navštívit místní české vesnice. Tam jsme dorazili druhým dnem, kdy jsme chytli jako poslední stop samotného hostinského ze Sfanta Eleny, který zrovna dovážel svým obrovským autem (kam se nás všech sedm krásně naskládalo) rychlou porci zmrzliny. To byla pro mě tak trochu předzvěst toho, že zrovna okrajová Sfanta Elena je docela turisty prolezlá a i oni tvrdili, že jich tam jezdí spousta. Nakonec ale, když si odmyslím tamější hospody, mají ještě dost zachovalou kulturu a nejsou tak moc ovlivněni agroturismem. Znát to ale je, což člověku přijde docela škoda...
Více jsme se zastavili až v druhé vesnici - v Gârnicu. Tam jsme došli k jednomu večeru a skončili v jedné ze dvou hospod - v té starší (říkali jsme si, že bude dobovější). Hospodský byl, stejně jako všichni lidé, které jsme tam zatím potkali, velmi milý a přívětivý. Dal nám ochutnat jeho domácí pálené slivovice a tak jsem neodolal a koupil flašu :) Spali jsme u něj na zahradě, takže jsem se naštěstí nemusel motat moc daleko. Byla silná! Někdo si nakonec přivezl i vzorek :) Tak co, Laupi, nezahučel už? ;)
Jéjej, to jsem toho tolik vypil?? :D
Ve třetí vesnici v Ravensca jsme si prohlédli místní základní školu s muzeíčkem, ve kterém nás provedla sama paní učitelka. Zdá se, že pracují s počítači víc než my tady :) Ale co, taky jich je na pět počítačů v celé škole jen osm. Mají krásně zařízenou třídu, ale nutno přiznat, že hlavně z příspěvků ostatních.
Výborný byl místní sýr i med. Po pečivu se zem slehla již za svítání. Všude jsme potkávali povozy s koňmi, kozy, krávy, kravince... Vodu jsme nabírali z rumpálovitých studní.
Pak jsme pokračovali z kulturnějších vesnic do volnější přírody. Jeden německy mluvící obchodník, kterého jsme stopli, nám poradil, že je zachovalá moc krásná příroda v Cheile Nerei a jen, co jsme to zřeli na mapě, bylo jasné, že o to nesmíme přijít. Fakt to stálo zato. Nádherné skály okolo říčního koryta. Docela dobrodružná cesta po značce. Jedna polorozpadlá dřevěná lávka (nebo jak se tomu říká), na kterou nejdřív nikdo nechtěl ani vstoupit, až jsme si všichni oddechli, že značka vede dál podél řeky... Nakonec
v nás ale dohlodalo a většina jsme se koukli až na druhou stranu, kde jsme viděli, na čem visí jeden kus lana a začlo nám být špatně :D (jeden rezavý drátek...)Viděl jsem pár hadů, škorpionů, nějakou vysokou, co ostatní neviděli. Zmiji ani medvěda jsme nespatřili a myslím, že jsme za to spíš rádi. Aspoň co se týče medvěda byla skupina značně vystrašená, a když pak byl vyvolán poplach kvůli skupince pěti krav, co šli podél řeky, všichni měli bobky až za ušima :)
Co se mi tu nelíbilo, byly hromady odpadků. Ze začátku kolem řeky stanovala (v tom vedru!!) velká kupa rekreantů a kolem všude papírky, flašky. Pálili tam plasty, pouštěli hlasitou hudbu a vůbec kazili dojem např. ještě z Lacul Dracului - Dračího jezera, jednoho velkobodu v celé oblasti. Později po cestě už nedojela auta, tak jsme tam takřka nikoho nepotkali a už to bylo fajn. Na některých místech ale byly obrovské zaschlé kupy plastových lahví, nejspíš přinesených nedávnou povodní...Předposlední večer před spaním jsme se zaslouženě koupali v jedné nádržce řeky, když nám jeden místní Rumun nabízel, že u něj můžeme v noci přespat, protože se o nás prý bojí, aby nás tady nepřepadli. Nakonec jsme souhlasili, i když někteří z toho byli pořádně vystrašení. Než pro nás přijel autem, připravovali jsme se na krizovou situaci, při níž by mohl vytáhnout samopal, kluky zastřelit, holky znásilnit a pak odvézt do Srbska... Prostě, byl to strašně milý člověk a společně s jeho ženou nás uvítali u sebe doma, dali nám večeři a docela dlouho jsme si s nimi povídali. Jeho žena byla cikánka a uměla snad 5 jazyků, díky nimž jsme si s ní povídali takřa bez obtíží plynně česko-nějak.
Zvenku domek vypadal dost zchátrale asi jako všechny ostatní všude ve vsi. Vevnitř ale, kde nás nakonec nechali spát, nám to úplně vyrazilo dech. Barevně vymalované stěny, všechno zdobené a pokryté různými dekami a koberci. Neskutečně přepychové. Ráno nám ještě připravili snídani, až všem bylo strašně trapně, že se jim nemáme pořádně jak odvděčit. Byl to skutečně ten zážitek, ke kterému pasuje jejich: "Host do domu, Bůh do domu." Tady jsme si pořádně uvědomili, jak silně jsou všichni věřící.
To mi potvdil ještě zážitek v obrovském kostele v Timişoaře, kde jsem si chvilku poseděl a nasával atmosféru všech modlících se a křižujících se. Opravdu mocná magie...
A teď ještě nějaké fotky ;)
Místní bezdomovec v Reşiţa nás o čemsi přesvědčuje. Škoda, že mu nerozumíme...
Čápi a studna v jedné trochu honosnější vesnici, skrz kterou jsme stopovali.
Náměstí v Timişoaře... Opravdu přeplněné :D
A to by nebylo, abych se nepochlupil, že jsme vylezli na jeden komín (či snad nádržku??) poblíž převýchovného centra pro mladistvé v Buziaşi. Kolik mohl mít? Tak 25 m? :D
