Vír

V životě je nutné najít svůj střed. Ono já dlí právě v něm.

Představte si, že jste lístkem v povětří a poletujete si, kam se větru zachce. Někteří jsou drsňáci, naučí se kormidlovat a poletovat si, kam se jim zachce. Fajnšmekři umí i popolétnout v bezvětří. Egouši dbají na tvar lístku a na barvu, aby se krásně vyjímal, když letí.

Pak jsou tu lístky, strašně malé. Takové drobné vrtulky a krásně se točí, když letí. Lákají ostatní listy, aby se kolem nich točily. Svět je pak krásnější, ani to jinak nejde.

Co je smyslem? Někteří mají cíle a chtějí někam doletět. Některým zas záleží, jak letí a chtějí mít zažívat vyhlídkové lety. Jiným zase stačí, když se na ně dobře kouká. Spousta láká ostatní, ať dělají to, co oni. I to může být smysl.

Všechny ale pracují s větrem, který jim nadělil svět. Mnoho poletujících sice víří prach, ale nečiní pravý vánek. I zjevil se první, který se začal točit. Točil se, točil, nikam neletěl. Našel svůj střed a dokázal ho cítit. Vnímal ho krásně proto, že zůstával na místě. Jako jediný. A vše kolem se najednou točilo, už ne on, ale svět.

Dokázal roztočit takový vír. Ten vír ale nebyl umělý, byl dokonalý. Byl skutečný právě v tom, že vznikal z každého malého vánečku, který k němu přiletěl. Byl v tom strašně silný, protože ho nic nemohlo zastavit. Každá síla jen přispívá jeho točení, ale on lístek dlí v oku toho víru. Je klidný, nalezl právě sebe. A svět je tak krásný...

Každý velký člověk kolem sebe roztočil takový vír. Který zůstal ještě dlouho potom, co mu lístek uschnul a rozpadl se. Není toto onen smysluplný život? Nebo je to stále jen jedna z cest...

Je to velmi živá cesta.