Hledání sebe, moudrosti a Boha

Číst či psát, toť není večná otázka. Konflikty nenásilně řešíme kompromisem či syntésou. Neboť kompromis je jen odložený konflikt, až σύνθεσις je teprve opravdový pokrok. Takto dvousečná otázka ve filosofii může být problémem po dlouhé generace, přesto si filosof skutečně oddychne, až když ho přestane otázka v hloubce trápit. Toho nedosáhne ignorací bytostné otázky, zakrýváním snahou odpovídat buď tak či onak ani pseudovyřešením otázky tím, že si na ni složitě odpoví. Jen jednoduchá odpověď ve smyslu přijmutí otázky ve své plné podstatě a jakási syntésa obou nabízených možností je pro takové tázání útěchou. Jedná se vlastně o zašití rozříznutého pupku na břiše vašeho vědomí.

Evropská mysl je řezník na zabijačce a do koho se pustí, brzy leží na pultech řezníků v našich supermarketech. Zvláště v dnešní době je snadné něco rozřezat a prodat - ostatně kdo by nekoupil pečlivě naporcovaný nový přírodní druh právě objevený v amazonských lesích? Sice tam ten druh žil dávno před námi a je bláhové si namlouvat, že nebyl v žádném smyslu mnohokrát již "poznaný", přesto je jeho ponechání bytí samo pro sebe jen těžko představitelnou alternativou. Ať už analýza znamená cokoliv, netváří se na zašívání ran a znovuoživování bájných tvorů žijících tu moudře před námi.

Zdá se pro mě nyní snadné, že položená otázka o čtení a psaní vlastně nemá smysl. Pojmy se mi sjednotily a po nich zbylé ideje jsou jako světlušky na louce. Nic víc nic míň. Pokud není den, dalo by se říci, že i mají nějaký smysl. Co když ale právě vychází na východě slunce a není to nic jiného než všemi křesťany hledaný bůh? Na někoho září, někdo žije ve tmě. Pro mě právě svítá. Proč nevypustit do světa tu hloubku, kterou jsem v sobě objevil? Možná bych mohl být nařčen, že jsem sežral Šalamounovo hovno, možná vám to bude připadat jako živá blbost, a pak mě směle ignorujte. Kdybyste byli na pochybách, nezapomeňte, že možná žiju podle pravidla: Piš, co nevíš! :-P

Jednoho překrásného dne jsem se na všechno vykašlal. A šel jsem na procházku. Byla chladná temná noc a já jsem už nechtěl myslet. Chtěl jsem se pozorovat. Vnitřně. Dokud doopravdy nevyzkoušíte, nepochopíte. Nechat si na to všechen čas světa, ať se děje cokoliv. Dovolit si prostě být sám se sebou... Tak jsem šel v tom parku a pozoroval jsem, co je ve mně. Kdo jsem já? Jsem svá mysl, tělo, emoce, koule? Ani jedno. Kdo žije v mé mysli? Asi jsem konečně pochopil oshovské ego, které máme odhodit. Možná máme od sebe prostě jen odhlédnout jakožto od mysli. Já totiž nejsem svá mysl. To, co si hraje na mě a žije v mé mysli, je ego. A kdo se na něj dívá? Kdo je ten pozorovatel očištěný od všeho myšlení, všech emocí, tužeb a reflexů? Ono čisté vědomí??

Bojím se někomu nábožensky založenému tvrdit, že jsem objevil Boha. Řeknu spíše, že jsem v sobě objevil boha. Vše, co o něm z náboženských pohledů (a nejvíce asi křesťanských) vím, mi zapadá do skládanky a aniž bych to široce zdůvodňoval, myslím, že již chápu, z čeho pramení veškeré snahy boha popsat. A taky jsem plně pochopil, proč je to nemožné, ne-li nesmyslné. Jediný smysl, který možná všechny ty řeči mají, je, že po jejich opravdovém vnitřním pochopení člověk ví, že je to ono. Ať už mluvíte o orgasmu jak dlouho chcete, stěží ho někomu popíšete a nijak mu v jeho prožití svými kecmi nepomůžete, že... :-)

Co jsem tedy našel? Nalezl jsem falešného sebe. Nalezl jsem pravého sebe, boha. Mám chuť s ním navázat bližší spojení. Žít s ním v nejvyšší blízkosti, možná i splynout s ním. To je ekvivalentní žití z pramene a bytí věren sám sobě. Je to spojené se spoustou myšlenkových syntés, a opouštění umělého myšlenkového světa vůbec.

Přese všechno, co jsem již zahodil, zajímavé je, že čistá vopěnkovská matematika ve mně ještě stále dlí a zdá se v mých úvahách i činech prozatím na vrcholu. Nutno dodat, že vopěnkovská matematika má mnohem blíže k Heideggerovým pojednáním o prostoru a čase než k analýznickým úvahám, kterým mě učili ve většině matematických kursů na MFF.