Energie ve mně

Zjistil jsem zajímavou věc, co se týče mé energie, chuti něco dělat, motivace... Nevím proč, ani jak, ale prostě to tak je.
Myslím, že nemám vůbec žádnou vlastní vůli něčeho v životě dosáhnout, není nic konkrétního, co bych nějak strašně chtěl v životě zažít, nemám žádné tajné touhy, o kterých bych si snil, ale nejspíš by se mi nikdy nesplnili a na stará kolena bych si říkal, co jsem v životě všechno chtěl, ale nikdy nedostal...
Možná je to tím, že jsem si jednou uvědomil (už je to pár let), že stejně nestihnu všechno to, co bych chtěl, a že se musím smířit s tím, že se budu během svého života vzdávat stále dalších a dalších svých zálib, protože bude stále méně a méně času. Víte, o čem mluvím? No a protože jsem extrémista a mám velké problémy něco dělat jen napůl (ale o tom třeba jindy), odložil jsem všechny své touhy a tím jsem se najednou stal kompletně bez tuh! Člověk by si myslel, že budu bloudit ulicemi bez duše...
Došel jsem ale k tomu, že mě uspokojuje, když dělám něco, co mě baví. A co jiného v takové chvíli dělat, než začít uspokojovat základní lidské potřeby... Třeba dělat to, co mě dělá šťastným.(A vyhýbat se tomu, co mě dělá nešťastným.) Ale všechno to byli činnosti, které jsem dříve toužil dělat... Takže jsem vlastně jen přestal plánovat a začal dělat prostě jen to, co mě baví právě teď.
Ale znáte takové ty pocity, kdy nemáte chuť jíst, chce se vám na záchod, ale jste líní vstát...? To stejné se mi pak může taky stát v motivaci, chuti něco dělat, tvořit, zažívat. K čemu, vždyť to stejně nemá žádný smysl!? A tady jsem právě zjistil tu zvláštní věc.
Já se vlastně snažím něco dělat kvůli ostatním lidem. Protože to, co mě vždycky baví a co mě vždycky naplní energií je, že to, co dělám někdo ocení, má to nějaký smysl pro někoho jiného, nějak se to někoho dotkne (i kdyby jen jediné osoby), udělá to někoho šťastným... A také mě velmi naplní vidět nějakou osobu dělat něco s naprostým nadšením pro věc. A pak to můžu dělat také, neb, když je pro to někdo nadšený, pak, když se k němu připojím, budeme nadšení oba. A za třetí mě baví opravdu velká většina věcí (které jsou aspoň nějak zajímavé).
A co z toho všeho pro mě vlastně plyne? Že nejradši dělám věci s nadšenými lidmi, jsem s nimi, tvořím něco pro ně... A naopak vlastně ani nemůžu dělat nic jiného.
Proč tohle vlastně píšu? Protože doufám, že z toho někdo bude něco mít. Proč mě nebaví se učit do školy? Protože to dělám vlastně jen pro nenadšené nebo hloupé lidi - naše učitele. (Nebo pro sebe, jak by řekli, ale to už jsem napsal, že to mě taky nebaví) Proč jsem měl rád Houdkovou? Protože byla nadšená a protože ve mně probouzela nadšení. Proč mám rád matfyzáky, tvořící soustředění? (a jejich účastníky) Protože jsou nadšení :) Proč se někdy cítím tak blbě? Protože postrádám lidi, kteří by byli nadšení. Proč bych rád dělal bláznivé věci? Protože tak potkám bláznivé lidi a ti jsou nadšení! Jsem rád nadšený!