Hledání sebe, moudrosti a Boha

Číst či psát, toť není večná otázka. Konflikty nenásilně řešíme kompromisem či syntésou. Neboť kompromis je jen odložený konflikt, až σύνθεσις je teprve opravdový pokrok. Takto dvousečná otázka ve filosofii může být problémem po dlouhé generace, přesto si filosof skutečně oddychne, až když ho přestane otázka v hloubce trápit. Toho nedosáhne ignorací bytostné otázky, zakrýváním snahou odpovídat buď tak či onak ani pseudovyřešením otázky tím, že si na ni složitě odpoví. Jen jednoduchá odpověď ve smyslu přijmutí otázky ve své plné podstatě a jakási syntésa obou nabízených možností je pro takové tázání útěchou. Jedná se vlastně o zašití rozříznutého pupku na břiše vašeho vědomí.

Evropská mysl je řezník na zabijačce a do koho se pustí, brzy leží na pultech řezníků v našich supermarketech. Zvláště v dnešní době je snadné něco rozřezat a prodat - ostatně kdo by nekoupil pečlivě naporcovaný nový přírodní druh právě objevený v amazonských lesích? Sice tam ten druh žil dávno před námi a je bláhové si namlouvat, že nebyl v žádném smyslu mnohokrát již "poznaný", přesto je jeho ponechání bytí samo pro sebe jen těžko představitelnou alternativou. Ať už analýza znamená cokoliv, netváří se na zašívání ran a znovuoživování bájných tvorů žijících tu moudře před námi.

Zdá se pro mě nyní snadné, že položená otázka o čtení a psaní vlastně nemá smysl. Pojmy se mi sjednotily a po nich zbylé ideje jsou jako světlušky na louce. Nic víc nic míň. Pokud není den, dalo by se říci, že i mají nějaký smysl. Co když ale právě vychází na východě slunce a není to nic jiného než všemi křesťany hledaný bůh? Na někoho září, někdo žije ve tmě. Pro mě právě svítá. Proč nevypustit do světa tu hloubku, kterou jsem v sobě objevil? Možná bych mohl být nařčen, že jsem sežral Šalamounovo hovno, možná vám to bude připadat jako živá blbost, a pak mě směle ignorujte. Kdybyste byli na pochybách, nezapomeňte, že možná žiju podle pravidla: Piš, co nevíš! :-P

Jednoho překrásného dne jsem se na všechno vykašlal. A šel jsem na procházku. Byla chladná temná noc a já jsem už nechtěl myslet. Chtěl jsem se pozorovat. Vnitřně. Dokud doopravdy nevyzkoušíte, nepochopíte. Nechat si na to všechen čas světa, ať se děje cokoliv. Dovolit si prostě být sám se sebou... Tak jsem šel v tom parku a pozoroval jsem, co je ve mně. Kdo jsem já? Jsem svá mysl, tělo, emoce, koule? Ani jedno. Kdo žije v mé mysli? Asi jsem konečně pochopil oshovské ego, které máme odhodit. Možná máme od sebe prostě jen odhlédnout jakožto od mysli. Já totiž nejsem svá mysl. To, co si hraje na mě a žije v mé mysli, je ego. A kdo se na něj dívá? Kdo je ten pozorovatel očištěný od všeho myšlení, všech emocí, tužeb a reflexů? Ono čisté vědomí??

Bojím se někomu nábožensky založenému tvrdit, že jsem objevil Boha. Řeknu spíše, že jsem v sobě objevil boha. Vše, co o něm z náboženských pohledů (a nejvíce asi křesťanských) vím, mi zapadá do skládanky a aniž bych to široce zdůvodňoval, myslím, že již chápu, z čeho pramení veškeré snahy boha popsat. A taky jsem plně pochopil, proč je to nemožné, ne-li nesmyslné. Jediný smysl, který možná všechny ty řeči mají, je, že po jejich opravdovém vnitřním pochopení člověk ví, že je to ono. Ať už mluvíte o orgasmu jak dlouho chcete, stěží ho někomu popíšete a nijak mu v jeho prožití svými kecmi nepomůžete, že... :-)

Co jsem tedy našel? Nalezl jsem falešného sebe. Nalezl jsem pravého sebe, boha. Mám chuť s ním navázat bližší spojení. Žít s ním v nejvyšší blízkosti, možná i splynout s ním. To je ekvivalentní žití z pramene a bytí věren sám sobě. Je to spojené se spoustou myšlenkových syntés, a opouštění umělého myšlenkového světa vůbec.

Přese všechno, co jsem již zahodil, zajímavé je, že čistá vopěnkovská matematika ve mně ještě stále dlí a zdá se v mých úvahách i činech prozatím na vrcholu. Nutno dodat, že vopěnkovská matematika má mnohem blíže k Heideggerovým pojednáním o prostoru a čase než k analýznickým úvahám, kterým mě učili ve většině matematických kursů na MFF.

Holandsko

Zaletěli jsme si o víkendu s Lan za Irisem do Holandska. Když si na to teď, již po nějaké době, vzpomenu, cítím v sobě stále smíšené jaderné pocity. Bohužel jsem při pobytu tam prodělal teplotu a tak silnému proudu čerstvých dojmů byla postavena přehrada. O to pozvolněji na mě doléhají a vracejí se mi.

Tak ze všeho nejdřív mě udeřil do nosu čerstvý oceánský vzduch se spoustou větru, který má pro mě vždy toužebné pocity. Nejvíc jsem se těšil na moře, oceán. První dva dny jsem se však ještě nedočkal, procházeli jsme si města a nasávali tamější atmosféru.

Každého hned zaujme doprava a vůbec stavba uliček a ulic. Velmi rádi jezdí na kolech a je to znát, neboť kola jsou opravdu všude i cyklochodníky vedou prakticky vedle všech silnic. Nenajdete křižovatku, kde se nemyslí na cyklisty a vždy tam nějakého zahlédnete. Celkově i řízení provozu mi přijde velmi efektivní a pokročilé - intervaly světel zdají se optimalizované na míru, světelné odpočítávání, jak dlouho ještě bude červená, je také příjemné...

Lidé se tu zdají aktivní a milí. Nejeden stařeček s prošedivělou hlavou pádí si to kolem na kole. Pokud je někdo v cestě, přirozeně zastaví a počkají či překážku obejdou. Nevšiml jsem si, že by se někdo tvářil nepříjemně, když jsme mu stáli v cestě nebo jsme se vyhýbali protichodícím. Naopak v případě, že došlo k očnímu kontaktu, což se stávalo celkem často, vyměnili jsme si spokojené úsměvy. U nás se vyhýbání děje v lepším případě s trpkým úsměvem, často nezaujatě bez očního kontaktu, mnohdy však i za doprovodu brblavých zvuků o tom, jak někdo furt překáží. Z Holandska jsem si zato odvezl pocit uvolněné atmosféry běžného života. Téhle naladěnosti se člověk nerad vzdává... :)

 

Architektura je zde odvážná a bohatá. Většinu tradičních domků zahlédnete z cihel s velkými otevřenými okny skrz které je vidět přes dům až na vnitřní zahradu. V okrajových čtvrtích nevidíte moc ploty kolem domů, maximálně přirozené živé ploty. Více v centru stojí domy hned u chodníku a měl jsem stále nepřekonatelný pocit jako by na mě volaly: "Pojď si šáhnout. Jsem hned tady." Jsou přístupné stejně jako jejich obyvatelé. Ve městě často vidíte, že se někde něco staví či přestavuje. Rostou tu moderní budovy všelijakých zvláštních tvarů a je znát, že si přejí se odlišovat. Přesto nemůžete říct, že by nezapadaly, vypadaly příliš kýčovitě či působily jinak rušivým dojmem.

V Amsterdamu jsme si prošli bohaté centrum, navštívili jsme Red Light District i jsem se podíval do coffee shopu, kterých tam bylo opravdu požehnaně. :-) A další den jsme konečně jeli k oceánu do Den Haag. Pláž, vítr, vlny... Nádhera. Více už jsem si nemohl přát. Jen možná ochutnat nějaké místní speciality, což se nám za pomoci skvělého průvodce podařilo. Asi se mi bude velmi stýskat po burákovém másle, sušenkové pomazánce, levném ovoci, mořských plodech... Ale což, proč jinak někam cestovat, kdybychom měli všechno tady, že?

Číst či psát?

Tento rozcestník mě opakovaně straší znovu a znovu. Kolikrát jsem si již tuto otázku položil! Nespočetněkrát jsem ji někomu položil. Nechápejte ji však přízemně doslovně, je to stejná otázka jako: lepší přijímat či vydávat, lepší spát či bdít, lepší být pasivní či aktivní, lepší myslet než jednat...? Říká se: nejdřív mysli a pak jednej. Pro koho je to určená rada - pro intelektuála, pro dělníka, pro opatrnost? A pokud se budem touto radou řídit, dokážeme najít hranici, když už je dobré jednat?

Otázky nejsou tak jednoduché. Proti běžným odpovědím hovoří mé zkušenosti z poslední doby, kdy zjisťuji, že pokud se mi ve společnosti něco nelíbí, měl bych jít a sám (či s někým) něco aktivně dělat. Nemohu jen sedět a rozmýšlet si to! Když je demonstrace a já souhlasím s většinou tezí, jen si nejsem jistý, že forma demonstrace je vhodná (je příliš agresivní), mám tam jít či ne? Protestovat jsem se už naučil, a dokonce ne jen bez emocí. Přesto se strachuji nad svou slepostí v davu.

Tuto slepost lze opět chápat obecně. Však co je na jednajícím člověku nejhorší? Že se může mýlit - že může rozvíjet a prosazovat nesprávné myšlenky, chybuje, možná má i správné myšlenky, ale dělá to nesprávným způsobem - vždyť říct někomu tvrdou pravdu nemusí vždy vést k nápravě. Tento člověk je zaslepen tím, že již koná, a jeho intence může v té době zastarat a jeho činy budou neaktuální a mimo mísu. Všechny tyto věci mě brzdí od psaní...

Ve filosofii i mystice se ale dozvídám o jakési "odtržené účastnosti", kdy vycházím ze svého pramene a přitom jsem odpoutaný od všech vazeb v tomto světě. Se čtením to každopádně nemá nic společného. Můj vedoucí diplomové práce mi radí, abych psal. Abych se nezatěžoval všemi znalostmi, které na mě kolem ve světě volají a říkají, že jsou důležité. Mohou být zavádějící. Mám prostě čistě fenomenologicky zkoumat.

V poslední době si mnohem víc uvědomuji, že na co nepřijdu sám, i kdybych to stokrát slyšel a pamatoval si to, myslel si, jak to chápu, tak to doopravdy je skoro k ničemu. Bez vlastního vidění věci jsou to jen prázdná slova, případně odtržené principy (i matematické). Je to možná něco jako hledat aplikaci pro matematiku. Ale jde to obráceně, tohle označení je strašně zavádějící. Ve skutečnosti musí ona aplikace doslova vynalézt tu matematiku. To co už předem víme nám možná potvrdí, že jsme na správné stopě, samo o sobě ale může spíš zamlžit situaci. Ne nadarmo si ve filosofii definujeme slovo mýtus jako vše, co již předem (bez ptaní) víme a známe.

Nejzajímavěji mi na původní otázku odpověděl asi doc. Mlček na poslední hodině z teorie množin: Vemte si třeba Shakespeara. Čtěte jeho, on toho napsal! Ale taky musel přečíst...

Když jsem se zeptal znovu, vybral si již méně vzletnou odpověď: "...tak pište to, co nevíte."

Tak píšu... Už taky nevíte?