September 26, 2010

Chcete si zašukat?

Už se vás někdy někdo zeptal? Této slečny zřejmě ano :-)

Jak byste reagovali, kdybyste někam pospíchali, jen se tak procházeli? Vyděsilo by vás to nebo byste se tomu prostě jen zasmáli? Možná bych se měl ptát, jak byste reagovaly, ale zajímají mě obě strany.

Procházíte se, když někam jdete? Nebo jste v jiném světě - the world of thoughts... Díváte se lidem do tváře, když procházíte kolem? Stíháte být všímaví a navazujete oční kontakty? Nebo se schováváte za ztuhlou masku nevšímavosti ke všemu, co se kolem vás děje? Pozorujete postavy kolem jen tak, abyste do nich nevrazili?

Už dlouho mě zajímá toto téma. Od dětství jsem pozorovatel. Dívám se na lidi v autobuse a zjišťuji, co dělají a kam se dívají. Často ale při střetu pohledů uhýbám. Vydržíte pohled déle jak jednu vteřinu, usmějete se třeba?

Roli pozorovatele jsem si užíval celý život a přestala mi stačit. Někdy je třeba vyjít do akce a opravdu s někým navázat kontakt. Zjistit, jak zareaguje na jednoduchou otázku typu 'kolik je hodin', 'kudy se dostanu na náměstí', 'co říkáte na finanční krizi' anebo 'chcete si se mnou zašukat'... Má dlouhodobá nevole a strach navazovat s lidmi neformální kontakty po tomto "průzkumu reakcí náhodných kolemjdoucích" naprosto vymizeli.

Co je ale mnohem zajímavější? No ty skutečné reakce. Musím říct, že jsem se nechal velmi inspirovat seriálem Lie to Me, díky kterému jsem se dozvědel o Paulu Ekmanovi, specialistovi na projevy lidských emocí ve tvářích lidí. Jako základní metodu v tomto "krimi" seriálu používá hlavní hrdina pokládání nepříjemných otázek. Nepříjemných v tom smyslu, že by je člověk nečekal nebo že se váží na silné emoce. Poté se člověk nezaměřuje ani tak na slovní odpověď tázaného jako spíš na jemné pohyby obličejových svalů. Po chvilce tréninku získáte v rozhovorech s lidmi úplně novou dimenzi ke sledování, kterou jste donedávna zachytávali možná jen podvědomě.

Musím říct, že zejména otázka "dobrý den, chtěla byste si se mnou zašukat?" dokáže vzbudit velmi silné emoce. Je naprosto skvělá pro učení se rozlišování mezi emocí znechucení a emocí, která vyjadřuje pohrdání. Také se vám může stát, že narazíte na uvědomělou ženu, kterou upřímně pobavíte. Bohužel jsem zjistil, že v naší společnosti tolik lidí jako Haniczka, kteří by takovou otázku přešli s nadhledem, není... Nebo bohudík?

Naneštěstí můžete pokládat lidem také jiné otázky, které vás jako tazatele naruší možná mnohem více. Jsou témata v dnešní společnosti, která bych považoval za mnohem závažnější než otevřenost k sexu. Paradoxem asi je, že se skoro až bojím lidem pokládat vážnější otázky, neb rychle zjistím, kolik povrchnosti se v běžném občanovi skrývá. Ale o tom zase někdy jindy.

Schválně, jestli se mi po napsání článku s takovýmto nadpisem zvýší návštěvnost blogu. Bude to smutné...

September 10, 2010

Vír

V životě je nutné najít svůj střed. Ono já dlí právě v něm.

Představte si, že jste lístkem v povětří a poletujete si, kam se větru zachce. Někteří jsou drsňáci, naučí se kormidlovat a poletovat si, kam se jim zachce. Fajnšmekři umí i popolétnout v bezvětří. Egouši dbají na tvar lístku a na barvu, aby se krásně vyjímal, když letí.

Pak jsou tu lístky, strašně malé. Takové drobné vrtulky a krásně se točí, když letí. Lákají ostatní listy, aby se kolem nich točily. Svět je pak krásnější, ani to jinak nejde.

Co je smyslem? Někteří mají cíle a chtějí někam doletět. Některým zas záleží, jak letí a chtějí mít zažívat vyhlídkové lety. Jiným zase stačí, když se na ně dobře kouká. Spousta láká ostatní, ať dělají to, co oni. I to může být smysl.

Všechny ale pracují s větrem, který jim nadělil svět. Mnoho poletujících sice víří prach, ale nečiní pravý vánek. I zjevil se první, který se začal točit. Točil se, točil, nikam neletěl. Našel svůj střed a dokázal ho cítit. Vnímal ho krásně proto, že zůstával na místě. Jako jediný. A vše kolem se najednou točilo, už ne on, ale svět.

Dokázal roztočit takový vír. Ten vír ale nebyl umělý, byl dokonalý. Byl skutečný právě v tom, že vznikal z každého malého vánečku, který k němu přiletěl. Byl v tom strašně silný, protože ho nic nemohlo zastavit. Každá síla jen přispívá jeho točení, ale on lístek dlí v oku toho víru. Je klidný, nalezl právě sebe. A svět je tak krásný...

Každý velký člověk kolem sebe roztočil takový vír. Který zůstal ještě dlouho potom, co mu lístek uschnul a rozpadl se. Není toto onen smysluplný život? Nebo je to stále jen jedna z cest...

Je to velmi živá cesta.

September 06, 2010

Překročte své horizonty

Kde hledat přesahující pravdu světa?

Nedávno jsem vedl polologickou debatu na téma hledání nejobecnějšího vesmíru (všeobjímajícího všehomíra), který obsáhne vše. Je zřejmé, že ten vesmír nemůže být logický, protože v rámci logiky se nedostaneme moc daleko. (Komu to není zřejmé, ať si přečte třeba něco od Václava Bělohradského, který má ve svém pojednání o relativismu výstup z logických rámců zmáknutý.) Co se stane, když se ale snažím definovat vesmírný základ mimo logiku.

Co je vlastně definice a co je ta logika? Lze definovat logiku?

Jsem vůbec schopen položit takovou otázku? Jsem vůbec schopen položit nějakou otázku? Kdo jsem já? Ten, který se ptá, nebo je pozorovatel otázky? Může vůbec existovat nějaká otázka, když není, kdo se ptá? Kde najdeme samotnou existenci...?

To je jedna z posledních jazykem zformulovaných otázek, ke které jsem došel a kterou vám mohu sdělit. Dál už můžete jen tančit. Existence k vám pak přijde.

Není nutné zkoumat takovéto věci na vlastní pěst. Na otázky za horizonty logiky odpovídá mnoho filosofií, náboženství i stylů života. Některé odpovídají v rovině myšlení, takřka rozumu. V rámci rozumu se ovšem moc daleko za horizont logiky nedostaneme. Takové teorie nazývám filosofie. Dá se ale mluvit dál, i náboženství mluví v rámci jazyka a přesto je často rozumní lidé zatracují. S tím se dá souhlasit.
Abyste totiž začali chápat náboženství, je nutné být nerozumný! Věřte, logici milí, že i nerozumné věci se dají chápat. Pak se teprve dějí zázraky. Teda pak vlastně teprve uzříte zázraky. Kam nás ale tato slova dovedou? Jsou to pořád jen slova. Mnozí vidí, že důležitá je praxe.

I já jsem četl knihu o zenu, o čakrách, o meditaci. A s mou abstraktní matematickou představivostí jsem si bláhově namlouval, jak si všechno to dokážu krásně a celkem přesně představit. Když jsem to ale opravdu zkusil, sice jsem nebyl překvapený průběhem, ale účinek mi vyrazil dech. A pokaždé, když si vyrazíte dech, překročíte horizont :)

Není v životě nejdůležitější překračovat horizonty? Dokud tak činíme, žijeme. Až s tím přestaneme, bude už jen opakovat to, co jsme jednou slyšeli nebo vymysleli, přestaneme vést dialogy, pak zjistíme, že jsme staří a zbývá nám už jen 15 let života.

Všechna náboženství jsou pravdivá. Všechna nám něco ukáží. Dají nám tak trochu návod na život. Pokud z toho vyrobíme životní styl, budem opravdu těžit z toho co nám radí. Rady se z gauče nedají nikdy pochopit. Ani při nejlepší vůli nikdy nepochopíte, co vám svaté knihy a svatí otcové radí. Pochopíte jen to, na co si sami přijdete. A k tomu dojde jen, když to zkusíte...

Pak najdete pravdu světa. Nezapomeňte ale...

Nic, co za něco v životě stojí, není lehké.

September 03, 2010

Znáte svou 42?

Prostě jsem si řekl dost. Vyběhnul jsem z bytu, utíkal jsem až k vykolejení. Tam jsi si sedl a při západu slunce napsal první myšlenky. Rychlé dosažení čisté mysli prouděním přímo do mého pera. Uvolnil jsem se v pohledu na slunce a položil si základní otázku života, vesmíru a vůbec...

Nestačil jsem se divit, jaká struktura ve mně za ty roky vykrystalizovala a co vpadlo do sešitu za útvar. Okolnosti týkající se mého života, fyzického, psychického i duševního. Vztahy s lidmi a společenské problémy. Sex, komunikace i náboženství. Vybafl taky základní axiom o Existenci vesmíru, jen nesdělitelný jinak než velkým písmenem.

Krása.

Je skvělé najít v sobě svou čtyřicet dvojku, která jen čeká, až se na ni zeptáte.

Budete ji opravdu poslouchat? Který blázen by neposlouchal své vnitřní hlasy? Co by mu na světě zbývalo, když už vypotřeboval všechnu energii na filosofii.

Hahá!