Moudrost

Dost dlouhá doba od posledního psaní. Ale ne od posledních myšlenek. Kolik se mi jich zase v hlavě objevuje. Hromady. Za prvé snad jen z mých zážitků a věcí k řešení. Letní škola matematiky. A fyziky. A informatiky. A života. Vztahy, lidi, příroda. Čtrnáct dnů jiného světa a přitom stále na Zemi. Fantazie v hlavě nebo realita? Věčná otázka...
Začátek byl dopis. Vlastně to nebyl začátek, protože mi přišel až na konci. Napsal jsem si do budoucnosti a pak jsem vhodil lísteček do větru. Známka s adresou pochází ode mne? Pak jsem přestal doufat, že se mi vrátí. Tolik myšlenek v něm bylo a srdce s atmosférou léta od pár přátel... Jak by se mi mohlo ztratit něco, co jsem poslal do větru?
Najednou doma, konec šrumce. Od školy pokoj. Od práce pokoj. A v pokoji dopis. Onen. Jako cukrová vata mě láká. Jako srdce otevírám. Jako koření mě ovane. Záchvěv doby minulé. Proč. Bez bolesti saju. Nevím, ale cítím. Jako příteli jsem si napsal. A teď jsem si přítel? Kamarád se svým já. V budoucnosti, v přítomnosti...

Jako do dřeva ryju si do života. Nechávám za sebou činy pro vzpomínky a ty pouzdřím do různých předmětů, slov. Ty nejcennější do myšlenek. Kdybych se byl viděl zevnitř, našel bych starý svět. Kdo žije v sobě, žije z minulosti. Kdo plánuje a přemýšlí, co dělat, žije do budoucnosti. Jak být opravdu teď?
Co radí zen: Zkus tlesknout jednou rukou.
Myšlenky naplňují mé bytí všude kdykoli. Moudrost je uchovaná v myšlenkách. Jak mám tedy nemyslet? Co se stane s mým hledáním moudrých? Je opravdová moudrost uchovaná snad jen v těle, srdci? V hlavě taky bude, jen nastavení je složité. Vlastně jen ta změna, nastavení je triviální. Kdo ale inklinuje k trivialitě? Chceme být efektivní, komplikovaní, zvláštní - kdo chce být obyčejný? Kdo chce být nicotný?
Každý originál, přesto všichni stejní. Budu ale zvláštní, když budu chtít být obyčejný? To je problémů ve světě logiky... Nejeden čas přemýšlím, kam nás logika dovede. Co bychom dokázali bez ní? Nakonec, triviálnost není asi jednoduchá. Ale opět extrém. Není střední cesty? A k čemu ta?

Když zapomenu všechno, co si pamatuji, budu to stále já? Kde jsem? Spousta lidí kolem mi připomíná, že žiju ze vzpomínek. Někdy. Myslím, že je dobré si připomínat. Pro uchování správného směru Cesty je třeba snad i vědět, kudy jsme šli dřív. I jak... K čemu to, když se ale při ohlédnutí zastavíme, zamotáme? Dezorientace. Jděme dál, proč se zastavovat, je-li život cesta... Není? Cíl už pro mě dávno není hlavní, přesto mě často směřují.
Spoustu lidí znám díky společné minulosti. Je fajn si popovídat, zavzpomínat. Co dál? Není dobré zažívat dál? Pojďte se mnou na skluzavku zážitků... ;)
Jsou i lidé, se kterými hlavně zažívám. Nenosím je v sobě, nejsou nikde uchovaní. Jsou pro mě ale v danou chvíli cennější něž kdokoliv jiný. Yes man! Let's go!

Kdepak zbyde mé hledání moudrosti? Není to taky cíl? Nemyslím na to, nechť není. Moudrost roste na stromech, když na ně vylezeme. A je uchovaná v nás samých, to každý je nějaká moudrost. Někdy nevychovaná a slabá. Někdy silná a ovlivňující. Někdy na vás skočí, ani nevíte kde jste.
Došel jsem k zajímavému poznání. Ona moudrost se nepředává lehce. Nestačí mluvit, musíte vyprávět. Nestačí ukazovat, musíte provádět. Nestačí radit, musíte učit. Nestačí filosofovat, musíte žít...

Rozdíly

Jsem dost a možná už i moc starý na to, abych viděl a rozpoznával rozdíly mezi lidmi. Na začátku jsem si myslel, že každý je skoro stejný. Někdo má třeba nějaká nadání, ale jinak máme stejné možnosti se stejně chovat. Čím jsem starší, víc jsem si všímal lidí spíše jako rodin a "vychovaných" struktur. Od každého jsem mohl něco očekávat, každý měl své představy o světě...
V pubertě se člověk nalézá a najednou se uvidí v kontextu svých spolužáků/okolí mimo rodinu. To je jasné, nějak se vyčleníme či začleníme, prostě heuréka! To jsem já! Ale co potom? Přichází mi na mysl, jak moc se dokážeme změnit... V 20 letech... Pozdějc...?
Máme svůj charakter, máme i své zkušenosti. Ty nás od sebe vzdalují dost. Ale naše tradice, předsudky, nezměnitelné povahové vlastnosti, zvyky? Ty nás činí ufony mezi sebou. Dva hodně si vzdálení lidé, nalezli by k sobě cestu na pustém ostrově? Měli by si co říct, zvykli by si na sebe?
Jaká je pýcha lidí, že by k sobě nepustili člověka, co je mu nesympatický. Když by s ním byl déle sám... Začínám věřit, že zatraceně velká. Proč si ale tak ubližovat? Stojí to za to nechat si ničit své chvíle jen svým egem?
Stále si myslím, že se dokážu přizpůsobit, takřka všemu, co se na mě přivalí. Prostě budu měkký a pružný. Nasaju. Nebudu bojovat, když vím, že to nemá smysl... Vím ale že dva lidé se k sobě přizpůsobují vždy těžce... Ale mohou se na sebe naladit tak?
Začínám mít pocit, že v životě člověka je zlomový bod, kdy už se přestává přizpůsobovat a pak začne být konstantní, svůj. A nikdy už nestihne změnit vše... Koukám na to pořád jen od sebe, je pro mě snadné se měnit, dělám to často a velmi nad tím přemýšlím. Spíš mi ale připadá, že u většiny jiných lidí to není o změnách, ale o sebepoznávání se...
Co dál?

Hádka

Takovou hádku jako dnes jsem ještě nezažil. Vzpomněl jsem si na AUM, jak jsem měl prožívat nepříjemně bolestivou emoci smutku. Tehdy jsem moc nevěděl jak, neměl jsem se k čemu upnout. Nestihl jsem si vybavit tu správnou polohu mysli, kterou znám asi z dětství, kdy jsem naposledy brečel jak o život. :) Dnes jsem si ale našel ložisko bolesti! Teda, když si člověk pustí k tělu blízko nějakého člověka a ten bouchne, to si zažijou pak věcí...
Jsem teď úplně vyčerpán, ale zato čistý. Je to jako jakési znovuzrození... Jsem odjakživa masochista, takže se rád koupu ve všem. Ale přijde mi, že když se v tom vyráchám pořádně, tak se pak mohu vklidu osušit a cítit se opravdu čistý. Po nějakou dobu. Než mě svět zase nechá napustit jedy a zly...
Jaké plyne ponaučení? Nyní se cítím velmi čistě. Před chvílí jsem se zase cítil velmi na dně. Ono je to asi dobré, přirozené. Myslím na toto: Dělej věci pořádně a užívej života plnými doušky! A už přinese cokoliv ;)

Úklid

Kdo by to byl řekl, že mám doma velmi bordelářskou sestru... Máme společný pokoj, tedy často sdílím společný prostor, žel většinou příliš vyplněn něčím, co mě příliš nenaplňuje - sestřiným nepořádkem. Můžete namítat možná, že chaos bych měl jako matfyzák uznávat a neměl by mě tolik znepokojovat. Tohle ale není náš případ. Není nepořádek jako nepořádek. Sestra to má všechno krásně uspořádané, vyrovnané v poličkách, na skříňkách, na stole. Ale je toho moc. Ve skříni, v koupelně. Příliš mnoho. Na zemi, na parapetu. Miniaturní a špinavé. Na židlích... Odpadkové...

A tak jsem se rozhodl, že už se na tom nebudu podílet. Jako několikaletý sdílník tohoto opravdového prostoru jsem byl většinou na vycházkách ve svém snovém světě a inu, považoval jsem náš pokoj spíše za sestřin. Zezemitěl jsem však a udělal změnu. Všechno jsem vzal a naskládal do tašek, které jsem jí zavřel do skříně. Bral jsem jen věci pro "ženskou krásu" a odpadky. Nezbylo nic než krásné volné plochy nábytku, které jsem pečlivě vytřel a ocenil. Nyní už se druhý den těším čistého prostředí, ve kterém jsem nežil prakticky od dětství, kdy jsem naposledy měl svůj vlastní pokoj.
Začínám mít nespoutané touhy čistit a uklízet :) Po dlouhé době i vlastní data na počítači, hudbu, ne-li jiné části mé 0-1 osobnosti. Kdy ale přijde na úklid vlastní mysli a těla? Ještě na to nejsem zralý? Je vidět, že jsou činy, ke kterým dospíváme léta, ač se daly vykonat mnohem dříve. Nebyl pro ně ale ten pravý okamžik. Myslím, že poznáme dobře, kdy nastane ten zralý čas - znáte takové to svrbění, říkající si o poškrábání. Jen jestli to nepřijde až moc pozdě...