Osho podruhé, potřetí a ještě stokrát.
Když jsem četl svou první knihu od něj, už tehdy mě napadlo, že to byla osudová volba. Bylo mi tehdy čerstvých šestnáct let a byl jsem tehdy velmi otevřen divadlu, zpěvu a umění vůbec, když mě oslovila myšlenka meditace. To tajemné slovo mě vzrušovalo a představoval jsem si pod ním úžasné zklidnění a zbystření mysli, které jsem se toužil naučit. Tak jsem si v městské knihovně vyhledal heslo meditace a půjčil si jakousi Oranžovou knihu. Ta sice hovořila o nějakých aktivních meditacích, ale to mi vůbec nevadilo, protože beztak všechny ostatní knihy byly rozpůjčované.
Byla to útlá oranžová knížečka s divným vousatým chlapíkem s roztomilou hučkou na hlavě, že jsem neodolal a dál se na tu knížku nedíval, těše se na její pomalé otevření někde v klidném místě. Konečně nastal onen okamžik a místo rad, jak meditovat, dostal jsem rady, jak žít. Tolik moudrosti skloubené s živou praktičností každodennosti jsem nikde do té doby neviděl. Tato kniha mě naučila dívat se na svět dětskýma očima. Naučila mě se usmívat. Naučila mě, že ideje mají v mé mysli své místo a že to, co dělám z plného srdce, je v nejlepším pořádku.
Už tehdy jsem si říkal, co za týpka tohle muselo tohle napsat. V knize byla také spousta šíleností i věcí, kterým jsem ne tak úplně rozuměl. Taky jsem jim nevěnoval patřičnou pozornost a vzal jsem z obsahu jen to své. Na meditaci jsem tak trochu zapomněl a zapustil jsem spíše své kořeny ve filosofii.
Čas plynul a dlouhá léta jsem neměl s Oshem nic společného, jen oranžovotst mě naplnila tak, že jsem pár těchto knih věnoval přátelům kolem sebe. Až jsem se dostal více k jeho poznávání. Přečetl jsem od něj pár dalších knih a zjistil jsem, že je tak trochu magor. Ale také, že oslovil takovou spoustu lidí, až se kolem něj utvořila hluboká společnost. Zjistil jsem, že je více filosof, který vykládá spoustu jiných náboženství jako např. křesťanství či zen, ale i filosofů, jako Nietzscheho či Freuda.
Čím se má mysl stávala otevřenější, tím více jsem pociťoval, že má ve spoustě věcí nejspíš pravdu. I když o pravdě v tomto smyslu vlastně ani nemohu mluvit. Lépe řečeno mě některé jeho promluvy probudily. A to je to, o co myslím jde v dnešní době ve společnosti nejvíc. Najednou jsem zjistil, že přes to, jak jsem si myslel, že jsem vnímavý a ohleduplný, jak jsem tolerantní a smířlivý, žiju ve skutečnosti v silně omezeném světě představ a to zkrátka není všechno.
Je třeba dát šanci i ne-racionalitě. Nestačí být otevřený, je třeba ještě žít. Je třeba povolovat tlaky, které v sobě uzamykáme a nepouštíme ven. Je třeba zalévat semínka, která v nás klíčí. Je třeba dovolit si být blázen a nedovolit svému okolí usekávat vám větve vašeho stromu jejich vyčítavými či přezíravými pohledy.
Až nedávno jsem pochopil, že je třeba věnovat dostatečný čas i sobě a ne jen druhým. Nemyslím pouhý vesmírný čas, myslím i jistý duševní prostor. Až teď díky tomu cítím plamínek života, který jsem na dlouhou dobu ztratil a který u mě dočasně zapalovali různé skvělé životní příležitosti, které se mi naskytly. Nyní už hoří sám, už vím, jak ho zapálit a udržovat. A přitom stačí tak málo.
Tajemství spočívá v opravdovém nalezení sebe. K tomu je třeba se ovšem plně odpoutat od ostatních. A na to musí být člověk zralý. Dokud jste studenty, podřízenými zaměstanci, přikyvovači nejrůznějšího druhu, nikdy na to nepřijdete. Je třeba v sobě nalézt mistra a tomu se plně odevzdat a důvěřovat, jak se jen mistru dá. Pro takového mistra musíte být schopni zemřít. Nalezněte pravého mistra v sobě, ten mistr není vaše mysl. Ani logika, kterou se spojíte se světem. Ten mistr není ani Bůh, ke kterému vás možná vede církev. Ten mistr je ovšem bůh, je to vaše vědomí. Jste to Vy.
Nyní, když čtu Osha, jsem již nad věcí a vím, že má Osho naprostou pravdu, ať řekne cokoliv. Zní to bláznivě? Uvědomuji si, že z pohledu logiky je to velmi odpuzující, až fanatická věta. Přesto je to tak. Nevěřím. Prostě vím, že Osha nelze chápat v úrovni racionality. A v jiné úrovni od něj přijímám mnohem hlubší poselství. Jestli ta vedou správným směrem, to už těžko říct, dokud to člověk nevyzkouší sám. Stejně nemají jiný, než probouzecí smysl. Jediný, kdo vám může něco opravdu cenného říct, jste vy sami sobě.
V závěru, neb jsem se již přiblížil ve vyprávění svého filosofického vývoje až téměř k dnešnímu dni, musím poděkovat svému příteli, který mě přivedl na přednášku profesorky Anny Hogenové, která vetkla mé neumělé víře v genialitu eklektičnosti Osha nový rozměr. Dala mi totiž poznat výkladu starého Platóna, Sókrata a dalších skvělých filosofů, ve kterém vidím jako v zrcadle Oshovy myšlenky. Stále více nahlížím pod pokličku dnešní filosofie a vidím, jak nesrozumitelná a uzavřená pro nynější svět je jakákoli hlubší analýza starých mudrců. Mnoho chápajících je dnes mleto moderní rétorikou a slepostí, kterou podtrhuje přehršel informací z různých zdrojů. Je proto pro mě velkou ctí, že ke mně dolehly hlasy Osha i prof. Hogenové.
Dnes je velmi snadné kritizovat. Kritika dnes již však nemá prakticky žádnou váhu, protože se snadno ztrácí v dualitě každodennosti. Cestou pro svobodnou budoucnost je podle mě vychovávat zdravě myslící lidi, kteří sami přijdou na to, co je v životě cenné a co ne. A to bez potřeby vnější kritiky, ale i za cenu toho, že sami budou kritizováni.
