Kamenný kruh

Právě jsem se vrátil z vícedenní akce, byl to larp. Úžasně mě to posunulo a cítím, jak moc to se mnou zamávalo. Už nějakou dobu jsem cítil, že tam potřebuji jet, jako sůl. Že potřebuji zase někam, do světa fantasy, magie a hraní si.
Vzpomínám si, jak jsem byl jednou, můj úplně první larp, na Zlenicích. Jsou tomu dva roky, tuším, byl to ročník 2005. Je to nováčkovská akce a já byl nováček. Jel jsem tam i s jinými nováčky - Buchinem, ale i s již zkušenějším Vosťou. Larp to byl obrovský, přijelo snad 300 lidí, byl vícedenní, hrálo se nonstop. Ten princip se mi velmi líbil, hrát pořád, vůbec jsem ale nevěděl, co dělat. Nějak jsem se ale propracoval k mocnějším tam, k těm, co fakt něco dělali a nepřijeli si jenom zabojovat, k těm, co hráli...
Tak jsem k těm lidem přilnul, že když jsem se vrátil, další týdny jsem byl úplně okouzlen, nemyslel jsem na nic jiného, možnost takového si krásného hraní a existence takových úžasných lidiček! Nějak jsem se ale nedokázal s nimi spojit a pak už jsem zas dlouho nikde nebyl.
Až přišel Kamenný kruh, má vlastně téměř jediná jiná akce. Tam jsem se objevil v posledních třech ročnících. Ano, to je skutečně naplňující hra pro zkušené hráče (pořád nechápu, jak jsem se tam dostal), kde věříte tomu, co se děje. Je to opravdu kouzelné.
Za poslední rok a půl jsem nikde nebyl a i všechno učení mi už skoro vymazalo všechny vzpomínky. Nyní jsem si ale oživil svou duši, znovu jsem hrál, velmi usilovně přemýšlel a dával všechno do života mé postavy téměř svatého absolutně dobrotivého kněze. A znovu jsem potkal spoustu skvělých lidiček a doufám, že neztratím nit a v tomto roce si pár hezkých rolí opět užiju. Velmi mě láká měsíční městský larp, který se bude konat někdy v dubnu, snad budu mít příležitost...

Velmi přemýšlím nad hraním rolí. Jsou lidé, co žijí prostě svůj život a nic jiného? Já to asi neumím, jsem přirozeně mlčenlivý a v poslední době jsem se stal více (z mého pohledu až nechutně) zdrženlivým, takže když se chci nějak víc projevit, musím něco hrát. Z cizího pohledu jsem to prostě já, i když možná dost komplikovaný, z mého jsem ale ve své filosofické podstatě velmi prázdný, prostý, jednoduchý. To, co dělám, je asi má touha si hrát, vyzkoušet si různé role. Je to možná něco jako má životní touha nenudit se - dělat stále nové věci, koukat se vždy z nového pohledu. Tím sbírám všechny možné názory na nějakou věc, takovou hrou. To je možná filosofie hry.
Mým cílem je být moudrý, abych byl moudrý, musím mít zkušenosti. V životě si chci proto hrát. Studnice poznání je bezedná, proto bude možné si hrát. A já budu žít, když si budu hrát...

Podstata bytí

Jednou jsem si napsal:

"Jsi tím, koho miluješ,
ne kdo miluje tebe..."

Už nevím, kde jsem to vlastně slyšel, ale měl jsem v tu chvíli zrovna takové... ...rozpoložení. Přišlo mi to velmi vysvětlující, shrnující. To znamená, že jsem v tom našel určitou hloubku.
Napsal jsem si to na lísteček, který mi visí na nástěnce. Abych to nezapomněl. U takových výroků nestačí si je přečíst, možná ani pochopit. Nejsou jen o tom, že si to čas od času připomenu, abych viděl svět z jistého úhlu. Je třeba zažívat, vnitřně být nastaven tak, že toto ve vás už někde je, vlastně pak žijete v souladu s tou myšlenkou.
Není to krásné, zachytit něco, v souladu s čímž žijeme. Fyzici to jistě ocení. Ano, hlavně filosofičtí... Jistě, že se to dá chápat mnohoznačně. Ale když v sobě najdete... ... tak poznáte.

Kdo jsme? Žijeme naše životy, ne cizí, ale přesto je někdy naše bytí někam posunuto, k někomu blíž. Naši podstatu nalézáme v životech jiných lidí. Kolika z nich jsme světlem v duši?

Možná, pokud zahodíme naše ego (o tom mám ještě mnohé co vyprávět), jsme někde rozptýleni, někde kolem, ve věcech, které jsou nám blízké, v činnostech, které milujeme. Jsme v lidech, které milujeme...?

K mé náladě

Miluji hezké věci. Miluji hudbu. Když jsem toto dnes zaslechl... Jo, je to ono... Krása

Chci vám dát vše krásné, co znám. Třeba bude na světě víc radosti.

Když máte to správné naladění a poslechnete si toto... Slyším celistvost světa, propojenost. Spolupráci, naději... Budu zkoumat, přemýšlet a napíši to sem. Na co přijdu. Nějaký stroj na štěstí. Nějaký universální životabudič. Neříkám, že to bude pro všechny. Vždy. Ale bude to někdy. Nějak to jde.
Máte rádi příběhy? Je váš život zajímavý? Připadáte si jako v nějakém příběhu? Žijte život tak, jak ho chcete...

Negativní vlny

Taky máte pocit, že na vás dneska doléhá zvláštní nálada? Je to snad tím, že je měsíc v úplňku? Probudil jsem se krásně, v půl jedné, s úsměvem na tváři. Hned se na mě ale ze všech stran vyřítila spousta výčitek a stížností. Tolik negativní energie najednou už jsem dlouho nebyl nucen absorbovat. Dost se to ve mně mísí, vysílám teď zvláštní vlny. Zvláštní den.
Kdy negaci odrážet a kdy ji absorbovat? Odražením se zpravidla nic neřeší, pak se z vás stává útočník. To není dobré, máte pak co dělat sami s tím, co se vám před chvilkou nelíbilo. Vzniká boj, hádka. Záleží jen na síle a vznikají škody, jaký to má smysl? Absorbování už je možná mnohem lepší řešení, ale málokdo to umí. Sám to vydržím jen chvíli, pak se ve mně začíná tvořit energie trpkosti, bolesti a musím se jí nějak zbavit. Chtělo by to se pak naučit někam ten jed vyplivnout, odpouštět. To mi nikdy moc nešlo... Meditace, bezpodmínečná láska, očišťování. Každý by se měl pravidelně psychicky očišťovat, je to jako když se umažete... Taky se jdete pak umýt. Abyste sami třeba někoho neumazali, to se vám stane snadno, člověk je často v psychickém kontaktu s ostatními.
Co se ještě nabízí? Princip aikidó, vyhnout se útoku úplně, nenechat se zasáhnout. To je umění, musíte ale velmi předvídat a bystře reagovat. Navíc to ale naštve útočníka. Je to možná jistá ignorace jeho vědomí, vypotřebuje svou sílu naprázdno. Udělá to příště znovu, dokud se neunaví. Je to asi ale nejpraktičtější řešení.
Jak najít dobrou kombinaci těchto tří principů? Možná že bych měl pro blízké lidi, pro negace, kterým se nevyhnu, naučit se dobře absorbovat. Je to skvělé cvičení na následné očišťování, zkusím to, nejde mi to. Je škoda takové lidi pak zraňovat. Čas od času ale, a taky ve všech ostatních případech, je dobré využít principů aikida. Každý si ublíží jen tak, jak chtěl ublížit vám. A vás to bude stát minimalní úsilí. Ano, i to chce velký cvik. Mám ještě v životě co dělat...

Lidi, co vídám

Nevím, nakolik tohle může tvrdit někdo z jiné školy než z MFF... V posledních týdnech přemýšlím, kam jsem se to dostal. Je to opravdu to, kam patřím? Slyším slova některých svých bývalých spolužáků, že opravdu jinam nepatřím... :)
Kolem mě se opravdu točí spousta podivínů, no kdo by to nečekal. Nebo spíš já se točím kolem nich. Teď nemyslím jen spolužáky, milou sortu lidí. Na těch se ale ještě škola neprojevila tolik jako na těch, kteří zde strávili většinu svého života - naše učitele.
Je to určitě značná deformace, ale např. na matematické analýze se mi dost často stává, že zadržuji smích pod výkladem doc. Holického. Má takové krásné matematické průpovídky a svou mff-typičností mě dohání k záchvatům :D Zato prof. Nešetřil, to je jiné kafe. Ten vypadá, že ty vtipy opravdu říká schválně, ne jen tak mimochodem. Opravdu se mu daří vybírat nejsměšnější přirovnání, toho mám také velmi rád. No a musím se vážně držet při hodinách prof. Krajíčka, který čas od času pronese tak úplně mimo takovou poznámku, zanechá ve všech přesně pomlku takovou, abychom všichni slyšeli, co pronesl, a hladce pokračuje ve výkladu. A jeho poznámka se zpravidla týká něčeho úžasně lenostního, nevím, jak to vyjádřit. Vždy pronese něco takového, jak by si rád nesmírně ušetřil práci (taky to tak udělá), natož začne výklad, ze kterého se nám začne motat hlava. Např. posledně pronesl: "Po Vánocích zachováme klid, budem se rekreovat... Já teda rozhodně." Nevinné, což? (Značí to, že po Vánocích už nám odpadnou semináře.) Z kontextu se to ale nedá vydržet :D
Splolužáci jsou taky milá sorta, o těch ale jindy. Dlouho však nebudou mít na všechny naše již otrlé učitele, kteří při požárním cvičení spokojeně zalezou do svých kabinetu, div se tam nezamknou a nenechají se ničím vytrhnout. Nicméně jsem potkal taky jednoho fakt úplného cvoka. To takhle jednou sedím v knihovně v Karlíně, poklidně se učím, načež pán proti mně u počítače najednou prohlásí:
"Děti budou nešťastný z dalších mrtvol." ...následuje půlminutová odmlka...
"Nevím, co budou dělat."
"Je to kouzelná kaše." ...zvedl se a jal se k odchodu...
"Chacha." ...opět si pro sebe prohlásil a zmizel.
Fakt dost mě to vylekalo. "Chacha" bylo vyslovené, nebylo to cito-slovce! Doufám, že podobných magorů po Matfyze nelítá víc. Aspoň mám odstrašující příklad, co nechci, aby se ze mě někdy stalo.
Bůh nám všem žehnej!

Nestíhám...

Taky máte pocit, že nic nestíháte?
Vždycky jsem si dělal srandu z toho, když mi dopělí říkali, až budeš starší, budeš mít ještě míň času než teď. Srandu - no prostě jsem si to nedokázal pořádně představit. Teď už ano :) Představa, že až budu pracovat, bude to ještě horší, je pro mě opět nedosažitelná, ale což...
Nejsem v tom sám, co slyším kolem sebe, mí vrstevníci jistě potvrdí tento lack of time. Je to u vás stejné jako u mě? Jako příklad uvedu, že ještě teď jsem si nevybalil věci z víkendu (PŠMF). Nebudu vám nalhávat, že dřív by se mi to nestalo - svou leností jsem olpíval ve všech směrech. Ale teď jsem prostě neměl šanci! Přišel jsem domů každý den až po 22. hodině, jen co jsem vstal, hned jsem zas vyjížděl a přitom jsem neudělal nic významného - vše jen škola :)

Půjčil jsem si teď něco hezkého z knihovny v Karlíně - je opravdu dost rozsáhlá a najdu tam téměř všechno, co mě z matematiky zajímá. Tak hurá do studia!!

Fatalní změna

Jak fatální je pro náš život smrt? Co pro každého z nás znamená život? Život náš či těch v našem okolí... Uvědomujeme si, jak jsme složité a nenahraditelné organismy?
Mrtvý člověk v nás zanechá živou stopu, zvýrazní se nám chvíle a pocit, který jsme měli, když jsme ho naposled viděli. Je snadné propadnout představám, že se s tou osobou znovu bavíte, nějak se zase potkáte. Zůstane ve vás navždy ten pocit, který z ní máte.
Když se mám s někým dlouho nevidět, chci se s ním vždy rozloučit v dobrém, protože vím, že jinak mi pak v mysli o něm kolují špatné myšlenky a dlouho se z nich nedostanu, třeba vůbec, dokud se s tím človíčkem znovu neuvidím a nějak neusmířím. Může mi to dost nabourat představu o něm, takový nevyřešený problém. Může mi poničit můj vztah k němu - náš vztah. Proto se chci loučit v dobrém.
Smrt je fatální odloučení. Může přijít nečekaně. Chci mít dlouhodobě dobrý vztah se všemi. Je zničující mít dlouho nevyřešené problémy, mohou přerůst ve zvyk a úplně změnit náš pohled na svět...

Změna myšlení

Tak co jsem zjistil po prvním týdnu na MFF? Mé myšlení už se stačilo v základu transformovat. Cítím se jako znovuzrozený... Ne, cítím přesně ten stav, v jakém jsem byl, když jsem se vrátil ze svého prvního KSP. Nikdy potom už jsem to tak intensivně nezažil, protože jsem byl obklopen spoustou "jiných" lidí a nemohl jsem si dovolit tak myslet. Ono je to nakonec trochu komplikované. Budu muset znovu projít tím, abych se v rámci svého myšlení uměl napojit na jiné lidi, pochopit je, a zároveň bez mé vnitřní analýzy věděl, co oni. Bude to těžké.
V mých slovech je možná vidět hodně zmatku nebo kostrbatých vyjádření. To je tím, že tentokráte nejsem opojen emocemi, ale logikou. Ta mě tolik obklopuje, že nemohu vidět něco, aniž bych se nad tím nějak víc logicky zamýšlel (a tím si to trénoval). Jako příklad uvedu, že jsem si právě teď pročítal pět budhistických předpisů od Kwan Um školy korejského zenu. Zjistil jsem ale, že ač bych to před týdnem asi neřekl, teď mám k těm slovů tam spoustu výhrad. Život je boj.
Mám pocit, že tohle je ten stav, o kterém jiní říkají: "Myslí jako matfyzák..." Vím, že jsem s tím měl následujících 14 dní velké problémy ve škole, protože mi 90% vyučovaných předmětů přišla jako slátanina, nedávající žádný smysl. Ale abych to nemusel trpět, musel jsem se zpět přizpůsobit. I jiní, mí spolužáci, pro mě neměli pochopení (Iris...). Teď se jim to stane taky, přeju vám to ;) Třeba teď nebudu chápat já vás...
A škola? Nevím, ale miluju ty lidi! S takovou tolerancí se člověk možná nesetká ani na filosofii, kde je základem chápat, že každý má svůj úhel pohledu, ani na psychologii, kde ten způsob pohledu zkoumají, ani v pedagogice, kde vás k tomu učí, ani v náboženství, kde milujete své bližní...

Windows Vista

Včera jsem reinstalovával zpět z Windows Vista na Windows XP. Důvodů je k tomu několik - no vlastně mnoho. Bylo to vážně k vzteku, ale přiznám se, že nyní jsem po dlouhé době (ten měsíc s Vistou mi přijde vskutku jako enormně dlouhý zážitek) zase klidný, spokojený a usměvavý. Myslím, že opravdu klidný budu až se konečně dokopu k tomu, abych si nainstaloval Linux, ale to udělám až na svém notebooku, který si nejspíš pořídím tak nejdřív na konci letního semestru...

Nechci tu vyjmenovávat všechny důvody, možná vyplyne na povrch má neznalost, možná má uživatelská nezkušenost, možná hloupost. Nicméně nemůžu vynechat to praktické, co každý asi pocítí...
1) Při každém druhém spuštění nějakého programu musím několikráte odsouhlasit, že fakt chci ten program spustit, obzvlášť pokud ho spouštím "As Administrator". Jinak má program omezená práva a např. neumí mazat soubory či co. Nechápu proč mám jako uživatel, který je přihlášen v systému jako admin, ještě navíc odklikávat takové kraviny!?
Tohle odťukávání se týká zejména instalace programů, takže ač nainstalovat systém je poměrně krátká záležitost, připravit ho potom pro rozumné užití mi trvalo (jako nezkušenému) další HODINY...
Co je na tom tak špatné? Že se to nedá vypnout????????!!!!!!!!
2) Nefunguje mi tu spousta programů, nebo fungují špatně. Fakt jsem možná hloupý uživatel, ale myslím, že většina uzná, že jsem si s tím zrovna já hrál až až a přesto se mi to nepodařilo. Jmenovitě Nero Burning ROM, ZAlarm. Co mi fungovalo špatně - Strong DC++, Skype. Musel jsem často dát procesu maximalní priority v systému, aby vůbec něco rozumného dělal. Voser, ne?
3) Malá poznámka k přehlednosti systému. Jak je oblíbeným zvykem Microsoftu, program má možná vychytané některé věci oproti předchozím versím, je o něco rychlejší. Zato má úplně stejné funkce jako dřív s tím rozdílem, že teď je najdete někde úplně jinde. To, co nám vyprávěl na Albeři správce sítě, jak takhle funguje Office 2007, je svatá pravda, sám jsem si to měl tu smůlu vyzkoušet. Pro Vistu to platí úplně stejně. Ono ne, že by ta funkce (hledaný program) byl někde jinde. On se jmenuje jinak a člověk se k němu reálně dostane o dvě úrovně dál, což v přepočtu pro Vistu znamená přibližně 2,5x + 5 víc kliknutí myši a to nepočítám hledání!

Shrnutí? Už nikdy víc. Nezmiňuji tu pořád spousty drobností, které když se na chvilku zamyslím, mi hned zaplňují mysl (Task Manager se zapíná složitěji; Systém si přejmenuje disky, aby byl na C:\...) - je toho přehršel. A klady? Možná pár nových šikovných funkcí, ale u Visty jsem nic nenašel. Je tu nové - ovládání hlasem. Ale tuto funkci neshledávám šikovnou... :)
Možná ještě jedna šikovnost (tak trochu) - samozřejmě jsem zkoušel pirátskou versi, systém mě skutečně donutil ho opustit, po nějaké době se prostě nespustil, že jsem nevyplnil Product Key. Milý systéme, s radostí!
K tomuto, opravdu, držel jsem se ho zub nehet, zkoušel jsem to nějak přechcat, nějaké cracky, ale asi jsem si s tím nedal záležet, nefachalo mi to... Moje štěstí. Nicméně systém mi dovolil (když nic jiného) přístup na internet, abych si mohl koupit jeho klíč. Což mi umožnilo malým trikem zkopírovat všechna data na druhý disk a v klidu napsat "Format C:"... :D

Tvůrčí komín

Tak poprvé za svou psavou činnost píši něco, co přesahuje maximální počet příspěvků za měsíc - 3. Bojím se toho, že to značí jistou degradaci, možná ale taky víc času a zamýšlení se nad věcmi jiným způsobem (extravagantnějším). Též sem ale chci psát i o věcech, které nemusí být úplně extra, za kterými si nestojím vyloženě nastopro, které nemusí na čtenáře přenést něco výjimečného. Může to být i z mého středu, z běžného žití, co se mi stalo, krátké zamyšlení, co chci někomu sdělit. Něco v čem je znát můj styl psaní, beru to jako jistou novou etapu. Mám v poslední době tvůrčího ducha :P

Tedy... Těžko se mi popisuje něco, co už Iris na svém blogu tak krásně svým způsobem popsal. Vzal jsem Lan a Irida na komín - 105 metrů - krásný výhled, větrno, noc. Snažil jsem se, aby to vypadalo trochu akčně, ale ne, nikdo nás nenačapal. Původně počasí moc nevypadalo, ale nakonec nad námi bylo i jasno, hvězdičky byly. Škoda, že nemám moc dobrý foťák. Natož stativ. Nicméně foto napoví.

K-Scuk

Ke svým příspěvkům o prázdninových akcích, na kterých jsem byl, musím zařadit i tuto: K-Scuk. Tím nejspíš zakončuji velkoakční příspěvky a budu nejspíš dál psát své postřehy o okolí. Toto soustředění totiž výrazně zastiňuje většinu organizovaných akcí, na kterých jsem se ve svém životě objevil, a tak se plně a hrdě zařazuje mezi KSP soustředko i skvělou ŠMF.
Každá taková akce na vrcholu je prostě nej a jen její specifika určují, v čem člověka nejvíc osloví. KSP mi otevřelo oči do nového světa, dalo mi energii (a největší spánkový deficit, kdy vůbec) přemýšlet, má z těch tří asi nejkvalitnější přednášky. ŠMF je zato nej v herním světě, spousta zajímavých situací a plnost s kvalitou celého programu spojené se spoustou pozitivně energicky naladěných lidí dává čas strávený na soustředku neskutečně krátký.

A teď K-Scuk - brněnské soustředko seminářů informatického, fyzikálního a ekologického. Mohl jsem si myslet, že už mě nemůže nic tak nadchnout a oslovit, ale jako vždy jsem se mýlil. Vždy se nejspíš najde něco, co člověku v jeho fázi života fakt sedne. A pokud je to něco nového, je to něco extra... Něco mi to dá.
Tohle bylo pro mě nejfilosofičtěji zaměřené soustředko vůbec. Jakože já rád přemýšlím, filosofuji si. Nevím, čemu to mám přisoudit, snad části ekologického programu, snad všeobecné koncepci her a přednášek, možná charakteru instruktorů, kteří nám fakt hezky provětrali hlavy. Učili jsme se takové základní věci, které by člověk měl znát a umět, přesto se je ve škole nenaučí. Kooperace v týmu, rozdělení základních funkcí, celá psychologie tohoto problému. Vše bylo prověřeno spoustou her, fakt mi to hodně dalo. Nejen něco, o čem bych mohl přemýšlet. Přednáška a hry na decentralisaci - přidali kooperaci v týmu hodně. Trocha telepatie, poslechu ostatních taky nechyběla... Prostě dokonalá teorie spojená s praxí.
Každému, kdo má tu možnost, vřele doporučuji řešit brněnské korespondenční semináře, abyste se mohli dostat na tohle soustředko příští rok. Mě už to mine...

Po takovýhle zážitcích mám sto chutí křičet na některé části světa. Troufám si tvrdit, že mě tyto akce připravili na život mnohem víc než nějaká střední škola (možná i gymnasium). Jsem rád, že jsem se jich účastnil, byl bych jinak teď mnohem chudší. Přijde mi, že mnohé školy (včetně té naší) jsou v tomto ohledu velice neefektivní pro vzdělávání mladých lidí...

Albeř

Konečně to přišlo!
Těšil jsem se jak koza na ledě. Tak jsem se těšil, že se mi ráno podařilo vstát včas. Dokonce jsem si nezapomněl nic zabalit a ještě jsem si stačil užít ranní sprchu. To se mi opravdu nestává často.
No co mám povídat? Nesmím přece nic prozradit. To by mě potom hnali, zveřejnit první zasvěcovací sraz matfyzáků... :) Dobře, kromě různých testů, dostali jsme různá poučení. Nebylo jich moc, ale mnoho. Musím stejně ještě sednout za počítač a spoustu věcí si najít.

Pršelo a pršelo. Byla zima. Občas teplo. Mokro. Na fotce vypadám jako pako. Mokro. Co víc?
Fajn fajn lidi :D

...a návrat do dětství

Mnoho mých známých v poslední době přestává měnit svůj zevnějšek i svůj vnitřek. Mluvím teď asi o svých vrstevnících. Spousta nás musela v poslední době učinit (nebo ještě činí) rozhodnutí s výběrem školy. Musela se rozloučit se svým dosavadním pohodovým středoškolským životem a nalinkovat si život, tak trochu jiný. Každý se s tím vyrovnává po svém, někdo možná bují předsevzetími, někdo se dobře zná a jen už ví, co chce, někdo neví nic a nadechuje se před skokem do ledové osvěžující lázně.

Kolik času se během prázdnin strávilo přemýšlením a srovnávaním si myšlenek? Kolik plněním přání, zažívání zážitků?? Mohu směle tvrdit, že lidi, co znám, jsou teď jiné osoby, než před pár lety. A vím, že v něčem už se nezmění. Nějak se rozhodli, mají svůj neměnný styl, představy. Přestou jsou tací, které takto znám už dlouho...

Jsou lidé, se kterými se mohu smát, bavit, dovádět, přemýšlet a připadám si při tom... ...mladý. Naplňuje to energií, jsou v tom touhy, jsou v tom představy, je v tom hodně radosti :) Je to tím, že už znám tyhle lidi dlouho, vracím se tímto do doby dlouho uplynulé? Je to důvěrou. Je to krásou psychického kontaktu bez zábran, bez překážek, pro které bych se něco zdráhal před druhou osobou odkrýt. To už mi dlouho chybělo.
Znám hodně lidí, co mám rád, ale zdaleka ne všichni jsou hodní mé plné důvěry, se kterou jim mohu půjčit své srdce. Mám na něm už nějaké jizvy. A lidé kolem mě mají malé háčky na provázku, za které si mě tahají k sobě. Je jen na mně, jaké háčky jim dovolím zaseknout. Jak velké a kam. A je jen na nich, jak budou opatrní. Není ale nad pocit, kdy můžete s někým svá srdce sdílet...

Právě to člověka mooc omlazuje, taková nevinnost a bezzstarostnost. Proto chci být pohodář - je hodně bezzstarostný, hodně mladý. Vím, že ale mohu rázem zestárnout o hodně, když se spojím s někým, kdo se točí ve víru svých vlastních problémů...

Jsem vděčný tomu, kdo se se mnou pře a ví, že je to jen hra. Jsem vděčný tomu, kdo se mnou plánuje a ví, že jde jen o to plánování. Mám rád ty, co se mnou prožívají a pak si pamatují.
A miluji svou mourovatou kočku, je tak hebká... :P

Letní stárnutí

Co jsem dělal po zbytek prázdnin? Poflakoval se? Asi, možná to byl takový flákací konec běžných letních prázdnin. Nebyl jsem doma...
Hned na začátku měsíce jsem jel na vodu. Jeli jsme Vltavu z Vyššího Brodu do Boršova ve skupince směsovité. Protože jsem akci neorganisoval já a už jsem vyjádřil svůj souhlas, že pojedu, neměl jsem možnost se vyjádřit ke složení skupinky, ale nakonec to bylo dobré. Možná, že když lidi předem neznám, je mnohem snesitelnější s nimi být týden na nějaké akci než s těmi, které považuji za dlouhodobé přátele a čekám od nich, že to bude ok.
Poznání některých lidí mě mile překvapilo, u některých bylo spíš potřeba ten týden přetrpět. Voda ale byla plna příležitostí nejet blízko lidí, co vám vadí, a naopak jet blízko těch příjemných. Proto jsem si sjezd vesměs velmi užíval :) Jednou předtím jsem jel se svým starým turistickým oddílem na raftu, ale nikdy jsem ještě nekormidloval. Není to těžké - naučil jsem se dost.

A to se mi hodilo i na dalším sjezdu (opět Vltavy (a opět z Vyššího Brodu) - nu což) o více než týden později, kdy jsme jeli na raftech s dětma jako závěr čtrnáctidenního letního tábora v Trojmezí. To se mi líbilo o atmosféru víc.
Tábor to byl skvělý a moc mě naučil. Už jsem jednou byl na táboře jako vedoucí a tohle bylo prostě nesrovnatelně lepší. Hned na začátku mě potěšilo, že je program dělán dobrovolnou formou - tj. pokud někdo nechce, nikdo ho do toho nutit nebude. A vůbec vedoucí i děti byli prostě bezva lidi, se kterými se dá velmi dobře vycházet :D Díky Laupi, která mě tam přitáhla.

Po této zkušenosti jsem se dlouhodobě rozhodl, že v budoucnu chci organizovat něco jako tábor nebo rovnou nějaký dětský oddíl, který se bude scházet i během roku. Spaní v teepee taky není k zahození a na místě bez elektřiny - lahoda :)

Trochu jsem za tu dobu zestárl. Když mám nějakou odpovědnost, připadám si najednou starší. Taky ty zkušenosti s odpovědností dávají člověku nějaké sebevědomí. Přemýšlím o dost vážných věcech a vůbec se zaobírám trochu zvláštními věcmi. To si možná už někteří čtenáři všimli ;)) Ne nadarmo mi jedna z vedoucích ze srandy přezdívala Asketo! :D

Rumunsko

Vždy, když se vrátím z nějaké takové podobné velké akce jako je tato, mám chuť sem napsat úplně všechno. Pak přijde druhá myšlenková vlna, která mi říká, napiš sem jen to výrazné, navnaď, protože kdo neokusí, stejně nepochopí. Jako se ŠMF. Stejně bych zapomněl na nějakou důležitost, tak všechno raději osobně vyprávím. Proto jen útržky :)

Celkově musím celou akci hodnotit pozitivně, ačkoliv ti, co tam byli se mnou jistě potvrdí, že spousta věcí (zejména organizačních) docela drhla. Ne vždy se vydaří, ale teď jsem o mnoho zkušeností bohatší (co se organizace větší akce týče) a ničeho nelituji. Jen už vím, že je potřeba velmi dobře zvážit, s jakými lidmi tam skutečně chcete jet, protože v nějaké dálce se to pak těžko bere zpět. Neumím odmítat, ale tato otevřená výprava mě naučila, že si tohle příště na triko neberu a radši řeknu ne... Nenechám se ale kazit dojmem některých zúčastněných a už jen ze svého pohledu... ;P

Bylo to úžasné, skvělé... Velmi lituji, že jsem neměl vlastní foťák, ale aspoň mě to nutí s tím něco dělat. Díky Ireně sem ale přesto mohu naservírovat pohled jejího oka ;) Hrubý nástin toho, kde jsme byli připravil Iris v Google Maps. A teď už!

Inu, cestovali jsme v Banátu - jeli jsme sem s cílem navštívit místní české vesnice. Tam jsme dorazili druhým dnem, kdy jsme chytli jako poslední stop samotného hostinského ze Sfanta Eleny, který zrovna dovážel svým obrovským autem (kam se nás všech sedm krásně naskládalo) rychlou porci zmrzliny. To byla pro mě tak trochu předzvěst toho, že zrovna okrajová Sfanta Elena je docela turisty prolezlá a i oni tvrdili, že jich tam jezdí spousta. Nakonec ale, když si odmyslím tamější hospody, mají ještě dost zachovalou kulturu a nejsou tak moc ovlivněni agroturismem. Znát to ale je, což člověku přijde docela škoda...
Více jsme se zastavili až v druhé vesnici - v Gârnicu. Tam jsme došli k jednomu večeru a skončili v jedné ze dvou hospod - v té starší (říkali jsme si, že bude dobovější). Hospodský byl, stejně jako všichni lidé, které jsme tam zatím potkali, velmi milý a přívětivý. Dal nám ochutnat jeho domácí pálené slivovice a tak jsem neodolal a koupil flašu :) Spali jsme u něj na zahradě, takže jsem se naštěstí nemusel motat moc daleko. Byla silná! Někdo si nakonec přivezl i vzorek :) Tak co, Laupi, nezahučel už? ;)
Jéjej, to jsem toho tolik vypil?? :D
Ve třetí vesnici v Ravensca jsme si prohlédli místní základní školu s muzeíčkem, ve kterém nás provedla sama paní učitelka. Zdá se, že pracují s počítači víc než my tady :) Ale co, taky jich je na pět počítačů v celé škole jen osm. Mají krásně zařízenou třídu, ale nutno přiznat, že hlavně z příspěvků ostatních.
Výborný byl místní sýr i med. Po pečivu se zem slehla již za svítání. Všude jsme potkávali povozy s koňmi, kozy, krávy, kravince... Vodu jsme nabírali z rumpálovitých studní.

Pak jsme pokračovali z kulturnějších vesnic do volnější přírody. Jeden německy mluvící obchodník, kterého jsme stopli, nám poradil, že je zachovalá moc krásná příroda v Cheile Nerei a jen, co jsme to zřeli na mapě, bylo jasné, že o to nesmíme přijít. Fakt to stálo zato. Nádherné skály okolo říčního koryta. Docela dobrodružná cesta po značce. Jedna polorozpadlá dřevěná lávka (nebo jak se tomu říká), na kterou nejdřív nikdo nechtěl ani vstoupit, až jsme si všichni oddechli, že značka vede dál podél řeky... Nakonec v nás ale dohlodalo a většina jsme se koukli až na druhou stranu, kde jsme viděli, na čem visí jeden kus lana a začlo nám být špatně :D (jeden rezavý drátek...)

Viděl jsem pár hadů, škorpionů, nějakou vysokou, co ostatní neviděli. Zmiji ani medvěda jsme nespatřili a myslím, že jsme za to spíš rádi. Aspoň co se týče medvěda byla skupina značně vystrašená, a když pak byl vyvolán poplach kvůli skupince pěti krav, co šli podél řeky, všichni měli bobky až za ušima :)Co se mi tu nelíbilo, byly hromady odpadků. Ze začátku kolem řeky stanovala (v tom vedru!!) velká kupa rekreantů a kolem všude papírky, flašky. Pálili tam plasty, pouštěli hlasitou hudbu a vůbec kazili dojem např. ještě z Lacul Dracului - Dračího jezera, jednoho velkobodu v celé oblasti. Později po cestě už nedojela auta, tak jsme tam takřka nikoho nepotkali a už to bylo fajn. Na některých místech ale byly obrovské zaschlé kupy plastových lahví, nejspíš přinesených nedávnou povodní...

Předposlední večer před spaním jsme se zaslouženě koupali v jedné nádržce řeky, když nám jeden místní Rumun nabízel, že u něj můžeme v noci přespat, protože se o nás prý bojí, aby nás tady nepřepadli. Nakonec jsme souhlasili, i když někteří z toho byli pořádně vystrašení. Než pro nás přijel autem, připravovali jsme se na krizovou situaci, při níž by mohl vytáhnout samopal, kluky zastřelit, holky znásilnit a pak odvézt do Srbska... Prostě, byl to strašně milý člověk a společně s jeho ženou nás uvítali u sebe doma, dali nám večeři a docela dlouho jsme si s nimi povídali. Jeho žena byla cikánka a uměla snad 5 jazyků, díky nimž jsme si s ní povídali takřa bez obtíží plynně česko-nějak.
Zvenku domek vypadal dost zchátrale asi jako všechny ostatní všude ve vsi. Vevnitř ale, kde nás nakonec nechali spát, nám to úplně vyrazilo dech. Barevně vymalované stěny, všechno zdobené a pokryté různými dekami a koberci. Neskutečně přepychové. Ráno nám ještě připravili snídani, až všem bylo strašně trapně, že se jim nemáme pořádně jak odvděčit. Byl to skutečně ten zážitek, ke kterému pasuje jejich: "Host do domu, Bůh do domu." Tady jsme si pořádně uvědomili, jak silně jsou všichni věřící.
To mi potvdil ještě zážitek v obrovském kostele v Timişoaře, kde jsem si chvilku poseděl a nasával atmosféru všech modlících se a křižujících se. Opravdu mocná magie...

A teď ještě nějaké fotky ;)

Místní bezdomovec v Reşiţa nás o čemsi přesvědčuje. Škoda, že mu nerozumíme...
Čápi a studna v jedné trochu honosnější vesnici, skrz kterou jsme stopovali.

Náměstí v Timişoaře... Opravdu přeplněné :D


A to by nebylo, abych se nepochlupil, že jsme vylezli na jeden komín (či snad nádržku??) poblíž převýchovného centra pro mladistvé v Buziaşi. Kolik mohl mít? Tak 25 m? :D

LŠMF

Letní škola matematiky a fyziky. Prostě nejlepší akce, na které jsem kdy byl. Tento můj článek nebude dlouhý, protože nemohu slovy natož písmem nikdy vyjádřit, co jsem tam zažil. Bylo to nádherné, naplňující, dokonalé, kratké... Už tu mám jeden článek o ŠMF a tímto ho nemá smysl nijak rozšiřovat.
Lepší lidi jsem nikde nepoznal a moc si přeji, aby tato škola pokračovala ve stejném duchu i dál a přinášela dalším to, co přinesla i mně. Jsem velmi šťastný, že jsem neprošvihl svůj čas a dostal se sem na poslední chvíli, co to šlo. Tento dík patří jedné osobě. Celé by to ale bylo k ničemu, nebýt všech úžasných lidiček, které jsem na těchto posledních třech Školách potkal. Těm patří můj druhý velký dík.

Vzpomínky

Dnes jsem (jak už asi mnozí mí vrstevníci mnohem dříve) si začal protřizovat veškeré své věci do školy z dřívějška. Nad mým šatníkem se již pár let plnila obrovská skříň plná papírů, písemek, učebnic, starých sešitů a vůbec všeho, co se nějak týkalo školy. Už ani nevím proč, snad jsem si myslel, že to upotřebím k maturitě (jo, je to tak, fakt jsem to tam s tímto argumentem skládal), snad jsem si říkal, že si ty poznámky budu pročítat, až budem znovu probírat danou látku (přestup ze základní části studia do střední), snad jsem si chtěl melancholicky zavzpomínat, až je budu vyhazovat...

Naplnil jsem jednu obrovskou tašku papíru. Druhou si nechávám na zítřek. Přečetl jsem si, co jsem všechno věděl (např. z biologie docela dobrý znalosti), také jsem zjistil, co jsem všechno nevěděl. Ano, při prohlížení písemky z dějepisu, kde jsem měl zatrháno asi 34 chyb (z 40), mě bodlo u srdce, že ji už nikdy neuvidím. Vzpomínka se mi totiž hrne na mysl, jak mě popadaly křečovité záchvaty smíchu, když jsem netušil, že jsme danou látku vůbec probírali - a aby bylo jasno pro nezasvěcené - to vše uprostřed tiché hodiny, kdy jsme danou práci psali. :D :D
Divil jsem se, že jsem si kdy vedl sešit z literatury a že nějaká ta antika, co po nás teď chtěla, tam skutečně někde je. (Dál sešit nepokračuje:)) Taky jsem musel vyhodit svých pár posvátných sešitů z matematiky :( Ty trhance, kusy cárů, jsem si nechával, že budu vzpomínat (ty jsem upotřebit fakt nemoh) - skoro roním slzy. Vzpomínám, jak mi Rosolová nadávala. ('Adame, kde máš sešit??' 'Tady.' ukazuji na svůj blok. 'To není sešit!!') Pak jsem dostal takový starý blok od babičky, víte, s úplně žlutýma listama, strašně smrděl a ke konci se nehorázně trhal. Můj miláššek. (Rosolová tehdy už rezignovala. No a Houdková se mi strašně smála. Strupková taky.) Na jednom domácím úkolu pro Bednářovou jsem měl od ní napsáno: "Dostala jsem zprávu, že jste celou minulou hodinu vyrušoval praktikantku." :) Na tu si už nevzpomínám, ale vím, co to bylo za hodinu - děs. Tohle mě zahřálo.
Francouzštiny jsem se zbavil rád. Tolik papírů ještě od Marešky - spousta... Jen jsem teď viděl, že tu úroveň již zvládám, a přesto mám pocit, že vím prd. Dva. Co ještě? Pár zbytků - písemky ze zemáku, vzpomínka na Švece - seminárka pro něj :) (Na někoho: "To je jako kdybyste tam nakreslil trpaslíka a pod to napsal: Toho tam nepotkáte!" :D) Z něj jsem fakt nemoh.
Už je nikdy neuvidím, aspoň tak, jak si je pamatuji...

Kolik vzpomínek si člověk uchovává jen u sebe a kolik si nechává papírů, fotek, hmotných vzpomínek? Když se rodiče rozváděli, trochu stěhování mě postihlo a vím, že mnoho věcí se mi ztratilo, už je prostě nemám. Voltík, spousta drátků, odporů, jeden moc pěkný sedmimístný přepínač... Mé fotoalbum z dětství... Pár alb se známkami to taky odneslo.
Co si ale člověk nechává, nikdy nevyhodí? Mám svou skříňku vzpomínek, ve které mám své album vzpomínek, ve kterém mám dost... ...památek, myšlenek... cárů papíru. :) Protřídím to někdy také a něco z toho vymažu? Já, šmrdlil všeho, co by se mohlo hodit a ten, který nevyhodí ani šišku, kterou jednou dostal?
Nejvíce mám ale v sobě. Nevím už třeba kde, kdy, možná ani s kým. Ale pamatuji si co. A jak. Z toho vycházím a na tom stavím svou náladu, optimismus, myšlenky. I svůj filosofický strom - strom zkušeností. Dřív byl tenký, pevný a jasný, dnes je jeho široký kmen zahalen v mlze, začíná prorůstat vším. Člověk sedí v koruně a neví už, odkud ty větve vychází, jen ví, že se na ně může spolehnout, jsou mohutné a dobře usazené, vyvážené - strom nespadne. Má své srdce, které mu pečlivě chráním a jen pomalu k němu připouštím své nejbližší. Nelze vyjádřit slovy, to srdce je prožitek - žije ale díky nim. I prožitek může zemřít, pak strom uschne, dokud se znovu nezažehne horká svíce života. Strom je listnáč a žije na něm spousta tvorů. Přeskakují z větve na větev, když ale chtějí zjistit, odkud pochází, musí sestoupit do mlhy blíže ke kmeni. Je léto.
Zkuste si mě psychologicky rozebrat ;)

Šumava

Všem, kdo se mnou jeli, moc děkuji za úžasný cyklovýlet po Šumavě. Bylo to vážně fajn. Už dlouho jsem nikde takhle nebyl, že bych vážně nějak čundroval - delší dobu - spal pod širákem (i když s plachtičkou:)) - vařil si na ohni... Je tomu už dávný čas, kdy jsem na turisťáku pěšoval stezky, orientoval se v mapě, rozdělával oheň, maskoval oheň, maskoval i jiné v přírodě zanechané ostatky :D

Mrzí mě, že někteří s námi nemohli být celou tu dobu, někteří vůbec, ale žehnám těm, co se zúčastnili celého týdne. Musím si dát za pravdu, že člověku to probudilo tělo. Skoro se zas bojím usednout takhle za počítač, abych napsal, co píšu, protože vím, jak mé fyzično strádá nedostatkem pohybu. Nemohu se dočkat Velkých prázdnin, kdy mám až do téměř konce srpna plno a budu mít o čem psát.

Musím říct, že zážitků je docela dost :) Ujeli jsme za celý týden asi 400 km. (Moc jsme nespěchali a v těch kopcích to zas tak rychlé nebylo.) Byli jsme na Orlíku, navštívil jsem tátu na chatě (už jsem tam hooodně dlouho nebyl), vypadá to tam fajn. Jeden den jsme se trmáceli bez jídla až do devíti večer a hledali jsme celý den jakoukoli hospu, restauraci, kde by nám něco slušného uvařili. Za celý den jsme nenašli zhola nic, ani značky po kterých jsme měli jet, až jsme se ke sklonku dne trmáceli bahnitou bažinatou zaklackovanou cestou, kde všude byly pokácené stromy, a přenášeli jsme tam kola snad kolem hodiny!
Grrr, nechápu, jak si vůbec můžou dovolit, když už těží těsně u chráněných oblastí, tam nechávat takový bordel. Po cestě se ani s křídlama nedá jet, a to ani pomalu bez popadaných stromů. Tak odstrašující zážitek jsem dlouho nezažil. Kromě toho jsme jeli z Buchara do 1 km vzdálené vesničky - no věřili byste, že nám to potrvá celkem asi hodinu a půl??
Mám ale i fajn zážitky. (Samozřejmě jsme dělali to, co se nesmí:)) Koupali jsme se v Čertově jezeře (přírodní rezervace), spali jsme a opékali si buřty v Šumavském národním parku (Je jasné, že se umíme chovat maximálně přiměřeně a šetrně k přírodě, proto nemám strach, že bychom naším chováním mohli nějak poškodit tamější oblast. Když jsme odcházeli, vypadalo to tam úplně stejně jako když jsme přišli.), ale na Boubín jsme se nakonec nedostali. Už se nám vážně nechtělo za poslední dvě hodiny dne překonávat 500 metrové převýšení a ještě hledat spaní v nejvyšší chráněné zóně ještě s koly, která je už tak veřejnosti nepřístupná...
Na závěr jsme dojeli asi kolem druhé hodiny odpolední do Českých Budějovic (moc pěkné město), odkud jsme se vlakem dostávali do Prahy s několika mnoha překlady kol až do 20:30 nezměněného místního času. Bezva trip!

Přidám pár fotek, první pochází z místa blízko Plánice, pěkné, že? ;-)

Tyto (asi poznáte) jsme našli válet se u Čertova jezera...

A tyhle dva jsem potkal (čirou náhodou) v Národním parku poblíž Železné rudy.

Komíny...

Nemohu vám nepovědět něco o mé ukrutné zálibě. Nevím jak, ale stalo se, že mě velmi začlo bavit šplhaní na různá vyvýšená místa, ať jsou to skály, stromy či jiné prapodivně vypadající objekty. A taky komíny.
Jednou, ani nevím jak, jsem se nechal překecat jednou úžasnou osobou (a že to dlouho netrvalo) k výlezu jednoho komína. A ten den jsme nakonec pokořili celé tři. Bylo to dokonalé, nezapomenutelné a... uchvacující :) A tak jsem nelenil a stal se zasvěceným komínářem! Od té doby sem tam někam vylezu a kochám se. Výhled je moc pěkný...

Musím se ovšem pochlubit, že ne vždy jde vše tak hladce, i když mé štěstí (nechápu, kde ho pořád beru takové zásoby) mě předchází na míle daleko :) Tak tuto neděli se mi poštěstilo, že nás zavolali policii...
To si tak člobrda v klídku sedí a kochá se. Válí se, povídá si a jeho srdce netrpělivě očekává vrcholící západ slunce. Pak mu ale někdo poradí, aby se kouknul dolů, že prý tam někde projelo policejní auto. Oki, proč ne, ale nic nevidím. Tvrdé zahoukání mě už probudilo z letargie a dívám se pořádně. Opravdu a ne jen jedno. Mávají na nás. Taky zamáváme a usmíváme se. Je to takový ten smích šílenců, kteří si právě uvědomili, že už je jim všechno jedno, páč horší to být nemůže :D
Asi budem muset dolů. Cesta je dlouhá, náročná. Dvě hlídky o desetičlenné posádce, radost pohledět. Vzadu skupinka pohihňávajících se mladých (z toho, co jsem slyšel už jsou na podobné výjezdy zvyklí), vepředu korba tvářící se jako Drápalík - právě ten klade ironickou otázku: "Jaký byl výhled?" Jelikož jsem na to byl zatím sám, ujišťuji se, že slova, která se mi derou na jazyk a která by mi byla dobře prošla ve škole, by teď neměla být má skutečná nadšená: "Skvělý!" Jako už menší sebevrah jsem se trpce omlouval za obtěžování výjezdem, který chudáci museli protrpět jen kvůli nám, a protože jim to v práci neproplatí, chtějí po nás spropitné 20 000 kč... Mezitím mi již dorazila posila zbylých dvou spolukořitelů.
Nebudu to protahovat, když jsem se vytasil, že patřím ke komínářům, objevil se už úsměv na tváři všem. Dále konverzace probíhala o něco přátelštěji. Nic jsme neplatili, ale museli jsme složit slib. "Už nidky na žádný komín nepolezete," zněla jeho slova. Pohled na spolukořitelku, která mlčejíc zabodla pohled do země, pak na spolukořitele, kterýžo na oplátku pohlédl na mě a já zpět na ni :) Dokážete si to představit? ;) Po chvilce 'trapného' mlčení mu došlo, že tudy cesta nevede a že jakožto lidé čestní a upřímní mu určitě neslíbíme očividnou ptákovinu. Tak slevil svým dodáním "Dneska", načež jsme nadšeně souhlasili a byli propuštěni z jejich obklíčení.
Šli jsme pomalu, plni adrenalinu a zadržovaného smíchu. Ten večer jsme to ještě náležitě oslavili projížďkou v nákupním košíku v Centru na Chodově a nakrájením veškerého pečiva, které jsme si vlastně koupili asi jen proto, že jsem neodolal jeho nakrájení... (Mají fakt úžasnou kráječku!! Tam budu chodit častějc. :D)
Příští kořbě zdar!

Musím ještě připojit jednu skvělou písničku, kterou na počest tohoto zážitku složili Michal a Chani :)
1) Představte si představte si copak se nám nestalo, představte si představte si copak se nám nestalo. Chtěli jsme na komín, na komín s nadšením. S vírou že přežijem, srandu si užijem. To koukáte to koukáte, copak nás to popadlo.
2) Špršlili jsme špršlili jsme až na vrchol komínu, špršlili jsme špršlili jsme až na vrchol komínu. Sedli jsme nahoře, koukali na moře. Slunce už klesalo, k obzoru padalo. Jak na nás svítilo, trochu se blyštilo, hlídače starýho do oka praštilo. A jak koukal tak jak koukal, na komíně strašilo.
3) Na komíně na komíně copak tam nahoře je, na komíně na komíně copak tam nahoře je. Bílá paní to není, on asi neví to, jde se blíž podívat, snad s náma zazpívat. To asi né to asi né, někomu začal volat.
4) Něco zlého něco zlého asi měl dnes k obědu, něco zlého něco zlého asi měl dnes k obědu. Za chvíli přifrčí, a komín obklíčí, dvě auta blikají, morseovku neznají. To koukáme to koukáme, pod náma policie.
5) Ruce vzhůru ruce vzhůru na nás zdola volají, slezte dolu slezte dolu čepicema mávají. Když jsme byli dole, zandali pistole, na výhled se optali, za zdravý nás neměli. To koukali to koukali, koho z komína dostali.
6) Chtěli po nás chtěli po nás abychom jim slíbili, chtěli po nás chtěli po nás abychom jim slíbili. Že už nikam nepůjdem, a poslušní budem, my na to mlčeli, oni pochopili. Neslíbíme, neslíbíme, tak na pivo nás poslali:-)

Pomaturitní blaženost

Áááááááááh!

Tak už oficiálně nejsem student střední školy :DDD Konečně, je to úleva... Všem, co to ještě čeká, přeji hodně štěstí... A přeji jim, ať už jim to utrpení rychle uteče, ta uvolněnost potom je opravdu pocit, který stojí zato.
A všem, co mně drželi palce, mocmoc děkuji, stálo to za to! Měl jsem fakt štěstí na otázky. Ať si oholim hlavu do plešata, že jsem měl z té fysiky dostat jedničku, ale což :) o známky mi přece nešlo a zase, kolik jsem jí věnoval? Nebylo toho moc.
Takže můj odhad mi skoro přesně vyšel - jen fysika dvojka. No, mám to za to, že jsem v něčem tak trochu jako magor ;) (Když už jsem té češtině věnoval posledních pět dní [PĚT DNÍ!!!! JÁÁÁ!!!], tak si neodpustím nějaké ty narážky.)

Zvláštní je trochu ten pocit, že teď nikam nepatřím - od Matfyzu mi ještě potvrzení nepřišlo - ale ta svoboda! Ty možnosti! PRÁZDNINY :DD

Minidepresivo

Jak tak koukám na naše třídní stránky a zírám na ten nápis: Do první maturity zbývá 7 dní...

Tak si tak říkám, inu, konec... Vím, že ta první maturita, ano, týká se i mne, pondělí, toť můj Den. Nestresuji se, nemám to zapotřebí. Vše mám naplánované, jestli to půjde, jak to šlo doposud, neměl bych mít problém a do čtyřek bych se vešel :) Schválně sem napíšu za týden a jsem velmi zvědav, jestli se trefím do svých známek...
Jen si tak melancholicky říkám, to už je vážně konec? Konec středoškolských dnů v lavicích, na které každý starší tak s láskou vzpomíná? Vždy jen slyším: "Co já bych za to dal být zase...??" Je mi z toho trochu smutno, ale zato vím, že toho mám ještě spoustu krásného před sebou... Něco ale je na tom, jak Iris psal, najednou mizí taková ta jedna jistota, takové to jasné, zřejmé samo. Inu vzhůru do života nejistoty a nečekaných dobrodružství :)) Jsem dobrodruh, to nevíte?

Takže jak zakončím první velkou etapu svého života? Jaký odlomím střípek a co mi k tomu řeknou ostatní? Můj odhad? Ne, nebo spíš v co doufám? Troufám si moc, když si věřím, že to udělám? Nebo se pak jen budu divit, až zjistim, v čem to plavu. Slavnostně slibuji, že sem, jak jen budu moci, napíšu své skutečné známky, jen pro zábavu. Inu, matika 1. Nevím, ale jestli se všechno nepo-, myslím, že mi dá jedna. Fysika? Fysika, možná bych si věřil víc, ale po dnešku :) Vejdu se do dvojky. Když budu mít štěstí, tak 1, když ne, tak 2, zaleží na tahu. Co tam máme dál? Angličtina - tak teď už jsem vážně na tenkém ledě. Vůbec nevím, co můžu čekat, ale s přihlédnutím k mé nervozitě a k tomu, že předsedkyně má být angličtinářka - za tři... Jinak nečekám, se štěstím líp, ale spíš ne... A čeština? Tu jedinou jsem zatím vůbec nedělal, proto je to pro mě opravdu tip (měl bych se vsadit). Inu, slohovka za tři, tak si budu věřit a říkám celkově za tři, toť můj odhad, ale když budu mít smůlu, tak hůř... :)

Protože mám ale v poslední době opravdu dobrou náladu a všechno se tak krásně daří, budu mít určitě štěstí... ...takže, celkem za osm. Co vy, věříte mi? ;) :D

Příprava na maturitu

Asi nejsem žádnou výjimkou, ale jak se tak kolem sebe koukám, někdy mám pocit, že jsem neuvěřitelně líný ignorant. Proč mám takový pocit, že všichni šrotí a šrotí (nebo se o to aspoň snaží) a já mám pořád jen náladu: S maturitou mi vlezte všichni na záda! Spousta lidí mi řekla, že jsem blázen, že se ještě nepřipravuji a že nemám šanci. Spousta zase, že maturita je fraška, jen se je na to potřeba podívat. A já nic. Mám divný pocit, že je něco špatně.
Letos jsem neotevřel ještě žádnou učebnici, nezpracoval jsem si jedinou zkoušenou otázku (teď nepočítám to, co jsem musel např. na referát z angličtiny, ale třeba na češtinu z literárních testů jsem se taky neučil), neudělal ani ň. A ani skoro nemíním. Teda míním, ale nikdy se na to nějak nenajde (nevyzbyde) čas. A to ni na docela oblíbenou fyziku.
Ktomu mě potápí myšlenka, že taková Bžochi by mě nechala propadnout, i kdybych se rozkrájel, a že i když se teď rozkrájím, do zkoušky 90%, co se naučím (aspoň z literatury), stihnu zapomenout. Vážně, nekecám. Tak to prostě je. Proto se na to musím naučit až o svaťáku a to je už (podle slov mnohých) pozdě.
Na druhou stranu mi pár lidí řeklo, že pokud k tomu přistupuji takto a nakonec mi to vyjde, tak budu stíhat Matfyz stylem: Za týden je zkouška, začnu se učit. Což je milé, ale nabourává to velmi krutě mou (i když zcela bláhovou) touhu, že se budu učit průběžně. Nevím, jak nakonec skončím, ale jsem optimista a věřím, že svou sázku s Vojtou o tom, kdo se dřív začne připravovat, vyhraji... :D

Vůle

Mám velmi zvláštní vůli. Někdy jsem tak tvrdohlavě zanícený, někdy chci dělat přesně to, co mi má vůle říká. Někdy mám ale pocit naprostého uspokojení z dělání toho, co chci dělat právě teď! A i to patří vlastně do toho, k čemu jsem se už předem rozhodl, neb je to pro mě prvotní, rozhodovat se bezprostředně, v pravém okamžiku. Dá se říct na poslední chvíli, ale pro mě je to právě ten.. pravý okamžik...
Je ale těžké s touto odchylkou dělat něco s dlouhou dobu předtím rozhodnutým... Má to takové velké chvění ve chvíli, kdy to mám začít provádět.. A pokud to prostě ještě není nezbytně nutné a chci dělat něco jiného více, prostě se rozhodnu jinak. Co ale dlouhodobé hodnoty? S tímhle přístupem jsem pořád vlastně schopen naprosto čehokoliv. Je to tak správně?
Dnes jsem dal přednost čtení knížky. Odpoledne jsem se začetl do již dlouho neviděného fantasy románu Farseer. Poslení kniha trilogie Snědý muž. Kéž bych jen nečetl tak pomalu... Teď jsem skončil. Ačkoli vím, že budu zítra ráno nevyspalý. Že jsem se vůbec nepřipravoval na zítřejší test - z celé mluvnice. Dal jsem jí přesto přednost, a jsem šťastný...
Dostalo mě to do zvláštního transu a to já mám vždycky rád. Vnímám víc věcí najednou, mám filosofickou náladu, jsem uvolněný, smutný, spokojený, pln naděje... Asi mám ženský mozek :)

Stemael

Tak jsem si dnes nostalgicky zavzpomínal na kdysi mnou programovanou hru Stemael. Na stránkách je krásně vidět, v jaké fázi mé programování skončilo, avšak nepropadejte přesvědčení, že to bylo jen krátké vzplanutí... Ono se to vyvíjelo postupně celé čtyři roky.
Je zajímavé, že mám pořád chuť něco takové tvořit, mé motivy zůstaly stejné. Jen bych k tomu teď přistupoval asi dost jinak a hlavně bych to už nechtěl dělat sám. Buchin se postaral o nádhernou grafiku, ale vlastně se to zabodlo na mé neschopnosti něco pořádného naprogramovat. To prostě nemůže dělat jeden člověk.
Říkám si, jestli se k tomu vrátím na vysoké škole, nebo to ve mně zanechá jen nostalgické vzpomínky na mé toužebné fantasy dětství. Představa, že budu mít více času, je sice lákavá, ale nejspíš velmi nepravděpodobná. A tak uvidím, jestli se to znovu rozjede.. A tentokráte do nějaké reálné podoby.
Opět se ale musím ohlédnout ke zkušenostem jiných lidí a to konkrétně PSa. Ten mi jednou vyprávěl, jak když byl mladý (18), tak chtěl programovat letecký simulátor. Strávil tím hodně času, ale nikdy to nedotáhl do nějaké hratelné podoby. A že by se k tomu po letech vrátil??

Tak nevím, ale doufám, že si s tím ještě užiju a zahraji si pak konečně hru přesně podle mých představ... Do této touhy se mi vrtá jen jediná myšlenka: Já tu hru vlastně hraji, není snad život ta nejlepší hra, kde můžeš dělat vše přesně podle svých představ?? ;-)

Matfyz

Jsem strašný blázen do Matfyzu. Asi jste si všimli. A kdo mě ještě nezná, tak už ví... To neznamená, že to, co se tu můžete dočíst, platí pro lidi z Matfyzu (nechci dělat odstrašující reklamu:). Ale nejspíš to platí opačně: Lidé jako já mají radi Matfyz a vše kolem něj.

Co mě ze všeho nejvíc mrzí, že jsem se o tom dozvěděl až tak pozdě. Nebýt špatné informovanosti u nás ve škole, jistě bych mohl už o dva roky dřív řešit matfyzácké korespondenční semináře, a jezdit na jejich úžasná soustředka. No co se dá dělat, musím využít času, co mi zbývá, pro proježdění všeho možného, než odmaturuju... Jako, že už mám čas, který se nedá počítat na celé roky...
Nicméně se mi stala naprosto dokonalá věc. Nějak jsem se dostal na Zimní školu matematiky a fyziky! Nemohlo se mi snad dostat lepšího dárku... Určitě to všem doporučuji a kdo se mnou aspoň nějak nachazí slast v matice či fyzice, nebude se nudit :D (jen to o tom vlastně vůbec není...)

Filmy za života shlédnuté

Tak jsem si tak jednou napsal seznam filmů, co se mi nějakým způsobem otiskl v paměti. Mám na ně výrazné vzpomínky; dalo by se říct, že je doporučuji někdy v životě shlédnout ;)

Gumídci méďové
Sexualní praktiky pozemšťanů :D
K-PAX (Svět podle Prota)
Matrix I
Shrek I
Scary Movie II
American Beauty
Phone booth
Hellraiser V - Inferno
Gossip (Fáma)
... Jack Nicolson ...
The Wall...
Monty Python... (vlastně všechno)
Fisher King (Král rybář)
Gothika
Ice Age I
Not Another Teen Movie
Adaptation
Pár pařmenů
Human Traffic
Hellsing
Battle Royal
Hoodwinked (Červená Karcoolka - je to fakt hustý)
Crash !
V for Vendetta
Wild Things
Rok ďábla
Hair
The Big Lebowski
Futurama
Amelie Poulain
Shindler's List
Red dwarf...

Hrůza, připadám si jak se seznamem povinné literatury k maturitě... Každopádně, kdyby někoho něco napadlo, sem s tím... Jsem si jist, že jsem toho spoustu vynechal ;-)
Mimoto, ten seznam už jsem napsal - a bylo to nanic. Tohle bylo zábavnějši :))

Pohnutí mysli

Občas se člověku stane, že se dostane do situace, kdy do něj něco vstoupí. Kdy něco pochopí, něco objevného, zvolá "heuréka" nebo se jen nechá pohltit situací, věděním. Někdy nastane chvíle, kdy se mu do mysli dostane kus něčeho nového, co ještě nikdy neviděl, neuvědomil si, nezažil... To žití, prožívání, je krásná zkušenost, prostě to vpluje dovnitř, nemusíte se na to nijak soustředit.

Takové chvíle ve mně často následně vytvoří zvláštní stav. Takový "wow, zase jsem dostal do těla, to jsem fakt nečekal"... V tuto chvíli, ať dělám cokoliv, mám prozření. Možná se vám může zdát tento text zvláštní, jiný. Asi, píši ho naprosto spontálně, bez větších myšlenek, jen popisuji, co právě cítím, co se ve mně odehrává... Cítíte to?
Jako bych měl orgasmus, nevím... Osvícení... Nestává se mi to často, většinou jsem pohlcen v šedi dnešního světa, sem tam na mě probleskují oslnivé střípky krásy, ale málokdy se nechám takhle pohltit. Toto bych nazval stav osvícení, neumím si představit ještě něco víc - je to takové... nekonečné.
A tohle se mi stává, když se ve mně něco změní, mám takové pohnutí mysli. Zase mě to šoupne o kus dál, už nevidím jen své okolí, ale i trochu budoucnosti... Nebo se spíš dostanu do pravé přítomnosti?
V mém životě na mě takto zapůsobilo mnoho vlivů, zkusím si na některé z nich vzpomenout... Bývá to nějaká osoba, událost, mnohdy film, kniha, hudba... Časem sem budu psát, co se mi líbí, co se na mně podepsalo a nějak změnilo můj život. Možná to není znát, ale prošel jsem si... Také to vyvolává emoce. Ty jsou výrazným doplňkem těchto stavů, možná příčinou. Je to zvláštní.

Přátelství a očekávání

Co je pro mě přátelství? Je to pro mě vším? Je zajímavé pozorovat své přátele, jak se s nimi bavím, jak často a kdy ne... Mám od nich nejaká očekávání? Někdy mám pocit, že to přátelení beru strašně povrchně, někdy zas velmi vážně.

Zjistil jsem, že vztahy (obecně) jsou ničeny očekáváním. Očekávání vlastně může zničit úplně všechno. To tedy samozřejmě zejména nenaplněné očekávání. Vzpomeňte si sami, když jste se na něco strašně těšili, vlastně jste s tím počítali a pak se nic nestalo, nenaplnilo se, nebylo vyslyšeno, pokazilo se. Je jasné, že aby se člověk nehroutil, musí počítat, že se občas něco nepovede. Ale tohle je časté... Nebo se pokazí zbytečně, když by nemuselo... To mě pak ještě rozčílí, není moc, co by mě rozčilovalo, než něco zbytečného. Co mohlo být lepší "za nic" a nebylo...
A co tohle pak udělá se vztahem? Když čekáte od druhé osoby a ona ne. Přišel jsem na to, že je nejlepší vůbec nic neočekávat. Nikdy. (Nebo počítat se vším... /vyjádření pro toto je hodně/) Je hezké moci se na někoho spolehnout. Vědět, co udělá v nějaké situaci. Ale to není to, co myslím. Já tím myslím vlastně nechtít po někom, aby byl, jaký není. Předem počítat s něčím rozhodnutím (souhlasem), aniž bych se ho na to konkrétně zeptal. Vlastně je to jistý druh násilí... A to se pak promítne i na vás, protože vše negativní se vám pak vrátí.
Ale podle něčeho si přátele vybíráme, nepramení z toho pak jisté očekávání? Toť otázka :) Možná ne, možná si vybírám přátele jen podle toho, jak se chovají oni ke mně, případně jestli si mám s nimi co říct (jestli je mi jejich přítomnost nějak příjemná...).
Jaká je pak praxe? Co jsou mi vlastně takoví přátelé? Jsem tu já pro ně, oni pro mě? Sobě zároveň... Jsem s nimi rád, dělám s nimi rád cokoliv chceme, žiju s nimi pro naši společnou přítomnost, blízkost.
Není to patetické? ;) Už kolikrát jsem zjistil, že přemýšlím, mluvím jak z nějaké telenovely. To je sranda :D
Ale teď je otázka. Co je pak takový partnerský vztah? Je to jen takový vztahový "bonus", pouhé žužu, co žvýkám v pásce mého života? Nebo je to něco, co může obrátit můj život naruby (obzvlášť v kombinaci se zamilovaností), co mě třeba obrátí i proti mým blízkým? ;)