Snažení

Každý z nás se asi o něco snaží. Ať už vědomě či naprosto nevědomky, někam jdeme, něco možná chceme. Znám dost lidí, nebo jsem aspoň znal, kteří nevědí, co chtějí. To je něco jako plány do budoucna, ale o tom já nemluvím... Myslím, že je v jistém smyslu skvělé nedělat si starosti s životem na roky dopředu. Není nejspíš jen z mé zkušenosti, že takové plány stejně většinou nevyjdou.
Rád si hraju s představami, ale bavím se tím, že si s nimi hraju. Nežiju v nich. Snažím se být v přítomnosti. Lidé se v ní vyskytují a často je to moc pěkné. Velmi rád se bavím s lidmi, kteří mají aktivní mysl, kteří jsou připraveni na cokoliv. S takovými je pro mě radost si vyměňovat energii - jak tomu tak říkám :) No ne?
Pak jsou ale lidé, nebo případy, kdy sice někdo žije v přítomnosti, aspoň v danou chvíli, ale to tak intensivně, že je vlastně úplně mimo. Intensivně v tom smyslu, že je na něm vidět jistá snaha. Může to být cokoliv i v různé míře. Uvedu pár příkladů.
Na jeden si vzpomínám v jistém zvláštním smyslu. Vím, že jsme jednou kdysi řešili, jestli je na lidech poznat, jestli už měli sex. Často jsme si říkali, že je to znát dost jednoznačně, ale to není něco, o čem tu bych tu chtěl rozpoutávat debatu. Spíš si vzpomínám na jeden případ, kdy jsme jednu osobu označili tak, že z ní ten sex vyloženě "vytejká", "kape". Z některých září, ti lidé jsou sexy, z některých prostě ukapává - a v tom slově je cítit, co tím člověk myslí. Prostě je ta osoba tak nadržená a dává to svým obětím tak jasně najevo, že je z toho člověku prostě blbě. Zažili jste někdy ten pocit?
Jako druhý příklad bych uvedl to, čeho jsem si všiml teď na víkendové stáži aikidó - kdy jsem si spojil právě tento pocit z některých lidí. Sem tam jsem cvičil z osobou, která byla vyloženě neaktivní, řekl bych pasivní. Ten flegmatismus z ní vyloženě kapal... Ve chvíli, kdy jsem v určitém tempu (a nemyslete si, že v nějak rychlém, aikidó se cvičí i velmi pomalu), ona osoba mě z něj okamžitě vytrhla. Ve chvílích střídaní se při cvičení jsem zažíval táhlé prodlevy, kdy se přesouvala na dané místo a trvalo, než začala cvičit. A přitom jsem pozoroval naprosto mdlý unudění obličej. Nevím ani, jestli mohu tento případ zařadit do toho, že se někdo o něco snaží. (Je otázkou jestli se o nicnedělání může člověk tak urputně snažit :))
Nemohu říct, že by tito lidé nežili 'teď'. Je to ale pořád něco, co nepovažuji za dobré. Pokud mě takové jednání neotráví (protože musím s těmi lidmi pracovat), pak mě minimalně nějak znechutí. I jinak roztomilé matfyzákovství je někdy skoro nechutné... :)
Snažení, lpění je i podle jiných nějak nedobré... Někteří by řekli, že lpím na svých dlouhých vlasech. Vždy jsem si říkal, že nemohu lpět. A že kdyby mě někdy - kdykoli napadlo, že bych se mohl ostříhat, udělám to. Nebudu si říkat: Kolik let mi to rostlo? Kolik práce...? ...víte, co mě napadlo? ;)