Vzpomínky

Dnes jsem (jak už asi mnozí mí vrstevníci mnohem dříve) si začal protřizovat veškeré své věci do školy z dřívějška. Nad mým šatníkem se již pár let plnila obrovská skříň plná papírů, písemek, učebnic, starých sešitů a vůbec všeho, co se nějak týkalo školy. Už ani nevím proč, snad jsem si myslel, že to upotřebím k maturitě (jo, je to tak, fakt jsem to tam s tímto argumentem skládal), snad jsem si říkal, že si ty poznámky budu pročítat, až budem znovu probírat danou látku (přestup ze základní části studia do střední), snad jsem si chtěl melancholicky zavzpomínat, až je budu vyhazovat...

Naplnil jsem jednu obrovskou tašku papíru. Druhou si nechávám na zítřek. Přečetl jsem si, co jsem všechno věděl (např. z biologie docela dobrý znalosti), také jsem zjistil, co jsem všechno nevěděl. Ano, při prohlížení písemky z dějepisu, kde jsem měl zatrháno asi 34 chyb (z 40), mě bodlo u srdce, že ji už nikdy neuvidím. Vzpomínka se mi totiž hrne na mysl, jak mě popadaly křečovité záchvaty smíchu, když jsem netušil, že jsme danou látku vůbec probírali - a aby bylo jasno pro nezasvěcené - to vše uprostřed tiché hodiny, kdy jsme danou práci psali. :D :D
Divil jsem se, že jsem si kdy vedl sešit z literatury a že nějaká ta antika, co po nás teď chtěla, tam skutečně někde je. (Dál sešit nepokračuje:)) Taky jsem musel vyhodit svých pár posvátných sešitů z matematiky :( Ty trhance, kusy cárů, jsem si nechával, že budu vzpomínat (ty jsem upotřebit fakt nemoh) - skoro roním slzy. Vzpomínám, jak mi Rosolová nadávala. ('Adame, kde máš sešit??' 'Tady.' ukazuji na svůj blok. 'To není sešit!!') Pak jsem dostal takový starý blok od babičky, víte, s úplně žlutýma listama, strašně smrděl a ke konci se nehorázně trhal. Můj miláššek. (Rosolová tehdy už rezignovala. No a Houdková se mi strašně smála. Strupková taky.) Na jednom domácím úkolu pro Bednářovou jsem měl od ní napsáno: "Dostala jsem zprávu, že jste celou minulou hodinu vyrušoval praktikantku." :) Na tu si už nevzpomínám, ale vím, co to bylo za hodinu - děs. Tohle mě zahřálo.
Francouzštiny jsem se zbavil rád. Tolik papírů ještě od Marešky - spousta... Jen jsem teď viděl, že tu úroveň již zvládám, a přesto mám pocit, že vím prd. Dva. Co ještě? Pár zbytků - písemky ze zemáku, vzpomínka na Švece - seminárka pro něj :) (Na někoho: "To je jako kdybyste tam nakreslil trpaslíka a pod to napsal: Toho tam nepotkáte!" :D) Z něj jsem fakt nemoh.
Už je nikdy neuvidím, aspoň tak, jak si je pamatuji...

Kolik vzpomínek si člověk uchovává jen u sebe a kolik si nechává papírů, fotek, hmotných vzpomínek? Když se rodiče rozváděli, trochu stěhování mě postihlo a vím, že mnoho věcí se mi ztratilo, už je prostě nemám. Voltík, spousta drátků, odporů, jeden moc pěkný sedmimístný přepínač... Mé fotoalbum z dětství... Pár alb se známkami to taky odneslo.
Co si ale člověk nechává, nikdy nevyhodí? Mám svou skříňku vzpomínek, ve které mám své album vzpomínek, ve kterém mám dost... ...památek, myšlenek... cárů papíru. :) Protřídím to někdy také a něco z toho vymažu? Já, šmrdlil všeho, co by se mohlo hodit a ten, který nevyhodí ani šišku, kterou jednou dostal?
Nejvíce mám ale v sobě. Nevím už třeba kde, kdy, možná ani s kým. Ale pamatuji si co. A jak. Z toho vycházím a na tom stavím svou náladu, optimismus, myšlenky. I svůj filosofický strom - strom zkušeností. Dřív byl tenký, pevný a jasný, dnes je jeho široký kmen zahalen v mlze, začíná prorůstat vším. Člověk sedí v koruně a neví už, odkud ty větve vychází, jen ví, že se na ně může spolehnout, jsou mohutné a dobře usazené, vyvážené - strom nespadne. Má své srdce, které mu pečlivě chráním a jen pomalu k němu připouštím své nejbližší. Nelze vyjádřit slovy, to srdce je prožitek - žije ale díky nim. I prožitek může zemřít, pak strom uschne, dokud se znovu nezažehne horká svíce života. Strom je listnáč a žije na něm spousta tvorů. Přeskakují z větve na větev, když ale chtějí zjistit, odkud pochází, musí sestoupit do mlhy blíže ke kmeni. Je léto.
Zkuste si mě psychologicky rozebrat ;)