Melancholie

Miluji své melancholické stavy, přestože jsou strašně smutné. Miluji, když vyhlédnu před spaním z okna a cítím čerstvý chladný vzduch. Zbožňuji napětí před bouří, větrnost a specifický náboj vzduchu ve mně probouzí život. V tu chvíli zapomínám, že žiji, ale stávám se životem. Dokážu být přesvědčen k čemukoliv, všechno jiné tehdy ztrácí smysl.
Co jsou ale chvíle klidu, ticha? Ticho před bouří, kdy žádná bouřka nebude. Čerstvost vzduchu, když necítím kolem sebe přírodu, jsem doma v bytě. Pohled od praskajícího ohně, připomínající šťastné přátele kolem, dětskou nevinnost, kdy stačí na všechno zapomenout. Jen přátelé zrovna nejsou, jen zapomínat je téměř nemožné... Myslím jen na to, jaké prožívám pocity, vskutku je ale neprožívám? Nebo jen částečně. Přesto je náboj situace stejný, jako když se doopravdy odehrává. Tehdy prožívám melancholii, tehdy se rozplývám.
Měl jsem velmi šťastné dětství. Říkám si, jestli není život jen o tom vrátit se tam zpět. Vše, co jsem tehdy zažil nebo po čem jsem toužil, mně teď dělá uvolněným. Nebo je mým úkolem vytvořit podobný svět někomu dalšímu malému človíčku? Není to pak jen věčný koloběh iluzí - život je krásný, dokud nevyrosteš a nebudeš o tom přesvědčovat další...? Možná to někteří mají naopak. V mládí to měli těžké, a tak to s nimi ani jejich blízcí nemají snadné. Nedá se podle toho měřit míra optimismu? Možná je to ekvivalentní.
Lidé jsou součtem svých prožitků, pocitů, myšlenek. Dalo by se očekávat, že budu stejný právě teď, protože jsem prostě přesně takový, jak si má minulost žádá. Přesto tak moc záleží na nynější situaci, která mě konsteluje do mé pravé podoby. Budu stejný se stejnou minulostí, když teď melancholicky čuchám voňavý vítr bez pocitu sounáležitosti, nebo když budu někde cítit blízké propojení s živými bytostmi?
I když jsem někdy blízko, necítím se jako dříve. A nestačí mi prohlášení, že věci se mění :) Cítím málo společného ducha. Často jsem ve společnosti dost chytrých lidí, zajímajících se o spousty skvělých věcí. Jsou plní různého. Ale jsou společnost svou přítomností v podobném prostoročase, možná smyslem jejich konání, druhem činnosti, kterou jsme zrovna oba nasycováni. Necítím se ale propojen věčným duchem, takovým, kterého poznáte, když ho ucítíte. Kdy víte, že to, co prožíváte, nebude zapomenuto do konce bytí... Mí přátelé jsou ale často příliš ve své hlavě. Není se ale čemu divit, u matfyzáků :P
Nejspíš proto miluji meditace, vrací nás do své podstaty. Cítím se pak napojen, jakoby v nejlepším přátelství se všemi meditujícími. Není důvod jiného, přece všichni existujeme, ne? ;)
Nejradši bych meditoval neustále. Třeba mě někdy osvítí a přijde to... :P

Pohledem intelektuála

Poslední dobou se zabývám školou. Učení, myšlení, zajímavosti ve světě znaků a obrázků. Svěřil jsem se do spárů předsevzetí, které mě nutí být pilným člověkem. Nechá mě se věnovat studiu a ještě mě nabádá, ať se zajímám víc. Musím říct, že je to skvělý pocit. Cítím se opravdu docela jinak, ve velkém kontrastu se stavem předchozím. Snažil jsem se být celkově vyrovnaný, učil jsem se žít a vlastně jsem se učil se nesnažit. Teď toho jaksi využívám a míním se nějakou dobu hodně učit...
Dá se říct, že šplhám na vysokou horu. Neustále jsem se trénoval, jak chodit, jak stoupat a klesat, jak neklopýtat, být rovný a uvolněný. Ale chodil jsem okolo, v údolích. Tyto rady přišly od někoho, kdo už někam stoupal, kdo viděl, jak je dobré chodit, aby nevznikaly otlačeniny ani v náročnějších podmínkách. Jak mám ale správně pochopit, proč tyto věci dělám, když sám nikdy nezažiju ten tlak? Proto jsem se teď vydal na cestu nahoru.

V různých podobách se v poslední době setkávám s tímto zajímavým paradoxem. Někdo po vás chce, abyste došel dál, a dává vám rady, které když budete sledovat, neuděláte na své cestě chybu. Nakonec ale nedojdete nikdy jinam, než kde byl ten, kdo vám radí, neb jinde se najednou objeví obrovské potíže. A vy je nezvládnete, protože bylo zatím všechno tak snadné, stačilo se nechat vést. Dál ale už není nikdo, kdo by vás vedl.
Co je tedy lepší? Pomoci slepci, poradit kudy dál, nebo nechat ho, ať si sám zjistí, ohmatá cestu, a příště už možná bude vědět. Je to těžké rozhodnutí. Někdy je slepý úplně v koncích a bez pomoci si cestu nenajde, někdy zase skoro ví a lépe se naučí, když ho necháte... Někdy nemá dost inteligence, aby problém sám vyřešil, možná ale stačí jen drobné nasměrování a pak už nic.

Přestávám proto nyní dobrovolně sledovat cesty poutníků přede mnou, budu jejich pískové pěšinky brát jako dobrou inspiraci. Musím se naučit dojít, kam chci, i kdybych si měl sám klestit někudy cestu. Samozřejmě se stále učím jezdit po dálnici jménem Matematická analýza,nebo v protisměru po Lineární algebře, je dobré ale znát taky lesní cesty jako Analýza na varietách či Parciální diferenciální rovnice. A velmi se těším, až vyjedu se svou mašinou do neznámých houštin Diferenciální ekologie... :)
Je to opravdu opojný pocit, věřte mi vy, co jen sedíte a škrábete se v uších. Je vskutku neodolatelné učit se něco, když vám to dává smysl, pracovat, když vám to jde od ruky, zkoumat, když to přináší výsledky.
Bojím se ale, že je teď velmi lehké zapomenout vše z přípravného kurzu. Nesmím zapomenout na vzpřímený, ale uvolněný postoj. Nesmím zapomenout na to, že všechno je relativní a žádné objektivní výsledky vlastně nikdy nemohou existovat. Nesmím zapomenout na své blízké, na své city, emoce, ani na svou intuici. Trénuji svou mysl, tělo, nesmím zapomenout, že to vše směřuje k poznání duše.

Nesmím zapomenout, že cesta je cíl.