Filmy za života shlédnuté

Tak jsem si tak jednou napsal seznam filmů, co se mi nějakým způsobem otiskl v paměti. Mám na ně výrazné vzpomínky; dalo by se říct, že je doporučuji někdy v životě shlédnout ;)

Gumídci méďové
Sexualní praktiky pozemšťanů :D
K-PAX (Svět podle Prota)
Matrix I
Shrek I
Scary Movie II
American Beauty
Phone booth
Hellraiser V - Inferno
Gossip (Fáma)
... Jack Nicolson ...
The Wall...
Monty Python... (vlastně všechno)
Fisher King (Král rybář)
Gothika
Ice Age I
Not Another Teen Movie
Adaptation
Pár pařmenů
Human Traffic
Hellsing
Battle Royal
Hoodwinked (Červená Karcoolka - je to fakt hustý)
Crash !
V for Vendetta
Wild Things
Rok ďábla
Hair
The Big Lebowski
Futurama
Amelie Poulain
Shindler's List
Red dwarf...

Hrůza, připadám si jak se seznamem povinné literatury k maturitě... Každopádně, kdyby někoho něco napadlo, sem s tím... Jsem si jist, že jsem toho spoustu vynechal ;-)
Mimoto, ten seznam už jsem napsal - a bylo to nanic. Tohle bylo zábavnějši :))

Pohnutí mysli

Občas se člověku stane, že se dostane do situace, kdy do něj něco vstoupí. Kdy něco pochopí, něco objevného, zvolá "heuréka" nebo se jen nechá pohltit situací, věděním. Někdy nastane chvíle, kdy se mu do mysli dostane kus něčeho nového, co ještě nikdy neviděl, neuvědomil si, nezažil... To žití, prožívání, je krásná zkušenost, prostě to vpluje dovnitř, nemusíte se na to nijak soustředit.

Takové chvíle ve mně často následně vytvoří zvláštní stav. Takový "wow, zase jsem dostal do těla, to jsem fakt nečekal"... V tuto chvíli, ať dělám cokoliv, mám prozření. Možná se vám může zdát tento text zvláštní, jiný. Asi, píši ho naprosto spontálně, bez větších myšlenek, jen popisuji, co právě cítím, co se ve mně odehrává... Cítíte to?
Jako bych měl orgasmus, nevím... Osvícení... Nestává se mi to často, většinou jsem pohlcen v šedi dnešního světa, sem tam na mě probleskují oslnivé střípky krásy, ale málokdy se nechám takhle pohltit. Toto bych nazval stav osvícení, neumím si představit ještě něco víc - je to takové... nekonečné.
A tohle se mi stává, když se ve mně něco změní, mám takové pohnutí mysli. Zase mě to šoupne o kus dál, už nevidím jen své okolí, ale i trochu budoucnosti... Nebo se spíš dostanu do pravé přítomnosti?
V mém životě na mě takto zapůsobilo mnoho vlivů, zkusím si na některé z nich vzpomenout... Bývá to nějaká osoba, událost, mnohdy film, kniha, hudba... Časem sem budu psát, co se mi líbí, co se na mně podepsalo a nějak změnilo můj život. Možná to není znát, ale prošel jsem si... Také to vyvolává emoce. Ty jsou výrazným doplňkem těchto stavů, možná příčinou. Je to zvláštní.

Přátelství a očekávání

Co je pro mě přátelství? Je to pro mě vším? Je zajímavé pozorovat své přátele, jak se s nimi bavím, jak často a kdy ne... Mám od nich nejaká očekávání? Někdy mám pocit, že to přátelení beru strašně povrchně, někdy zas velmi vážně.

Zjistil jsem, že vztahy (obecně) jsou ničeny očekáváním. Očekávání vlastně může zničit úplně všechno. To tedy samozřejmě zejména nenaplněné očekávání. Vzpomeňte si sami, když jste se na něco strašně těšili, vlastně jste s tím počítali a pak se nic nestalo, nenaplnilo se, nebylo vyslyšeno, pokazilo se. Je jasné, že aby se člověk nehroutil, musí počítat, že se občas něco nepovede. Ale tohle je časté... Nebo se pokazí zbytečně, když by nemuselo... To mě pak ještě rozčílí, není moc, co by mě rozčilovalo, než něco zbytečného. Co mohlo být lepší "za nic" a nebylo...
A co tohle pak udělá se vztahem? Když čekáte od druhé osoby a ona ne. Přišel jsem na to, že je nejlepší vůbec nic neočekávat. Nikdy. (Nebo počítat se vším... /vyjádření pro toto je hodně/) Je hezké moci se na někoho spolehnout. Vědět, co udělá v nějaké situaci. Ale to není to, co myslím. Já tím myslím vlastně nechtít po někom, aby byl, jaký není. Předem počítat s něčím rozhodnutím (souhlasem), aniž bych se ho na to konkrétně zeptal. Vlastně je to jistý druh násilí... A to se pak promítne i na vás, protože vše negativní se vám pak vrátí.
Ale podle něčeho si přátele vybíráme, nepramení z toho pak jisté očekávání? Toť otázka :) Možná ne, možná si vybírám přátele jen podle toho, jak se chovají oni ke mně, případně jestli si mám s nimi co říct (jestli je mi jejich přítomnost nějak příjemná...).
Jaká je pak praxe? Co jsou mi vlastně takoví přátelé? Jsem tu já pro ně, oni pro mě? Sobě zároveň... Jsem s nimi rád, dělám s nimi rád cokoliv chceme, žiju s nimi pro naši společnou přítomnost, blízkost.
Není to patetické? ;) Už kolikrát jsem zjistil, že přemýšlím, mluvím jak z nějaké telenovely. To je sranda :D
Ale teď je otázka. Co je pak takový partnerský vztah? Je to jen takový vztahový "bonus", pouhé žužu, co žvýkám v pásce mého života? Nebo je to něco, co může obrátit můj život naruby (obzvlášť v kombinaci se zamilovaností), co mě třeba obrátí i proti mým blízkým? ;)