Poslední dobou se zabývám školou. Učení, myšlení, zajímavosti ve světě znaků a obrázků. Svěřil jsem se do spárů předsevzetí, které mě nutí být pilným člověkem. Nechá mě se věnovat studiu a ještě mě nabádá, ať se zajímám víc. Musím říct, že je to skvělý pocit. Cítím se opravdu docela jinak, ve velkém kontrastu se stavem předchozím. Snažil jsem se být celkově vyrovnaný, učil jsem se žít a vlastně jsem se učil se nesnažit. Teď toho jaksi využívám a míním se nějakou dobu hodně učit...
Dá se říct, že šplhám na vysokou horu. Neustále jsem se trénoval, jak chodit, jak stoupat a klesat, jak neklopýtat, být rovný a uvolněný. Ale chodil jsem okolo, v údolích. Tyto rady přišly od někoho, kdo už někam stoupal, kdo viděl, jak je dobré chodit, aby nevznikaly otlačeniny ani v náročnějších podmínkách. Jak mám ale správně pochopit, proč tyto věci dělám, když sám nikdy nezažiju ten tlak? Proto jsem se teď vydal na cestu nahoru.
V různých podobách se v poslední době setkávám s tímto zajímavým paradoxem. Někdo po vás chce, abyste došel dál, a dává vám rady, které když budete sledovat, neuděláte na své cestě chybu. Nakonec ale nedojdete nikdy jinam, než kde byl ten, kdo vám radí, neb jinde se najednou objeví obrovské potíže. A vy je nezvládnete, protože bylo zatím všechno tak snadné, stačilo se nechat vést. Dál ale už není nikdo, kdo by vás vedl.
Co je tedy lepší? Pomoci slepci, poradit kudy dál, nebo nechat ho, ať si sám zjistí, ohmatá cestu, a příště už možná bude vědět. Je to těžké rozhodnutí. Někdy je slepý úplně v koncích a bez pomoci si cestu nenajde, někdy zase skoro ví a lépe se naučí, když ho necháte... Někdy nemá dost inteligence, aby problém sám vyřešil, možná ale stačí jen drobné nasměrování a pak už nic.
Přestávám proto nyní dobrovolně sledovat cesty poutníků přede mnou, budu jejich pískové pěšinky brát jako dobrou inspiraci. Musím se naučit dojít, kam chci, i kdybych si měl sám klestit někudy cestu. Samozřejmě se stále učím jezdit po dálnici jménem Matematická analýza,nebo v protisměru po Lineární algebře, je dobré ale znát taky lesní cesty jako Analýza na varietách či Parciální diferenciální rovnice. A velmi se těším, až vyjedu se svou mašinou do neznámých houštin Diferenciální ekologie... :)
Je to opravdu opojný pocit, věřte mi vy, co jen sedíte a škrábete se v uších. Je vskutku neodolatelné učit se něco, když vám to dává smysl, pracovat, když vám to jde od ruky, zkoumat, když to přináší výsledky.
Bojím se ale, že je teď velmi lehké zapomenout vše z přípravného kurzu. Nesmím zapomenout na vzpřímený, ale uvolněný postoj. Nesmím zapomenout na to, že všechno je relativní a žádné objektivní výsledky vlastně nikdy nemohou existovat. Nesmím zapomenout na své blízké, na své city, emoce, ani na svou intuici. Trénuji svou mysl, tělo, nesmím zapomenout, že to vše směřuje k poznání duše.
Dá se říct, že šplhám na vysokou horu. Neustále jsem se trénoval, jak chodit, jak stoupat a klesat, jak neklopýtat, být rovný a uvolněný. Ale chodil jsem okolo, v údolích. Tyto rady přišly od někoho, kdo už někam stoupal, kdo viděl, jak je dobré chodit, aby nevznikaly otlačeniny ani v náročnějších podmínkách. Jak mám ale správně pochopit, proč tyto věci dělám, když sám nikdy nezažiju ten tlak? Proto jsem se teď vydal na cestu nahoru.
V různých podobách se v poslední době setkávám s tímto zajímavým paradoxem. Někdo po vás chce, abyste došel dál, a dává vám rady, které když budete sledovat, neuděláte na své cestě chybu. Nakonec ale nedojdete nikdy jinam, než kde byl ten, kdo vám radí, neb jinde se najednou objeví obrovské potíže. A vy je nezvládnete, protože bylo zatím všechno tak snadné, stačilo se nechat vést. Dál ale už není nikdo, kdo by vás vedl.
Co je tedy lepší? Pomoci slepci, poradit kudy dál, nebo nechat ho, ať si sám zjistí, ohmatá cestu, a příště už možná bude vědět. Je to těžké rozhodnutí. Někdy je slepý úplně v koncích a bez pomoci si cestu nenajde, někdy zase skoro ví a lépe se naučí, když ho necháte... Někdy nemá dost inteligence, aby problém sám vyřešil, možná ale stačí jen drobné nasměrování a pak už nic.
Přestávám proto nyní dobrovolně sledovat cesty poutníků přede mnou, budu jejich pískové pěšinky brát jako dobrou inspiraci. Musím se naučit dojít, kam chci, i kdybych si měl sám klestit někudy cestu. Samozřejmě se stále učím jezdit po dálnici jménem Matematická analýza,nebo v protisměru po Lineární algebře, je dobré ale znát taky lesní cesty jako Analýza na varietách či Parciální diferenciální rovnice. A velmi se těším, až vyjedu se svou mašinou do neznámých houštin Diferenciální ekologie... :)
Je to opravdu opojný pocit, věřte mi vy, co jen sedíte a škrábete se v uších. Je vskutku neodolatelné učit se něco, když vám to dává smysl, pracovat, když vám to jde od ruky, zkoumat, když to přináší výsledky.
Bojím se ale, že je teď velmi lehké zapomenout vše z přípravného kurzu. Nesmím zapomenout na vzpřímený, ale uvolněný postoj. Nesmím zapomenout na to, že všechno je relativní a žádné objektivní výsledky vlastně nikdy nemohou existovat. Nesmím zapomenout na své blízké, na své city, emoce, ani na svou intuici. Trénuji svou mysl, tělo, nesmím zapomenout, že to vše směřuje k poznání duše.
Nesmím zapomenout, že cesta je cíl.
1 comment:
Nemáš nějakou radu pro flákače, jak se stát pilným člověkem?? :-)
Post a Comment