Co je pro mě přátelství? Je to pro mě vším? Je zajímavé pozorovat své přátele, jak se s nimi bavím, jak často a kdy ne... Mám od nich nejaká očekávání? Někdy mám pocit, že to přátelení beru strašně povrchně, někdy zas velmi vážně.
Zjistil jsem, že vztahy (obecně) jsou ničeny očekáváním. Očekávání vlastně může zničit úplně všechno. To tedy samozřejmě zejména nenaplněné očekávání. Vzpomeňte si sami, když jste se na něco strašně těšili, vlastně jste s tím počítali a pak se nic nestalo, nenaplnilo se, nebylo vyslyšeno, pokazilo se. Je jasné, že aby se člověk nehroutil, musí počítat, že se občas něco nepovede. Ale tohle je časté... Nebo se pokazí zbytečně, když by nemuselo... To mě pak ještě rozčílí, není moc, co by mě rozčilovalo, než něco zbytečného. Co mohlo být lepší "za nic" a nebylo...
A co tohle pak udělá se vztahem? Když čekáte od druhé osoby a ona ne. Přišel jsem na to, že je nejlepší vůbec nic neočekávat. Nikdy. (Nebo počítat se vším... /vyjádření pro toto je hodně/) Je hezké moci se na někoho spolehnout. Vědět, co udělá v nějaké situaci. Ale to není to, co myslím. Já tím myslím vlastně nechtít po někom, aby byl, jaký není. Předem počítat s něčím rozhodnutím (souhlasem), aniž bych se ho na to konkrétně zeptal. Vlastně je to jistý druh násilí... A to se pak promítne i na vás, protože vše negativní se vám pak vrátí.
Ale podle něčeho si přátele vybíráme, nepramení z toho pak jisté očekávání? Toť otázka :) Možná ne, možná si vybírám přátele jen podle toho, jak se chovají oni ke mně, případně jestli si mám s nimi co říct (jestli je mi jejich přítomnost nějak příjemná...).
Jaká je pak praxe? Co jsou mi vlastně takoví přátelé? Jsem tu já pro ně, oni pro mě? Sobě zároveň... Jsem s nimi rád, dělám s nimi rád cokoliv chceme, žiju s nimi pro naši společnou přítomnost, blízkost.
Není to patetické? ;) Už kolikrát jsem zjistil, že přemýšlím, mluvím jak z nějaké telenovely. To je sranda :D
Ale teď je otázka. Co je pak takový partnerský vztah? Je to jen takový vztahový "bonus", pouhé žužu, co žvýkám v pásce mého života? Nebo je to něco, co může obrátit můj život naruby (obzvlášť v kombinaci se zamilovaností), co mě třeba obrátí i proti mým blízkým? ;)
A co tohle pak udělá se vztahem? Když čekáte od druhé osoby a ona ne. Přišel jsem na to, že je nejlepší vůbec nic neočekávat. Nikdy. (Nebo počítat se vším... /vyjádření pro toto je hodně/) Je hezké moci se na někoho spolehnout. Vědět, co udělá v nějaké situaci. Ale to není to, co myslím. Já tím myslím vlastně nechtít po někom, aby byl, jaký není. Předem počítat s něčím rozhodnutím (souhlasem), aniž bych se ho na to konkrétně zeptal. Vlastně je to jistý druh násilí... A to se pak promítne i na vás, protože vše negativní se vám pak vrátí.
Ale podle něčeho si přátele vybíráme, nepramení z toho pak jisté očekávání? Toť otázka :) Možná ne, možná si vybírám přátele jen podle toho, jak se chovají oni ke mně, případně jestli si mám s nimi co říct (jestli je mi jejich přítomnost nějak příjemná...).
Jaká je pak praxe? Co jsou mi vlastně takoví přátelé? Jsem tu já pro ně, oni pro mě? Sobě zároveň... Jsem s nimi rád, dělám s nimi rád cokoliv chceme, žiju s nimi pro naši společnou přítomnost, blízkost.
Není to patetické? ;) Už kolikrát jsem zjistil, že přemýšlím, mluvím jak z nějaké telenovely. To je sranda :D
Ale teď je otázka. Co je pak takový partnerský vztah? Je to jen takový vztahový "bonus", pouhé žužu, co žvýkám v pásce mého života? Nebo je to něco, co může obrátit můj život naruby (obzvlášť v kombinaci se zamilovaností), co mě třeba obrátí i proti mým blízkým? ;)
6 comments:
Zjistil jsem, že vztahy (obecně) jsou ničeny očekáváním. Očekávání vlastně může zničit úplně všechno. To tedy samozřejmě zejména nenaplněné očekávání.
jo, očekávání je nepříjemné, dlouhé. Když někoho máme rádi a očekáváme něco od nich, a nás zklamují, pak promineme, a zas očekáváme...a očekávání v přátelství a v lásce je odlišné, může zničit přátelství a usilit v lásce (není-li až moc často)
...zase o tech ocekavanich :-) a musim rict, ze me svym pristupem cim dal tim vic kazis, ale asi jsem za to rad. tolik zklamani, co clovek zazije kvuli ocekavanim...a uplne zbytecne! na druhou stranu bez ocekavani si pripadam trochu jako nihilista, ale pak: vlastne zjistuju, ze mi ten pocit ani tak nevadi a chce jen zit a zit a nedivat se do budoucna, jen do soucasna :-)
wow! jestli je ti moje pritomnost prijemna, toz to mam radost, ze aspon nekomu ;-) ...aspon obcas...
ohledne toho patosu - nejvtipnejsi jsou ty tvy recnicky otazky :-) co ti vubec duskova rekla na tu recnicko-otazkovou-slohovku?
"spolecna pritomnost a blizkost" - to je hezky spojeni, tak hrejivy oproti nejaky daleky "spolecny budoucnosti"
a s tim "bonusem"...copak ti pratele taky nemuzou zvratit zivot vzhuru nohama? (nebo pribuzny :-(
to lan: no, ohledne toho pratelstvi v lasce...je pravda, ze ocekavani (skutecna i ocekavana :-) od ann me casto dovedly k vecem, ktery kdybyste mi rekli vy, tak bych vas s nima poslal nekam hooodne daaaleko...a pritom nemuzu rict, ze bych toho vzdycky litoval...
jinak "usilit v lasce" - asi myslis "posilit lasku" nebo "utvrdit v lasce" :-)
Jasně :)
Souhlasím, že očekávání posílí lásku, ale ve smyslu zamilovanosti. To je pak určitě jasné afrodisiakum, takové očekávání věcí příštích, budoucích... ;) Ale dlouhodobá láska k člověku už myslím nemá s očekáváním co dělat.
Jo, tak tohle už sem taky dost řešila a nejde jenom o přátelství, mě se takhle posrává celej život, třeba se nesmim na nic těšit, jinak sem hned nemocná viz ples...já musim žít jako absolutní nihilista! hrůza...
(kriza)
Co se týče přátelství tak myslím, že jistá očekávání jsou nutná. Například já ráda od svých přátel očekávám, že se mnou počítají, ne všude a ne vždy, ale jak už jsme naznala v minulem komentáři, jsem člověk, který nemůže být sám. Dále očekávám, že kdybych byla v nějaké špatné situaci s někým „třetím“ tak by se za mě postavili, ne ve smyslu, že to za mě vyřešili, ale nějak by naznačili, že mě chápou a rozumí mi, ze v tom nejsem sama. A ještě jednu velmi důležitou věc od nich očekávám, a to že když oni budou potřebovat pomoct/podporu/nebo se jen vypovídat/obejmout budou vědět, že jsem tu pro ne. Tohle bych řekla, že nejsou zas tak špatná očekávání. Tohle bych nějak zařadila do podmínek přátelství – samozřejmě pro mě, nikomu svoje názory nevnucuji Přátelé jsou pro mě hodně důležití a většinou mě trápí opačné očekávání než jsi tady naznal ty PŘÍKLAD: plánujeme s přáteli něco na víkend a já bych měla možnost na úžasný víkend ale nikomu ho neřeknu právě proto ze od nich očekávám negativní ohlas. A tahle je to pořád. Neberu očekávání vždy jen jako kladné v tom smyslu ze od nich čekám víc než sami chtějí nebo proste jen mají horší reakce než čekám. Takové očekávání mám málo kdy – nejsem nejspíš tolik zklamaná jako kdybych od nich čekala více ale i tak to podle mě není nejlepší cesta – jen proste jsem taková a neumím to jinak. Je to vážně špatně? Napsal jsi : Je hezké moci se na někoho spolehnout. Vědět, co udělá v nějaké situaci. Vážně? Takový lidi jsou nudní, uznávám ze znát někoho natolik aby se dalo odhadnout jak zareaguje nebo jak se zachová může byt fajn ale ne vždy a hlavně si myslím ze je to znak toho ze ten druhy člověk se nám snaží až moc přiblížit/podobat a nebo mi jenu? Nevím… takový vztah by mě nebavil jsem raději když mě ten druhy umí překvapit já vlastně nikdy nevím co od něj cekat a tak jsem spokojená – protože je sám sebou neb ohledu na okolnosti.
Se vztahy je to asi složitější, než jsem psal... :)
Zmíním se jen o jediném. Vědět o tom, co daný člověk v dané situaci udělá - je to nuda? Řekl bych to jinak, nudné je všechno, co už víme. To, co je zajímavé, je přeci to, co prozkoumáváme. Ale jaký cíl, kam směřuje ono prozkoumávání? Není to náhodou právě to, abychom znali? :) Je to trochu bludný kruh...
Asi jsem chtěl napsat, že je opravdu krásné někoho vážně dobře znát. Být u něj velmi duševně blízko, že "cítíš" co udělá ještě dřív, než to uvidíš očima. Ne, že to víš, to je pak asi opravdu nuda :D
Post a Comment