Už se vás někdy někdo zeptal? Této slečny zřejmě ano :-)
Jak byste reagovali, kdybyste někam pospíchali, jen se tak procházeli? Vyděsilo by vás to nebo byste se tomu prostě jen zasmáli? Možná bych se měl ptát, jak byste reagovaly, ale zajímají mě obě strany.
Procházíte se, když někam jdete? Nebo jste v jiném světě - the world of thoughts... Díváte se lidem do tváře, když procházíte kolem? Stíháte být všímaví a navazujete oční kontakty? Nebo se schováváte za ztuhlou masku nevšímavosti ke všemu, co se kolem vás děje? Pozorujete postavy kolem jen tak, abyste do nich nevrazili?
Už dlouho mě zajímá toto téma. Od dětství jsem pozorovatel. Dívám se na lidi v autobuse a zjišťuji, co dělají a kam se dívají. Často ale při střetu pohledů uhýbám. Vydržíte pohled déle jak jednu vteřinu, usmějete se třeba?
Roli pozorovatele jsem si užíval celý život a přestala mi stačit. Někdy je třeba vyjít do akce a opravdu s někým navázat kontakt. Zjistit, jak zareaguje na jednoduchou otázku typu 'kolik je hodin', 'kudy se dostanu na náměstí', 'co říkáte na finanční krizi' anebo 'chcete si se mnou zašukat'... Má dlouhodobá nevole a strach navazovat s lidmi neformální kontakty po tomto "průzkumu reakcí náhodných kolemjdoucích" naprosto vymizeli.
Co je ale mnohem zajímavější? No ty skutečné reakce. Musím říct, že jsem se nechal velmi inspirovat seriálem Lie to Me, díky kterému jsem se dozvědel o Paulu Ekmanovi, specialistovi na projevy lidských emocí ve tvářích lidí. Jako základní metodu v tomto "krimi" seriálu používá hlavní hrdina pokládání nepříjemných otázek. Nepříjemných v tom smyslu, že by je člověk nečekal nebo že se váží na silné emoce. Poté se člověk nezaměřuje ani tak na slovní odpověď tázaného jako spíš na jemné pohyby obličejových svalů. Po chvilce tréninku získáte v rozhovorech s lidmi úplně novou dimenzi ke sledování, kterou jste donedávna zachytávali možná jen podvědomě.
Musím říct, že zejména otázka "dobrý den, chtěla byste si se mnou zašukat?" dokáže vzbudit velmi silné emoce. Je naprosto skvělá pro učení se rozlišování mezi emocí znechucení a emocí, která vyjadřuje pohrdání. Také se vám může stát, že narazíte na uvědomělou ženu, kterou upřímně pobavíte. Bohužel jsem zjistil, že v naší společnosti tolik lidí jako Haniczka, kteří by takovou otázku přešli s nadhledem, není... Nebo bohudík?
Naneštěstí můžete pokládat lidem také jiné otázky, které vás jako tazatele naruší možná mnohem více. Jsou témata v dnešní společnosti, která bych považoval za mnohem závažnější než otevřenost k sexu. Paradoxem asi je, že se skoro až bojím lidem pokládat vážnější otázky, neb rychle zjistím, kolik povrchnosti se v běžném občanovi skrývá. Ale o tom zase někdy jindy.
Schválně, jestli se mi po napsání článku s takovýmto nadpisem zvýší návštěvnost blogu. Bude to smutné...
Jak byste reagovali, kdybyste někam pospíchali, jen se tak procházeli? Vyděsilo by vás to nebo byste se tomu prostě jen zasmáli? Možná bych se měl ptát, jak byste reagovaly, ale zajímají mě obě strany.
Procházíte se, když někam jdete? Nebo jste v jiném světě - the world of thoughts... Díváte se lidem do tváře, když procházíte kolem? Stíháte být všímaví a navazujete oční kontakty? Nebo se schováváte za ztuhlou masku nevšímavosti ke všemu, co se kolem vás děje? Pozorujete postavy kolem jen tak, abyste do nich nevrazili?
Už dlouho mě zajímá toto téma. Od dětství jsem pozorovatel. Dívám se na lidi v autobuse a zjišťuji, co dělají a kam se dívají. Často ale při střetu pohledů uhýbám. Vydržíte pohled déle jak jednu vteřinu, usmějete se třeba?
Roli pozorovatele jsem si užíval celý život a přestala mi stačit. Někdy je třeba vyjít do akce a opravdu s někým navázat kontakt. Zjistit, jak zareaguje na jednoduchou otázku typu 'kolik je hodin', 'kudy se dostanu na náměstí', 'co říkáte na finanční krizi' anebo 'chcete si se mnou zašukat'... Má dlouhodobá nevole a strach navazovat s lidmi neformální kontakty po tomto "průzkumu reakcí náhodných kolemjdoucích" naprosto vymizeli.
Co je ale mnohem zajímavější? No ty skutečné reakce. Musím říct, že jsem se nechal velmi inspirovat seriálem Lie to Me, díky kterému jsem se dozvědel o Paulu Ekmanovi, specialistovi na projevy lidských emocí ve tvářích lidí. Jako základní metodu v tomto "krimi" seriálu používá hlavní hrdina pokládání nepříjemných otázek. Nepříjemných v tom smyslu, že by je člověk nečekal nebo že se váží na silné emoce. Poté se člověk nezaměřuje ani tak na slovní odpověď tázaného jako spíš na jemné pohyby obličejových svalů. Po chvilce tréninku získáte v rozhovorech s lidmi úplně novou dimenzi ke sledování, kterou jste donedávna zachytávali možná jen podvědomě.
Musím říct, že zejména otázka "dobrý den, chtěla byste si se mnou zašukat?" dokáže vzbudit velmi silné emoce. Je naprosto skvělá pro učení se rozlišování mezi emocí znechucení a emocí, která vyjadřuje pohrdání. Také se vám může stát, že narazíte na uvědomělou ženu, kterou upřímně pobavíte. Bohužel jsem zjistil, že v naší společnosti tolik lidí jako Haniczka, kteří by takovou otázku přešli s nadhledem, není... Nebo bohudík?
Naneštěstí můžete pokládat lidem také jiné otázky, které vás jako tazatele naruší možná mnohem více. Jsou témata v dnešní společnosti, která bych považoval za mnohem závažnější než otevřenost k sexu. Paradoxem asi je, že se skoro až bojím lidem pokládat vážnější otázky, neb rychle zjistím, kolik povrchnosti se v běžném občanovi skrývá. Ale o tom zase někdy jindy.
Schválně, jestli se mi po napsání článku s takovýmto nadpisem zvýší návštěvnost blogu. Bude to smutné...
