Fatalní změna

Jak fatální je pro náš život smrt? Co pro každého z nás znamená život? Život náš či těch v našem okolí... Uvědomujeme si, jak jsme složité a nenahraditelné organismy?
Mrtvý člověk v nás zanechá živou stopu, zvýrazní se nám chvíle a pocit, který jsme měli, když jsme ho naposled viděli. Je snadné propadnout představám, že se s tou osobou znovu bavíte, nějak se zase potkáte. Zůstane ve vás navždy ten pocit, který z ní máte.
Když se mám s někým dlouho nevidět, chci se s ním vždy rozloučit v dobrém, protože vím, že jinak mi pak v mysli o něm kolují špatné myšlenky a dlouho se z nich nedostanu, třeba vůbec, dokud se s tím človíčkem znovu neuvidím a nějak neusmířím. Může mi to dost nabourat představu o něm, takový nevyřešený problém. Může mi poničit můj vztah k němu - náš vztah. Proto se chci loučit v dobrém.
Smrt je fatální odloučení. Může přijít nečekaně. Chci mít dlouhodobě dobrý vztah se všemi. Je zničující mít dlouho nevyřešené problémy, mohou přerůst ve zvyk a úplně změnit náš pohled na svět...

Změna myšlení

Tak co jsem zjistil po prvním týdnu na MFF? Mé myšlení už se stačilo v základu transformovat. Cítím se jako znovuzrozený... Ne, cítím přesně ten stav, v jakém jsem byl, když jsem se vrátil ze svého prvního KSP. Nikdy potom už jsem to tak intensivně nezažil, protože jsem byl obklopen spoustou "jiných" lidí a nemohl jsem si dovolit tak myslet. Ono je to nakonec trochu komplikované. Budu muset znovu projít tím, abych se v rámci svého myšlení uměl napojit na jiné lidi, pochopit je, a zároveň bez mé vnitřní analýzy věděl, co oni. Bude to těžké.
V mých slovech je možná vidět hodně zmatku nebo kostrbatých vyjádření. To je tím, že tentokráte nejsem opojen emocemi, ale logikou. Ta mě tolik obklopuje, že nemohu vidět něco, aniž bych se nad tím nějak víc logicky zamýšlel (a tím si to trénoval). Jako příklad uvedu, že jsem si právě teď pročítal pět budhistických předpisů od Kwan Um školy korejského zenu. Zjistil jsem ale, že ač bych to před týdnem asi neřekl, teď mám k těm slovů tam spoustu výhrad. Život je boj.
Mám pocit, že tohle je ten stav, o kterém jiní říkají: "Myslí jako matfyzák..." Vím, že jsem s tím měl následujících 14 dní velké problémy ve škole, protože mi 90% vyučovaných předmětů přišla jako slátanina, nedávající žádný smysl. Ale abych to nemusel trpět, musel jsem se zpět přizpůsobit. I jiní, mí spolužáci, pro mě neměli pochopení (Iris...). Teď se jim to stane taky, přeju vám to ;) Třeba teď nebudu chápat já vás...
A škola? Nevím, ale miluju ty lidi! S takovou tolerancí se člověk možná nesetká ani na filosofii, kde je základem chápat, že každý má svůj úhel pohledu, ani na psychologii, kde ten způsob pohledu zkoumají, ani v pedagogice, kde vás k tomu učí, ani v náboženství, kde milujete své bližní...