Číst či psát?

Tento rozcestník mě opakovaně straší znovu a znovu. Kolikrát jsem si již tuto otázku položil! Nespočetněkrát jsem ji někomu položil. Nechápejte ji však přízemně doslovně, je to stejná otázka jako: lepší přijímat či vydávat, lepší spát či bdít, lepší být pasivní či aktivní, lepší myslet než jednat...? Říká se: nejdřív mysli a pak jednej. Pro koho je to určená rada - pro intelektuála, pro dělníka, pro opatrnost? A pokud se budem touto radou řídit, dokážeme najít hranici, když už je dobré jednat?

Otázky nejsou tak jednoduché. Proti běžným odpovědím hovoří mé zkušenosti z poslední doby, kdy zjisťuji, že pokud se mi ve společnosti něco nelíbí, měl bych jít a sám (či s někým) něco aktivně dělat. Nemohu jen sedět a rozmýšlet si to! Když je demonstrace a já souhlasím s většinou tezí, jen si nejsem jistý, že forma demonstrace je vhodná (je příliš agresivní), mám tam jít či ne? Protestovat jsem se už naučil, a dokonce ne jen bez emocí. Přesto se strachuji nad svou slepostí v davu.

Tuto slepost lze opět chápat obecně. Však co je na jednajícím člověku nejhorší? Že se může mýlit - že může rozvíjet a prosazovat nesprávné myšlenky, chybuje, možná má i správné myšlenky, ale dělá to nesprávným způsobem - vždyť říct někomu tvrdou pravdu nemusí vždy vést k nápravě. Tento člověk je zaslepen tím, že již koná, a jeho intence může v té době zastarat a jeho činy budou neaktuální a mimo mísu. Všechny tyto věci mě brzdí od psaní...

Ve filosofii i mystice se ale dozvídám o jakési "odtržené účastnosti", kdy vycházím ze svého pramene a přitom jsem odpoutaný od všech vazeb v tomto světě. Se čtením to každopádně nemá nic společného. Můj vedoucí diplomové práce mi radí, abych psal. Abych se nezatěžoval všemi znalostmi, které na mě kolem ve světě volají a říkají, že jsou důležité. Mohou být zavádějící. Mám prostě čistě fenomenologicky zkoumat.

V poslední době si mnohem víc uvědomuji, že na co nepřijdu sám, i kdybych to stokrát slyšel a pamatoval si to, myslel si, jak to chápu, tak to doopravdy je skoro k ničemu. Bez vlastního vidění věci jsou to jen prázdná slova, případně odtržené principy (i matematické). Je to možná něco jako hledat aplikaci pro matematiku. Ale jde to obráceně, tohle označení je strašně zavádějící. Ve skutečnosti musí ona aplikace doslova vynalézt tu matematiku. To co už předem víme nám možná potvrdí, že jsme na správné stopě, samo o sobě ale může spíš zamlžit situaci. Ne nadarmo si ve filosofii definujeme slovo mýtus jako vše, co již předem (bez ptaní) víme a známe.

Nejzajímavěji mi na původní otázku odpověděl asi doc. Mlček na poslední hodině z teorie množin: Vemte si třeba Shakespeara. Čtěte jeho, on toho napsal! Ale taky musel přečíst...

Když jsem se zeptal znovu, vybral si již méně vzletnou odpověď: "...tak pište to, co nevíte."

Tak píšu... Už taky nevíte?