Neutopit se

Velmi by mě zajímalo, kolik lidí na světě se už zorientovalo ve svém vlastním životě. Kolik mých vrstevníků, spolužáků, má již své základní principy života v sobě tak tvrdě uložené, že již je nejspíš nikdy nezmění. Jako děti jsme se hodně měnili. Nemělo by být pravdou, že čím jsme starší, tím více bychom si měli být něčím jistí, máme přece víc zkušeností!
Přijde mi, že možná časem nabíráme nějakou moudrost, nějaké postoje v životě, ale problémy řešíme pořád skoro stejně. Stačí, abych se podíval do své minulosti - např. si projdu spisky, které jsem si kdysi psal, a velmi se podivím, co jsem tehdy už věděl, jak pokročile jsem třeba nějaký problém chápal a jak chabě ho chápu teď. Může za tento pocit zapomínání nebo nás stáří dělá prostě blbější a blbjejší...?
Příchodem na vysokou školu mi přišlo, že teprve nastává ten správný čas naučit se trochu plavat v životě. Jak vidím ve svém okolí, každý se s tím vypořádává po svém, nikdo k tomu nebyl řádně zaučen. Chybí nám již ten pocit bezpečí a nevinné jistoty rutinní každodennosti střední školy. Někteří zjistili, že jsou na jiné vlně, než by měli být, a mění školu. A někteří z nich třeba nikdy nebudou spokojení a budou chtít měnit školu navíckrát. Možná někdo zjistí, že ta škola je mu stejně nanic. Protože dalším mezníkem uvědomění bude výstup ze školy. Zaměstnání, rodina?
Kdy se vlastně na člověku pozná, že už ví...? Vím, že z jednoho pohledu se dá koukat na svět, jako že se pořád mění stejně, ale pořád je to zajímaví fenomén: Schválně, kolika s vás přijde, že moderní společnost jde do pekel/do sraček/do háje/ke dnu/jednoduše dolů? Neutopit se dnes, ve světě přemíry informací a možností, mi přijde skoro jako nadlidský úkol. Ne nadarmo se asi přidává v školské reformě bod "mediální výchova" do témat, se kterými by měl být každý žák v životě dobře seznámen. No, kdo a jak to má učit?
Pomalu zjišťuji, že mé vytoužené prožívání života se dá přirovnat k prožívání mořské vody ze všech stran. Je v tom obsaženo i hluboké topení se a dávení slanotou. Není na míste naučit se plavat, sehnat si loď? Jinými slovy, mýlím se, když říkám, že abychom se v životě neztratili, musíme být hodně nad věcí, mít velký přehled a umět se rozhodovat... kam plout? Jak moc se to liší od bezhlavého prožívání. A je to opravdu to "správné", být pak zbytek života ukryt na lodi a moře již poznat jen z povzdálí? A je pak správně vytahovat jiné topící se nebožáky na svou loď - nebylo by lepší je nechat, ať se sami naučí své plavidlo postavit?
To je ale otázek a ciťte jejich hloubku. ;)

Vnitřní klid

Musím říct, že za poslední měsíc, co jsem byl ještě několikrát na Oshových meditacích, jsem se opět hodně změnil. Člověk se pořád probouzí, objevuje něco nového. Mám pocit, že zažívám opravdu hodně a pořád víc a víc. Tolik věcí se stalo, čekaných i nečekaných, a všechny mě posouvají stále dál do svého středu.
Přemýšleli jste někdy, kdo vlastně jste? Považujete se za mozek, celé vaše tělo, nebo věříte v něco jako duše...? Celý svět se točí kolem vašeho já, a co to vlastně je? Napadá mě jen, že aby se život točil hladce, nesmí v tom já být nic navíc, musí být naprosto čisté, čiré... Čím větší struktura se chce nazývat mnou, tím hůř bude klouzat životem.
Dokážete si představit, že jste vašimi pohlavními orgány? Nebo si myslíte, že je to někdo jiný? Dokážete si představit, že jste nic? Pouhé zrnko písku, tak malé, že vlastně ničím není. Pozorujte tak své tělo, svou mysl, svou duši. Slyšíte ty malé myšky myšlenky, jak poletují a tlačí na vás: "Já jsem tady, já jsem přece já. Koukej skrze mne..." Vizte je, ale nechte je plout. Nenechte se ovlivnit.
A až někdy odplují, poznáte skutečně sebe. Budete se cítit. Asi tak se dnes cítím, cítím se. Je mi krásně, protože jsem. Tlačí na mě spousta vlivů, v dnešním světě plném spěchu a spoust. Ale jsem prostě vír, nějak ty vlivy do sebe vtáhnu, důkladně je prozkoumám a až přijde čas, zase odejdou.

Dnes mi někdo řekl, že svítím. Po nádherné meditaci, kde jsem našel své tělo a mysl osvobozené. Pak jsem pohlédl do zrdcadla a opravdu, nějak svítím. Pozorně se prozkoumávám zevnitř a osvobozuji se. Mé tělo i mysl už umí být volné. Co mi ještě zbývá? Duše?
Možná přijde čas, kdy mě nepoznáte. Možná přijde čas, kdy mě konečně poznáte.

Oshovy meditace

Dnes je pro mě velký den, neb jsem právě poprvé navštívil nějakou meditaci, Oshovu meditaci. Možná víte, kdo mě trochu zná, že Osho je jeden z mých oblíbených filosofů a jeho slova jsou často mluvící mi z duše. A tak jsem se těšil, že zde zažiju opravdu nabuzující zážitek, něco, co mě posílí - podobně jako čtení jeho knížek - co mě posune dál... A také byl :D

Potkal jsem tam spoustu milých lidí, vlastně, co si budem povídat - všichni tam byli opravdu skvělí. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděl takhle positivně sdílející skupinku, jestli někdy. Takhle velkou tedy, kolem 16 lidí. Mám to štěstí, že sdílím štěstí s menšími skupinkami o dvou až čtyřech lidech, ale šestnáct - to je už vážně úžasné...

Tak zvláštně positivně zapůsobila tato meditace. Stává se vám někdy, že vás na ulici oslovují neznámí lidé? Díváte se na sebe, do očí, v autobuse, metru? Vždy jsem to zkoušel, ale možná jsem se moc styděl, nevím. Ale dnes... Usmíval jsem se na všechny, co jsem po cestě domů potkal. Lidé v buse byli ale většinou slepí. Zkuste to, vidíte, jak uhybají pohledy, oni se vyhýbají vůbec se s očima jiných střetnout!
Viděl jsem za celou dobu jen půlku autobusu, a když jsem vystupoval, nevím, čím to bylo, střetl jsem se očima i cestou vně dopravního prostředku s jednou úplně neznámou dívkou, která jen tak řekla: "Čau :)" Tak kamarádsky jako bychom se dávno znali! Možná za to mohla dnešní zvláštní energie, možná to byla pouhá náhoda. Stalo se něco, co se mi ještě nikdy nestalo, dnes... Upřímně, věříte ještě na náhody? ;)

Eldar

Tato skladba mě chytala za srdce již mnohokrát...

Záležení

"Záleží mi na tobě," říká jeden druhému a možná to tak míní...
Lidem často na něčem záleží, asi se tomu říká jinak: chtějí něco - to je správné obecné označení této vlastnosti. Dá se říct, že každý něco chce, něco je pro něj důležité a on koná, aby naplnil svou potřebu se o své nutné starat. Vychází tato potřeba z lidského ega, když říká, že něco chce, že mu na něčem záleží?
Jeden moudrý filosof učí: "Vzdejte se svého ega!" Vzdejte se všeho. Ano, nezbude vám nic. Ale moudrý ví, že nic je všechno. Tento princip je snad každému známý... Často se děje, že se snažíme něčeho dosáhnout, na něco dosáhnout a vůbec to nejde, ni přiblížení. Ve chvíli, kdy se našeho cíle vzdáme, upustíme od toho snažení - našeho bloku - dosáhneme uspokojení. Protože všechno najednou jakoby kouzlem přijde za námi...

Jiné moudro říká, že slova nejsou skutečná, přestaňme žít ve slovech. Nečtěte tento text jako slova, ba věty. Vnímejte myšlenky, co jsou vám předkládány. Vciťte se do příběhu, do představ. Vycucejte si celou knihu, když ji čtete, já to tak vždycky dělám. Neumím číst rychle, možná proto, že neumím zažívat rychle, představovat si vše, co ke mně proudí. Ale jsem plný pocitů, ne slov, názvů.
Moudrost by se měla předávat pomocí příběhů. Ty mají tu kouzelnou moc představit člověku významné principy. Příběhy jsou dobře poslouchatelné pro děti a ty dnes asi potřebují mnoho moudrosti do života.
Citáty jsou také skvělé, ale jsou takové velmi zabalené, zapouzdřené a těžko dosažitelné. Musí se nad nimi často z mnoha úhlů přemýšlet a vždy vás napadá něco nového.
Nakonec jeden kratinký příběh, který možná nechá trochu zamyšlení nad tím, čeho se vlastně všeho můžete vzdát...

Člověk putuje přes pole a potká tygra. Prchá a tygr za ním. Doběhne až k propasti a šplhá dolů po divokém víně. Tygr funí nahoře nad ním. Třesoucí se člověk pohlédne dolů a vidí, že dole čeká další tygr. Jen divoké víno ho drží. Dvě myši, bílá a černá, kousek pokousku přehryzávají úponek. Vtom člověk spatří nablízku krásnou jahodu. Pevně se drží jednou rukou úponku a druhou utrhne jahodu. Jak sladce chutná!

Obnova Stemaelu

Tak mi to nedalo a jako letní zápočtový program, jelikož jsme měli naprogramovat nějakou hru či simulaci, jsem si vybral právě obnovu své již dříve programované hry Stemael. Při odevzdání specifikace jsem byl odrazován, že na zápočet je to až zbytečně moc práce a tak jsem si to rozšířil na dva zápočťáky, jelikož ještě nemám hotový ani ten zimní :P
Poslední asi tři týdny totiž nedělám skoro nic jiného, než že programuji své vysněné RPG. Spolupracuji taky hodně s Buchinem, který mi dělá grafiku a dohromady dáváme všechny ozkoušené myšlenky z dřívejška s novými nápady a zkušenostmi. Opravdu po roce na MFF mám hodně jiný pohled na věc a přiznejme si, že jsme se nyní dostali s vývojem za posledních 5 let nejdál :)
Připsal jsem něco nového na stránky Stemaelu a je tam už i fórum, takže přijďte a něco nám tam kecněte. Není nad to, když něco malého přivádíte k životu...
Hře se budu věnovat dál, než se bezpodmínečně nebudu muset začít učit na zářijové zkoušky, co mě ještě čekají. A potom? Kdo ví, ale byla by škoda to nechat tak, když to teď tak krásně roste :D

Ohnivé léto

Zápalka dávnověká kdysi škrtla o mou matfyzáckou duši a zapálila malou pestrobarevnou svíčku, vrhající paprsky na všechny strany. Plamínek jsem chránil celou svou duší, i když se jej zpočátku mnozí snažili sfouknout. I jiné strasti jsem překonal, když vosku bylo málo či knot dohoříval, vždy někdo mi pomohl a já doplnil jsem zásoby, aby teplo bylo mi...

Inu dřevo jsem sbíral, když jsem se rozhodl, že na mff nastoupím a s lidmi mně blízkými začnu se víc vídat. A během října rožnul jsem malou pyramidku, kterou jsem si postavil ze svého očekávání i pramalých znalostí. Chytla skvěle a já šel hned dál sbírat palivo...
Našla se malá hořlavá dřívka, větší kvalitní dřeva, ale i velká, škoda že takřka nehořlavá polena. V zimě bylo třeba tepla a ohníček vyhříval ve mně malou světničku. Na jaře okna jsem opět otevřel, dveře vysadil, i zdi proboural. Ohýnek skomíral, zatímco jsem hledal týpiové tyče na větší letní příbytek. Tak málo dřev ale všude bylo, až jsem i nějaké tyče spálil, aby mi plameny nepomřely. Z dobrého základu ale jinak ničeho jsem nakonec v sobě týpí postavil a do ohně přiložil. Přátelé, které jsem tam zlákal, mi vždy kus paliva přinesli, až pocit ve mně převládá, že v zimě může klidně mrazit.
Cítím teď, jak se ve mně rozhořívá velmi silný, mocný plamen. Tolik milých lidí v mém týpí odpočívá, kvalitní dřevo mi přinesli - ono tak příjemně hřeje... Vám děkuji. Doufám, že se mnou dlouho pobudete.
Mám celé léto před sebou, bych lining vyrobil, ozdoby přidělal, ležení zpříjemnil. Do ohně budu dobře přikládat i urožním si výborných večeří. Nevím, jak dlouho mi dřevo vydrží, ale ohýnek nezemře ještě dlouho. Ať je jakkoliv, vždy se najde dost, čím krmit plameny. Hlavní je, jak je nám právě teď.

Snažení

Každý z nás se asi o něco snaží. Ať už vědomě či naprosto nevědomky, někam jdeme, něco možná chceme. Znám dost lidí, nebo jsem aspoň znal, kteří nevědí, co chtějí. To je něco jako plány do budoucna, ale o tom já nemluvím... Myslím, že je v jistém smyslu skvělé nedělat si starosti s životem na roky dopředu. Není nejspíš jen z mé zkušenosti, že takové plány stejně většinou nevyjdou.
Rád si hraju s představami, ale bavím se tím, že si s nimi hraju. Nežiju v nich. Snažím se být v přítomnosti. Lidé se v ní vyskytují a často je to moc pěkné. Velmi rád se bavím s lidmi, kteří mají aktivní mysl, kteří jsou připraveni na cokoliv. S takovými je pro mě radost si vyměňovat energii - jak tomu tak říkám :) No ne?
Pak jsou ale lidé, nebo případy, kdy sice někdo žije v přítomnosti, aspoň v danou chvíli, ale to tak intensivně, že je vlastně úplně mimo. Intensivně v tom smyslu, že je na něm vidět jistá snaha. Může to být cokoliv i v různé míře. Uvedu pár příkladů.
Na jeden si vzpomínám v jistém zvláštním smyslu. Vím, že jsme jednou kdysi řešili, jestli je na lidech poznat, jestli už měli sex. Často jsme si říkali, že je to znát dost jednoznačně, ale to není něco, o čem tu bych tu chtěl rozpoutávat debatu. Spíš si vzpomínám na jeden případ, kdy jsme jednu osobu označili tak, že z ní ten sex vyloženě "vytejká", "kape". Z některých září, ti lidé jsou sexy, z některých prostě ukapává - a v tom slově je cítit, co tím člověk myslí. Prostě je ta osoba tak nadržená a dává to svým obětím tak jasně najevo, že je z toho člověku prostě blbě. Zažili jste někdy ten pocit?
Jako druhý příklad bych uvedl to, čeho jsem si všiml teď na víkendové stáži aikidó - kdy jsem si spojil právě tento pocit z některých lidí. Sem tam jsem cvičil z osobou, která byla vyloženě neaktivní, řekl bych pasivní. Ten flegmatismus z ní vyloženě kapal... Ve chvíli, kdy jsem v určitém tempu (a nemyslete si, že v nějak rychlém, aikidó se cvičí i velmi pomalu), ona osoba mě z něj okamžitě vytrhla. Ve chvílích střídaní se při cvičení jsem zažíval táhlé prodlevy, kdy se přesouvala na dané místo a trvalo, než začala cvičit. A přitom jsem pozoroval naprosto mdlý unudění obličej. Nevím ani, jestli mohu tento případ zařadit do toho, že se někdo o něco snaží. (Je otázkou jestli se o nicnedělání může člověk tak urputně snažit :))
Nemohu říct, že by tito lidé nežili 'teď'. Je to ale pořád něco, co nepovažuji za dobré. Pokud mě takové jednání neotráví (protože musím s těmi lidmi pracovat), pak mě minimalně nějak znechutí. I jinak roztomilé matfyzákovství je někdy skoro nechutné... :)
Snažení, lpění je i podle jiných nějak nedobré... Někteří by řekli, že lpím na svých dlouhých vlasech. Vždy jsem si říkal, že nemohu lpět. A že kdyby mě někdy - kdykoli napadlo, že bych se mohl ostříhat, udělám to. Nebudu si říkat: Kolik let mi to rostlo? Kolik práce...? ...víte, co mě napadlo? ;)

Aikidó

Musím přiznat, že se mě stále z čundru drží neskonale úsměvná nálada. Je to jako bych právě přijel, nadšen ze všeho, co jsem zažil. Nic včetně školy mi nedokázalo mou vlnu narušit, jako bych se do ní pokaždé okamžitě vrátil, jen otřen o trpkost, ale hned zas oprášen. Myslím, že jsem se tam vážně zmeditoval. (Zní to skoro jako zhulil:)) O to víc mě asi dnes nadchlo cvičení aikidó, kam nyní už vcelku pravidelně chodím. A to tak, že vám o něm i cosi napíšu...

Navštevuji cvičení v Aikidó Centru Fudóshin v Praze, jehož hlavním vedoucím je Václav Kubát, dobře známý jak na matfyzu jako učitel, tak i jako sensei se 4. danem mezi aikidó žáky. Docházím na cvičení dvakrát týdně (mohu až pětkrát), přičemž jednou míváme právě jej a podruhé jednoho z dalších neméně skvělých mistrů. Míváme i vlastní víkendové stáže - jakási soustředění - a přitom máme ještě na výběr spoustu dalších, které se často konají. Tedy o možnost intensivně cvičit není nouze...
Co to vlastně ale je aikidó? Aikidó není jen obranné bojové umění, jak je asi obecně známo. V překladu toto japonské slovo znamená asi "cesta harmonie mysli" či "cesta harmonické životní síly". Důležité je ale právě to slovo cesta - dó, znamená to, že jde i o jistou filosofii, je to něco, co ovlivní i vaši psychiku. Neméně důležité je i ai - harmonie a ki - energie. Ty jsou totiž základem všech technik, celého přístupu. Aikidista využívá akce protivníka proti němu samému, dokáže přijmout jeho energii a vhodně ji transformovat ve svůj prospěch. A svou neútočností získává aikidó jedinečné postavení ve světě bojových umění...
Dost už ale teorie, je velkou pravdou, že co je to aikidó opravdu zač, pozná člověk jen až na vlastní kůži, žádné čtení, přemýšlení mu to nikdy neukáže. Je to jako s meditací, nikdy nezačnete meditovat, když nad tím budete jen přemýšlet :) A toto cvičení je opravdu skvělá meditace, velmi uvolňující způsob, jak se udržet svěží a jak vyčistit svou hlavu od všech denních zbytečností...

Jsem teď pro aikidó úplně nadšený, i když je to už pár let, co ho cvičím. Vždy je totiž co zlepšovat a já ještě nejsem ani na pořádném začátku studia :P S mou současnou veselou náladou se to ale velmi krásně a zajímavě pojí a vlastně mně ji o to víc rozvíjí. Jsem velmi vděčný zakladateli aikidó, Morihei Ueshibovi, a všem, co mě učí toto krásné umění.

Českým lesem

Ano, jak už někdo přede mnou prohlásil, ještě se mi nestalo jít jen tak na jaře na vandr a mít celé čtyři dny tak nádherné počasí s blankytem modrým ráno i večer... Nádherněji snad nemohlo být, ani chladno ani vedro, přesto dost tepla na koupání. Nespálil jsem se, přesto jsem se trochu opálil. Nešli jsme zrovna v civilizaci, přesto jsem měl jen jedno klíště :)
Jak nádherně je v Českém lese, jak nádherně je v přírodě. Jeden den jsme šli úplně sami, neviděli jsme jediného člověka... Jen krávy, kopce, pampelišky a stromy. A nebe. Měl jsem času na přemýšlení. Skupinka, se kterou jsem čundroval mi dala spoustu námětů na prozkoumávání a rád jsem si s nimi vyměňoval myšlenky.
Ponořili jsme se trochu do tajů zenu i jak se na to dívá Osho. A musím říct, že meditace v přírodě to byla dokonalá. Nebylo těžké žít v tom sladkém teď, čuchat vůně, sledovat svět, žít... Večerní debaty u ohínku byly moc příjemné. Ne tak často si takhle zafilosofuji. Nové pohledy na život? :D Že by?
Do Prahy se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. A z Prahy se mi chce, ale opravdu chce zase někam ven. Jak plný pocit to bude, až zas někam vyrazím? Těším se zase na to nerušené nevinné "žbluňk".

Teď a pak

Dívám se zpět a vidím, že jsem od svého posledního příspěvku skoro nepokročil ve svém snažení a přesto už jsem zase někde úplně jinde. Využívám teď času úplně maximum, abych cvičil aikidó, dělal věci, co mě baví a co mi přijdou užitečné... A vždy, ať si vzpomenu kdykoliv, se mi zdá, že mám co nového zjišťovat. Nikdy mi nepřijde, že už bych věděl všechno, co chci, že už bych věděl dost :) Tak mě baví prozkoumávat svět!

Úspěšně jsem zničil oba své domácí počítače, klekly oba pevné disky, žádná možnost záchrany... Co mě nejvíc mrzí, přišel jsem o všechny své krásné fotky z posledního víkendu, kde se mi tak líbilo! Ale víte co, nejcennější je, co si odnesete v duši a to mám a nikdy neztratím...
Jako zázrakem se poštěstilo, že jsem měl šanci pořídit si notebook, takže se teď učím zacházet zase s novým strojem. Hmm, jak já rád objevuji :)
A již se blíží dlouho (spíš bych ale řekl krátce) očekávané zkoušky - měsíční to období intense matematiky :) Těšíte se taky? ;)

Jarní tání

Možná je to dnešním krásným teplým dnem po dlouhé zimě, možná je to mým dlouhým uvíznutím u počítače v poslední době a možná taky mými začínajícími zvláštními pocity vůči škole... Začínám se ve mně obracet energie, jarní míza a chce na povrch, vybublávat a prodírat se skrze iluzorní plošky, které pro ni vytvářím. A ty ji obrací a přelévají, nechávají vidět ve všech barvách i tónech, přesně i volně. Zahřívám se a bublám.
Chci se učit, chtěl bych se naučit v životě ještě spoustu věcí. Jsou ale některé, v škole, velmi vzdálené a obsáhlé, přitom však ryze abstraktní. Zato já teď myslím jiné, spíš zkušenosti fyzické. Duchovní...
Začetl jsem se před pár dny opět do mého velmi oblíbeného filosofa Oshoa a nemohu se od té chvilky odtrhnout od znovuprožívání radosti. Zjistil jsem, že po nějaké době se prostě asi začnu nějak kazit, vzdalovat svým myšlenkám a filosofii, co mám a kterou chci žít. Nic mě dokonaleji nevrátí do mého ráje, než mnohdy i jen pár řádků nějaké Oshovy knížky.
:) Už od začátku, co jsem založil tento blog, chystám se, že sem o něm něco napíšu, tak jste se dočkali. :) Přesto je to jen útržek, existenční informace... Snad později zase něco přidám, až bude čas a chuť :)
A rád pročítám diskuze, potkám tam spoustu podobně laděných lidiček. Toužím dlouho se s nimi setkávat, ale má stydlivostní bariéra nikdy nebyla překročena, až doteď! Už cítím v sobě horkost z toho všeho a zahřívám se víc a víc... Dlouho mě totiž také odrazovali nehorázné ceny různých seminářů (stále jsou nehorazné), ale našel jsem snad něco, co by mohlo být pro mě dostupnější. A souvisí to s aikidó, takže je mi to ještě bližší. Chtěl bych už cítit ty nabité lidi, sdílet tu energii a učit se s ní pracovat... :)
Přemýšlím o životě zase o kus dál, v širších souvislostech. Nacházím už ten pravý impuls? Co vím jistě je, že chci zachovávat vyrovnanou mysl i tělo i energii v sobě. Ale z matfyzu mám jen mysl a zabírá mi moc času. Znamená to, že budu vzdálenější škole? Ano... Ale těším se na objevování nového. Jako bych se vrátil do svých dětských let a cítil tu horu nadšení z celého světa. I když za ta léta považuji dobu před asi třemi roky :) Je to vtipné, jsem přeci ještě tak mladý. Jako bych teď dostal první dan, jsem teprve připraven začít studovat. :) Začít žít.

Organizování

A jsem zpět z týdenní akce, řádně vyčerpán a znaven, ano - byla to ŠMF. Nejskvělejší druh akce, na které jsem kdy byl. Stejně jako minulý rok, vrátil jsem se přeplněn dojmy ze všech lidí, které jsem tam potkal a nevím, jestli je to pro mě teď jen taková iluze, ale milejší a přátelštější skupinku jsem ještě neviděl. Co člověk, to osobnost. Každý na mě nějak zapůsobil...

Tentokrát jsem se na akci poprvé díval z druhé strany, ze strany organizátorské. Byla to docela náročná zkouška a zjistil jsem, že vážně ne tolik věcí jde tak snadno, jak to možná na první pohled vypadá. Mnoho věcí jsme dodělávali až těsně před programem a u většiny přednášek jsem musel improvizovat. Jsou to pro mě cenné zkušenosti a dobré podklady pro poučení do příště. Zbylo by mi pak víc času na věnování se atmosféře akce, ostatním...
Myslím, že sem teď přijeli ti nejúžasnější lidi ze všech akcí, co jsem kdy poznal. Ze začátku jsem se docela bál, náš program pro ně prvního dne totiž spočíval v tom, že je budeme k smrti nudit trapnými vtipy a matematikou, aby pak následně ocenili úplně opačný program a změnu, která byla nachystaná. Někteří vypadali skutečně zhnuseně (což mě jistým zvrhlým způsobem velice těší), ale o to víc mě naplnili teplem, když na konci týdne byli tito všichni ze všeho nadšení. Moc děkuji... Co mě ale trochu zděsilo, že některé ten první den tak bavil (to nudné počítání - faktoriály, násobení z hlavy, písemné dělení...), až jsem se neskutečně bál, že je ta změna nebude ani lákat. Nezklamali mě ale ani tito, protože byli stejně nadšení a báječní i po zbytek ŠMF...
Jsem strašně šťastný, myslím, že se to celé povedlo líp, než jsem vůbec mohl doufat. A to jen díky všem lidem, co se na tom podíleli, mým spoluorgům (moc mi pomáhali, díky) a všem účastníkům, byli jste fakt dobří...

Dá se říct, že je mi líto jen jedné věci. Co mě opravdu nejvíc mrzí je, že jsem nemohl jet s touto skvělou, poctivou skupinou jako účastník, že nejsem o nějakých pár let mladší a nemohl jsem si s nimi užívat jejich neskrývané přátelství tak moc, jak bych chtěl. To samozřejmě neznamená, že jsem si neprožíval některé skvělé zážitky na pozici orga, nicméně je to důvod, proč chci být příště lépe připraven, abych nedodělával program ve chvíli, kdy mohu být blízko ostatních...

Některé margaritky (vzkazy) mě vážně dojaly, dělají mě strašně vděčným, ale i neskutečně smutným. Moc doufám, že Vás, které jsem tam měl tu čest poznat, budu aspoň čas od času vídat. Že budete mými přáteli dlouho a dlouho... Děkuji za ně.

Konec velkého flákání

Vím, že tímto nadpisem asi mnoho lidí naštvu, ale s jistou nadsázkou je snad pochopitelné, kam tím směřuji. Právě mi začíná letní semestr. Včera večer jsem si utvářel rozvrh a zdá se, že nepoučen z minulých zkušeností, opět si nabírám docela dost předmětů. Ani moudřejší ráno mě nevytrhlo ze snu, takže za pár minut hurá na první hodinu!
Chci mít ale zároveň víc volna, velmi mě štval minulý rozvrh, kdy jsem měl všechno roztáhlé přes celý den. Takže tentokrát nic nehrotím a zapsal jsem si jen to, co mi dobře sedne do rozvrhu (bez ohledu na zájem - mám přeci ještě pár let před sebou, stihne se to, ne?)... V souvislosti s tím se mi tam např. nevešla angličtina. Zato se mi povedlo si udělat prázdninovou středu a ve čtvrtek mám jen jednu ranní přednášku. Zatím se mi to líbí :)
Snad bude také čas na více víkendových akcí, protože ta, na které jsem byl teď, se mi velmi líbila :) Přes velkou zimu i sníh jsme se potkali s docela dost milými zvířatky, teplo v noci bylo (mj. díky vytouženému seníku), nálada byla veselá. Skvělé Ondrovy specialitky z domova, ale nejvíc mě zaručeně dostal jeho porcelánový talíř :) Medovina, ženy, zpěv, co víc si můžu přát? Příkládám pár foteček na pokochání...

Zkoušky

Tak by mě opravdu zajímalo, jak toto zajímavé období kdo prožívá. Když jsem se učil na maturitu, bylo to jakési poprvé, ochutnání velké snahy projít něčím tak trochu větším... Vím, že spousta lidí to brala velmi vážně, připravovali se měsíce dopředu. Někteří byli zato vlažnější, možná jim nešlo o známku, možná věděli, co stačí, aby prošli.
Opakovaní přišlo teď. Kdo jste se o vánocích opravdu učili, dokážu to odhadnout? A kdo to šrotí hlavně teďka a je rád, když se udrží...? Je to tu znovu, a tak i bude za jen pár dalších měsíců. A tak...
Skončí to v době, kdy si přestaneme dělat starosti, neb přijde práce, velké zaměstnání, kde se možná bude dřít pořád. Anebo taky ne :) Kdo nakonec školu neudělá, protože si najde dobrý job? A kdo bude studovat ještě dlouho a sám si na vlastní větší obnos nesáhne ještě roky...?
Zajímalo by mě, jak jsou na tom teď lidi, co jsem znal. Jestli jsou vážní a nebo volní. Jestli se snaží nebo mají vystaráno. Každý má svou cestu a já stále neznám tu svoji, hlavu si pravda ale těžkou nedělám... Naložil jsem si toho málo a taky se tak k tomu stavím, nicméně věci, co musím dělat, chci zvládat pořádně. Mám na to vůbec schopnosti?
Někdy mám pocit, že dokážu jen kafrat (v myšlenkách) a nikdy se mi nepodaří se z toho vyhrabat. Učím se odpovídat na různá sociální témata, časem se tu o nich začnu nejspíš rozepisovat, ale je mi to k něčemu? Mám studovat matematiku, starat se o společnost, dělat, co mě baví, pěstovat lásku, bohatství...? Zvládnu víc věcí najednou, pořádně? :) A co vy?

Ukulele Orchestra of GB

Není to pěkné? Mrkněte i na jejich další výstupy... Dojemné :)