V myšlenkách v matematickém světě se v poslední době velmi rád zatoulávám do analogií v reálném světě. Celá matematika tak získává na zajímavosti jako zdroj poučení pro náš život a odkrývání všech možných tajemství...
Tak teď mě například cvrnklo do nosu objevení cestování v komplexních číslech. Když totiž jsem v nějakém bodě a cestuji z něj do jiného bodu, záleží totiž velmi na tom, kudy se vydám. Pokud budu například cestovat po komplexním logaritmu kolem nuly (vrcholu hory) a obejdu ji zleva, zjistím, že jsem v jiné výšce než když dojdu na "to samé" místo, ale obešel jsem ji zprava. V tomto konrétním případě se výšky od sebe budou lišit o určitý násobek imaginárního čísla i. Zjednodušeně řečeno, dojdu na správné (stejné) místo, ale cestou naberu jinou imaginární zátěž.
Přijde mi, že je ve společnosti spousta věcí, která nějak nepočítá s imaginární zátěží. Lidé často někam dojdou a zjistí, že je jim tam dobře. Jsou natolik spokojení a vidí, že tam s nimi přišla i spousta dalších lidí, že se rozhodnou o tomto místě říci zbytku světa. A ukážou jim, kde to místo je. Jaksi jim ale už neukáží cestu - v jiném, zákeřnějším případě, jim cestu ukazují, ale jinou (často zjednodušenou). Tato jiná cesta ale vybaví cestovatele často zcela jinými hodnotami a ti nakonec dorazí na místo. Společnost se pak diví, jaktože tito lidé, kteří prošli tak jednoduchou cestou promyšlenou tolika mozky, nejsou stejní a nemají tytéž hodnoty...
Jako příklad za všechny uvádím třeba maturity či obecněji systém vzdělávání. Jednou měla určitá skupina lidí znalosti hodné toho, aby se daly považovat za kánon vzdělanosti. A tak se sepsaly a sestavila se z nich maturitní zkouška. V myšlení se pak všem mlčky objevuje ovšem zjevně neplatné tvrzení, že po splnění maturitní zkoušky máme v člověku zaručenou vzdělanost. Ach jak rozšířený je tento blud. A jak se prohlubuje zaváděním dalších formálních testů a zkoušek, které mají u člověka zaručovat určité hodnoty. Co vlastně tyto testy ale nakonec zaručí?
2 comments:
Aniž bych polemizoval s hlavní tezí (i když mi něco připomněla), navezu se do příkladu.
Rozhodně si ne každý myslí, že maturita zaručuje vzdělanost v člověku (ale asi záleží, s kým se stýkáš; učitelé na střední škole můžou maturitu chápat jako dokončení svého "výrobku", tak možná je mezi nimi ta představa rozšířenější). Naopak, v poslední době jsem se potkal s "mlčkavou představou", že po absolvování magisterského (nebo doktorského...) studia jsi nepopsaná deska. Přinejlepším máš velmi mlhavé tušení o nějakých tématech, ze kterých jsi musel absolvovat zkoušku :-)
To je fajn, že ve "vyšších kruzích" už se na to pohlíží jinak, přesto si myslím, že na základní úrovni si to lidé málokdy uvědomují. Je to takové paradigma. I když je to asi zřejmé...
Otázkou zůstává, jestli je opravdu nutné projít tou zdlouhavou peripetií vzdělávání v plné šíři 18 (22+) let. Je opravdu nutné pro dojití smyslu prostoupit celou tu cestu, není možné ji někde výrazně zkrátit?
Post a Comment