Moudrost

Dost dlouhá doba od posledního psaní. Ale ne od posledních myšlenek. Kolik se mi jich zase v hlavě objevuje. Hromady. Za prvé snad jen z mých zážitků a věcí k řešení. Letní škola matematiky. A fyziky. A informatiky. A života. Vztahy, lidi, příroda. Čtrnáct dnů jiného světa a přitom stále na Zemi. Fantazie v hlavě nebo realita? Věčná otázka...
Začátek byl dopis. Vlastně to nebyl začátek, protože mi přišel až na konci. Napsal jsem si do budoucnosti a pak jsem vhodil lísteček do větru. Známka s adresou pochází ode mne? Pak jsem přestal doufat, že se mi vrátí. Tolik myšlenek v něm bylo a srdce s atmosférou léta od pár přátel... Jak by se mi mohlo ztratit něco, co jsem poslal do větru?
Najednou doma, konec šrumce. Od školy pokoj. Od práce pokoj. A v pokoji dopis. Onen. Jako cukrová vata mě láká. Jako srdce otevírám. Jako koření mě ovane. Záchvěv doby minulé. Proč. Bez bolesti saju. Nevím, ale cítím. Jako příteli jsem si napsal. A teď jsem si přítel? Kamarád se svým já. V budoucnosti, v přítomnosti...

Jako do dřeva ryju si do života. Nechávám za sebou činy pro vzpomínky a ty pouzdřím do různých předmětů, slov. Ty nejcennější do myšlenek. Kdybych se byl viděl zevnitř, našel bych starý svět. Kdo žije v sobě, žije z minulosti. Kdo plánuje a přemýšlí, co dělat, žije do budoucnosti. Jak být opravdu teď?
Co radí zen: Zkus tlesknout jednou rukou.
Myšlenky naplňují mé bytí všude kdykoli. Moudrost je uchovaná v myšlenkách. Jak mám tedy nemyslet? Co se stane s mým hledáním moudrých? Je opravdová moudrost uchovaná snad jen v těle, srdci? V hlavě taky bude, jen nastavení je složité. Vlastně jen ta změna, nastavení je triviální. Kdo ale inklinuje k trivialitě? Chceme být efektivní, komplikovaní, zvláštní - kdo chce být obyčejný? Kdo chce být nicotný?
Každý originál, přesto všichni stejní. Budu ale zvláštní, když budu chtít být obyčejný? To je problémů ve světě logiky... Nejeden čas přemýšlím, kam nás logika dovede. Co bychom dokázali bez ní? Nakonec, triviálnost není asi jednoduchá. Ale opět extrém. Není střední cesty? A k čemu ta?

Když zapomenu všechno, co si pamatuji, budu to stále já? Kde jsem? Spousta lidí kolem mi připomíná, že žiju ze vzpomínek. Někdy. Myslím, že je dobré si připomínat. Pro uchování správného směru Cesty je třeba snad i vědět, kudy jsme šli dřív. I jak... K čemu to, když se ale při ohlédnutí zastavíme, zamotáme? Dezorientace. Jděme dál, proč se zastavovat, je-li život cesta... Není? Cíl už pro mě dávno není hlavní, přesto mě často směřují.
Spoustu lidí znám díky společné minulosti. Je fajn si popovídat, zavzpomínat. Co dál? Není dobré zažívat dál? Pojďte se mnou na skluzavku zážitků... ;)
Jsou i lidé, se kterými hlavně zažívám. Nenosím je v sobě, nejsou nikde uchovaní. Jsou pro mě ale v danou chvíli cennější něž kdokoliv jiný. Yes man! Let's go!

Kdepak zbyde mé hledání moudrosti? Není to taky cíl? Nemyslím na to, nechť není. Moudrost roste na stromech, když na ně vylezeme. A je uchovaná v nás samých, to každý je nějaká moudrost. Někdy nevychovaná a slabá. Někdy silná a ovlivňující. Někdy na vás skočí, ani nevíte kde jste.
Došel jsem k zajímavému poznání. Ona moudrost se nepředává lehce. Nestačí mluvit, musíte vyprávět. Nestačí ukazovat, musíte provádět. Nestačí radit, musíte učit. Nestačí filosofovat, musíte žít...