Miluji své melancholické stavy, přestože jsou strašně smutné. Miluji, když vyhlédnu před spaním z okna a cítím čerstvý chladný vzduch. Zbožňuji napětí před bouří, větrnost a specifický náboj vzduchu ve mně probouzí život. V tu chvíli zapomínám, že žiji, ale stávám se životem. Dokážu být přesvědčen k čemukoliv, všechno jiné tehdy ztrácí smysl.
Co jsou ale chvíle klidu, ticha? Ticho před bouří, kdy žádná bouřka nebude. Čerstvost vzduchu, když necítím kolem sebe přírodu, jsem doma v bytě. Pohled od praskajícího ohně, připomínající šťastné přátele kolem, dětskou nevinnost, kdy stačí na všechno zapomenout. Jen přátelé zrovna nejsou, jen zapomínat je téměř nemožné... Myslím jen na to, jaké prožívám pocity, vskutku je ale neprožívám? Nebo jen částečně. Přesto je náboj situace stejný, jako když se doopravdy odehrává. Tehdy prožívám melancholii, tehdy se rozplývám.
Měl jsem velmi šťastné dětství. Říkám si, jestli není život jen o tom vrátit se tam zpět. Vše, co jsem tehdy zažil nebo po čem jsem toužil, mně teď dělá uvolněným. Nebo je mým úkolem vytvořit podobný svět někomu dalšímu malému človíčku? Není to pak jen věčný koloběh iluzí - život je krásný, dokud nevyrosteš a nebudeš o tom přesvědčovat další...? Možná to někteří mají naopak. V mládí to měli těžké, a tak to s nimi ani jejich blízcí nemají snadné. Nedá se podle toho měřit míra optimismu? Možná je to ekvivalentní.
Lidé jsou součtem svých prožitků, pocitů, myšlenek. Dalo by se očekávat, že budu stejný právě teď, protože jsem prostě přesně takový, jak si má minulost žádá. Přesto tak moc záleží na nynější situaci, která mě konsteluje do mé pravé podoby. Budu stejný se stejnou minulostí, když teď melancholicky čuchám voňavý vítr bez pocitu sounáležitosti, nebo když budu někde cítit blízké propojení s živými bytostmi?
I když jsem někdy blízko, necítím se jako dříve. A nestačí mi prohlášení, že věci se mění :) Cítím málo společného ducha. Často jsem ve společnosti dost chytrých lidí, zajímajících se o spousty skvělých věcí. Jsou plní různého. Ale jsou společnost svou přítomností v podobném prostoročase, možná smyslem jejich konání, druhem činnosti, kterou jsme zrovna oba nasycováni. Necítím se ale propojen věčným duchem, takovým, kterého poznáte, když ho ucítíte. Kdy víte, že to, co prožíváte, nebude zapomenuto do konce bytí... Mí přátelé jsou ale často příliš ve své hlavě. Není se ale čemu divit, u matfyzáků :P
Nejspíš proto miluji meditace, vrací nás do své podstaty. Cítím se pak napojen, jakoby v nejlepším přátelství se všemi meditujícími. Není důvod jiného, přece všichni existujeme, ne? ;)
Nejradši bych meditoval neustále. Třeba mě někdy osvítí a přijde to... :P
Co jsou ale chvíle klidu, ticha? Ticho před bouří, kdy žádná bouřka nebude. Čerstvost vzduchu, když necítím kolem sebe přírodu, jsem doma v bytě. Pohled od praskajícího ohně, připomínající šťastné přátele kolem, dětskou nevinnost, kdy stačí na všechno zapomenout. Jen přátelé zrovna nejsou, jen zapomínat je téměř nemožné... Myslím jen na to, jaké prožívám pocity, vskutku je ale neprožívám? Nebo jen částečně. Přesto je náboj situace stejný, jako když se doopravdy odehrává. Tehdy prožívám melancholii, tehdy se rozplývám.
Měl jsem velmi šťastné dětství. Říkám si, jestli není život jen o tom vrátit se tam zpět. Vše, co jsem tehdy zažil nebo po čem jsem toužil, mně teď dělá uvolněným. Nebo je mým úkolem vytvořit podobný svět někomu dalšímu malému človíčku? Není to pak jen věčný koloběh iluzí - život je krásný, dokud nevyrosteš a nebudeš o tom přesvědčovat další...? Možná to někteří mají naopak. V mládí to měli těžké, a tak to s nimi ani jejich blízcí nemají snadné. Nedá se podle toho měřit míra optimismu? Možná je to ekvivalentní.
Lidé jsou součtem svých prožitků, pocitů, myšlenek. Dalo by se očekávat, že budu stejný právě teď, protože jsem prostě přesně takový, jak si má minulost žádá. Přesto tak moc záleží na nynější situaci, která mě konsteluje do mé pravé podoby. Budu stejný se stejnou minulostí, když teď melancholicky čuchám voňavý vítr bez pocitu sounáležitosti, nebo když budu někde cítit blízké propojení s živými bytostmi?
I když jsem někdy blízko, necítím se jako dříve. A nestačí mi prohlášení, že věci se mění :) Cítím málo společného ducha. Často jsem ve společnosti dost chytrých lidí, zajímajících se o spousty skvělých věcí. Jsou plní různého. Ale jsou společnost svou přítomností v podobném prostoročase, možná smyslem jejich konání, druhem činnosti, kterou jsme zrovna oba nasycováni. Necítím se ale propojen věčným duchem, takovým, kterého poznáte, když ho ucítíte. Kdy víte, že to, co prožíváte, nebude zapomenuto do konce bytí... Mí přátelé jsou ale často příliš ve své hlavě. Není se ale čemu divit, u matfyzáků :P
Nejspíš proto miluji meditace, vrací nás do své podstaty. Cítím se pak napojen, jakoby v nejlepším přátelství se všemi meditujícími. Není důvod jiného, přece všichni existujeme, ne? ;)
Nejradši bych meditoval neustále. Třeba mě někdy osvítí a přijde to... :P
1 comment:
ty a melancholie je novinka
Post a Comment